Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Divadlo Další posila činohry NDM Izabela Firlová: Říkali mi, že jsem třídní šašek

Další posila činohry NDM Izabela Firlová: Říkali mi, že jsem třídní šašek

16.9.2014 Divadlo

Izabela Firlová je čerstvá absolventka pražské DAMU. V uplynulé sezóně ji ostravští diváci mohli vidět v roli Lýgie v muziálu Quo vadis na jevišti Divadla Jiřího Myrona. Od září je novou členkou činohry Národního divadla moravskoslezského a deník Ostravan.cz si s ní povídal zejména o cestě k herectví.

Zvětšit obrázek

Izabela Firlová během rozhovoru se spolupracovníkem deníku Ostravan.cz
Foto: Ladislav Vrchovský

Izabelo, vy jste rodačka z Horní Suché. Jakou řečí se u vás doma mluvilo?

Po našimu. A pořád se tak mluví. To je můj rodný jazyk.

Tušil jsem to. Měla jste někdy při studiu herectví problém se správnou výslovností češtiny?

Ani ne. Sice jsem trochu krátila, což bylo poznat, přece jen jsem ze Slezska. Ale mám dobrý sluch, a tak jsem nikdy neměla problém s výslovností. Prostě to chytám podle sluchu. Trošku problém jsem měla s měkčením, ale po roce studia u paní profesorky Szymikové bylo všechno, jak má být. Za to jsem paní profesorce vděčná.

Vzpomínáte podobně v dobrém ještě na další pedagogy? Regína Szymiková, to je technika jevištní řeči, ale herectví má řadu dalších disciplín…

Ano, ano. Vedoucí ročníku byla paní Miroslava Šiktancová. Byl tam také pan Lukáš Hlavica a paní Marie Málková-Grossmannová. Všichni byli výborní.

Chtěla jste být herečkou odmalička?

Už jako dítě jsem zpívala ve sboru. Každý říkal, že jsem třídní šašek, takže asi ve mně něco bylo. Ale já jsem chtěla jít jinou cestou, mít povolání, u kterého nemusím trnout strachem a trpět v obavách, jestli budu mít práci. Proto jsem šla hned po základní škole na střední zdravotnickou do Karviné. Když mi bylo patnáct, tak jsem zkusila konkurz na roli Gerdy do Sněhové královny na polské scéně Těšínského divadla. Ten konkurz jsem vyhrála a rok a půl jsem hostovala v divadle. Pak ovšem přišla kolize se školou a musela jsem přestat. Bylo to fajn, říkala jsem si: krásné dobrodružství, ale stop, divadlo asi není pro mne to pravé.

To bylo ještě při studiu zdravotnické školy?

Ano. Ve třetím ročníku mne učitelka dějepisu požádala, abych šla do recitační soutěže středních zdravotnických škol. A tak jsem šla. Postoupila jsem až do celostátního finále, které jsem vyhrála. A porotci na soutěžích se mne pořád ptali, jestli neuvažuji o DAMU. Nakonec jsem si tu přihlášku vyplnila a podala ji, ale ta se někam zatoulala, takže jsem dva roky po maturitě studovala ještě na Ostravské univerzitě polonistiku. A pak jsem se opět přihlásila, tentokrát už úspěšně, na DAMU.

Takže rodinná divadelní tradice u vás nebyla?

Trochu ano. Moje sestřenice Tereza Branná je herečkou v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Ale ona vystudovala polskou hereckou vysokou školu ve Varšavě.

Měla jste během studia nějaké představy o praxi, které se liší teď od skutečnosti?

Neměla jsem žádné představy. Paní Šiktancová nám stále říkala, abychom byli realisté. Už když jsme zkoušeli na DAMU představení v DISKu, tak to pro mne byla praxe a hrála jsem před lidmi. Cítila jsem se být členkou souboru. Ta praxe byla dostačující. A paní Šiktancová se nám tak věnovala, že z nás chtěla dostat všechny možné emoce a všechny možné charaktery. A já nejsem takový člověk, který si něco vyumělkuje a vysní, jsem docela realistka. Vím, jak to v divadle chodí také od mé sestřenice, která je o deset let starší. Má samozřejmě více zkušeností. Nějaké sny o tom, že budu slavná herečka, opravdu nemám. Jsem ráda, že mohu být na jevišti, hrát s kolegy před lidmi, to mne naplňuje. Neříkám, že bych si nechtěla zahrát ve filmu, ale počkám si na to, co přijde.

Co vám tedy při studiu herectví dávalo nejvíc zabrat, a naopak, na co jste se vždycky do školy těšila?

Zabrat mi dala mluva. Ale bavilo mne hrát si se slovy s paní Szymikovou. Na to jsem se docela těšila. A jinak? Co se týče hereckého projevu, o mně se říkalo, že jsem taková ledová královna. Že nedávám najevo city. Byla to určitě pravda. Jiná Iza byla tady ve Slezsku a jiná Iza byla v Praze. Nedokážu říct, proč to tak bylo. Nemám problém hovořit s lidmi, jsem docela otevřený člověk, ale v té Praze mi to docela trvalo. Asi to bylo tím, že jsem byla daleko od svých přátel a od své mluvy po našimu. Takže působila ta jazyková bariéra, kdy jsem musela pořád mluvit česky a necítila jsem se v té češtině tak svobodně, jak bych chtěla. Zároveň jsem byla daleko od domova, to všechno dohromady sehrálo nějakou roli. Paní Šiktancová ale se mnou pořád pracovala, abych se otevírala a otevírala, a myslím si, že se jí to podařilo. Jinak jsem se těšila na všechno, byla jsem hodně zvědavá, jak to chodí na DAMU.

