Premiéra nového šéfdirigenta ostravské filharmonie: Od podivného Janáčka po aplaus vestoje

Nový šéfdirigent ostravské filharmonie Förster připomíná svým zjevem aristokrata a vážností projevu pak evokuje piedestal německé kultury. Na úvod koncertu, nad kterým převzal taktovku, zazněla Janáčkova rapsodická trilogie Taras Bulba. Förster je dirigent precizní a přesný. Neoplývá velkými gesty, ale hlídá si přesné nástupy, rytmus dává v konkrétních případech najevo skoro tanečním pohupováním a poskakováním u dirigentského pultíku.

Jeho nastudování Tarase Bulby bylo zpočátku rozpačité. Pro první část – Smrt Andrijovu –  zvolil pomalé, rozvláčné tempo, kterému chyběl kontrast mezi hudební charakteristikou lásky Andrije a jeho milenky a tvrdého, přísného Tarase, který syna v závěru této hudební básně zabíjí. Smrt Andrijova se tektonicky rozjížděla podobně jako počátek Honnegerovy skladby Pacific 231.

V dalších dvou větách už byla tektonická výstavba zdařilejší, ale pořád to nebyl celý Janáček tak, jak jej známe: živelný, výbušný a svárlivý. Byl to Janáček akademický, přesný, ale také rozvláčný a bezkrevný. Interpretace české hudby bude jistě pro nového šéfdirigenta velkou metou.

To, co se Janáčkovi nedostávalo, druhé skladbě přebývalo vrchovatou měrou: Enšpíglova Šibalství, op. 28 Richarda Strausse, to je humor v hudbě, byť probleskující přes místy triviální kompoziční postupy připomínající vojenskou dechovou hudbu. Ale melodika Strassovy oblíbené symfonické básně ve formě ronda skutečně je originální, nápaditá a neotřelá. Navíc hudební barva a harmonie celé básně je progresivní záležitostí. Förster prokázal v tomto díle zkušenější erudici, jasnou koncepci a jeho provedení Enšpígla bylo brilantní.

Houslista Pavel Šporcl během čtvrtečního koncertu filharmonie. (Foto: Ivan Korč)

Závěrečnou kompozicí byl Šostakovičův první houslový koncert a – moll, op. 77. v němž se představil známý houslový virtuóz Pavel Šporcl. Jako jeden z mála českých houslistů se tento umělec nechová jako konzervativní akademik, ale podniká zdařilé přesahy do nonartificiálních hudebních žánrů – jazzu, folklóru a etnické hudby. Jeho provedení Šostakovičova koncertu bylo poměrně zdařilé – jakkoliv mne iritovala skutečnost, že hrál z not – celou skladbu měl promyšlenou, zahrál ji precizně a s nadhledem. První věta svou zadumanou, temnou hloubkou by snesla více expresivity, druhá a třetí věta naopak byly výborně promyšlené.

Šostakovičův koncert je nepoddajný. Není to hudba k tanci a poslechu, jak si žádá dnešní doba, i když tančit Šostakovič podle oficiálních doktrín musel celý život. Považuji za velké štěstí, že se vůbec tento ruský génius dožil věku, který mu vyměřil jeho křehký, nervní organismus. Hanebné příkazy psát v rámci doktrín Ždanovových tezí hudbu veselou, sdělnou, pochopitelnou i „přežvýkavcům“, skladatel vzal po svém a vybruslil z toho geniálně – i jeho skladby, kterými si musel chránit krk (odprošující oratorium Píseň o lesích), mají punc vysoké kvality, nikoliv vypočítavosti a trapnosti..

Pavel Šporcl a dirigent Heiko M. Förster. (Foto: Ivan Korč)

Janáčkova filharmonie se představila v obvyklém světle. Tradičně výborné byly smyčce, bicí nástroje i dřeva. Žestě v nejnižších nástrojích byly v Šostakovičovi znatelně nejisté. Čas ukáže, zdali se renomé zkušeného dirigenta odrazí i v slabších partiích orchestru. Koncert sklidil úspěch a publikum vyprovodilo nového šéfdirigenta potleskem vestoje.