Takže vás nic nezaskočilo?

Myslela jsem si, že ta škola bude o něco těžší. Já nejsem úplně studijní typ. Mám na mysli jiné profesory. Naše profesorka nám neustále kladla na srdce, abychom chodili na všechny lekce a přednášky. Ale jiní to tak nevyžadovali. Byli tam i starší studenti, kteří si školu museli platit. Takže večer někde pracovali a pak měli i nevyužité hodiny. Nechtělo se jim ráno vstávat. Naše profesorka chtěla, abychom byli hodně dochvilní a pracovití. Ale u jiných profesorů jsem to neviděla. Ani jejich studenti neměli v sobě takovou pokoru, jaká po nás byla vyžadována. Trošku mi bylo těch spolužáků líto, že neměli takové štěstí na třídní profesorku jako my.

Mluvíte o sobě jako o třídním šaškovi, ale role které dostáváte, jsou spíše tragické…

Já si myslím, že jsem univerzální. Nemohu o sobě říct, že jsem výborný komik, ani že jsem výborná v tragických rolích. Je pravda, že ve škole jsem dostávala spíše ty vážnější dramatické role, jako byla třeba Maryša nebo Jenůfa. Absolvovala jsem v roli psychiatričky dr. Gosborové, což byla pro mne velmi náročná role, musela jsem se seznámit s profesí psychiatričky, ale bavilo mne to. Baví mne taky dělat šaška, ale takových rolí jsem měla málo.

Teď bych se chtěl zeptat, jaký je Izabela člověk. Dám příklad: hrála jste Maryšu. Ta otráví svého muže jedem podaným v kávě. Dovedete si sebe sama představit v takové mezní situaci? Co byste udělala v životě v podobné situaci?

Tohle je velice těžké. Nemám ráda takové fiktivní situace, protože člověk nikdy neví, co může ve skutečnosti udělat. Mohla bych třeba říct, že bych odešla a neřešila to. Prostě bych utekla. Ale možná bych fakt otrávila manžela, kterého nemiluju a nesnáším a kterého jsem nikdy nechtěla. Psychika člověka je nevyzpytatelná a dokáže překvapit a zaskočit. Takže se divíte tomu, co jste schopen udělat.

Mluvíte spíše jako psycholožka, než jako herečka…

Já jsem chtěla studovat psychologii.

Máte nějakou vysněnou roli?

Nemám. Těším se na každou roli, maličkou i velkou. S každou se ráda poperu.

QV2: Izabela Firlová (Lýgie) a Ivan Dejmal (Vinicius) v novém ostravském muzikálu Quo Vadis.

Izabela Firlová (Lýgie) a Ivan Dejmal (Vinicius) v ostravském muzikálu Quo Vadis. (Foto: Martin Popelář)

Jste členkou činohry NDM, pohybujete se na velkém jevišti. Ale herci NDM hrají i v komorním hracím prostoru ve zkušebně. Kde se cítíte lépe? V blízkosti diváka nebo na velkém jevišti?

Cítím se dobře i ve velkém prostoru, ale mám velice ráda blízkost diváků. V DISKu to bylo právě takové komorní. Tam mi bylo dobře. Ale teď jsem zase ráda, že se mohu uplatnit i na velkém jevišti.

Už jste hrála i v polském divadle. Nechcete si vyzkoušet nějakou další roli v polštině? Byl by to docela úsměvný paradox, vaše sestřenice má polskou hereckou školu a hraje v Českých Budějovicích, a vy?

Samozřejmě, velice ráda si zahraju v polském jazyce. Měla jsem v plánu odjet na projekt Erasmus do Krakova, ale realita mi zkřížila plány. Ale polštinu si chci pěstovat. Polská kultura, to je něco pro mne velmi blízkého. Když se mne ptají, jestli jsem Polka nebo Češka, odpovídám, že jsem Zaolžačka. Ale více mne to táhne k mým polským kořenům.

Jsou Poláci jiní než Češi?

Připadají mi otevřenější. Komunikativnější. A jsou velice vlastenečtí. Oni by za svou zemi umírali.

Říkáte to v době, kdy běží ukrajinský konflikt. Ten ohrožuje i Polsko jako takové. Nebojíte se, že by se ozbrojený konflikt mohl rozšířit i do další části Evropy a k nám?

Nejsem člověk, který se zabývá politikou. Nejsem ten typ. Nekoukám se na politiku v televizi, protože mne to rozčiluje. Ale zpráv o Ukrajině je všude plno. Vím, co se tam děje, a je mi to strašně líto. Zatím se nebojím, ale mám pocit, že pan Putin nám ještě ukáže, co je zač.

Ladislav Vrchovský | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.