Andělská trumpetistka Helseth zahrála báječně, bohužel před poloprázdným sálem

Koncert zvláštně nazvaný „Anděl s trubkou“ překvapil v několika ohledech. Prořídlé řady obecenstva a takřka prázdná druhá polovina sálu byly zarážející. Četnost dechařů v obecenstvu však svědčila o tom, že kumštýři z branže byli přítomni.

Člověk nemá moc šancí naživo slyšet Poulencovu Francouzskou suitu. Přitom se jedná o hudbu sice malé neokázalé formy, ale plnou francouzského šarmu, rytmické vynalézavosti a v podstatě současného hudebního výrazu. Nastudování pod taktovkou hostujícího dirigenta Christopha-Mathiase Muellera bohužel mělo do dokonalosti daleko. Suita byla jako celek rytmicky jednotvárná, chyběly kontrasty mezi jednotlivými částmi, intonace a preciznost byly místy s velkým otazníkem. Francie a její barevnost, metrorytmická odlehčenost a stylová variabilita z tohoto díla nezazářila.

Dirigent Christoph-Mathias Mueller během koncertu. (Foto: Ivan Korč)

Hummelův Koncert pro trubku a orchestr, který zazněl během večera jako druhý v pořadí, je pozoruhodné dílo. Je to nástrojově i hudebně slušný kus  s vděčným sólovým partem, který je podpořen hudbou na pomezí romantismu. Některé hudební momenty skladby odkazují k Mozartovi (počátek první věty), jiné zase evokují novoromantismus svou harmonickou odvahou a modulacemi. Sólistka Tine Thing Helseth se ve skladbě projevila v tom nejlepším světle – byla rytmicky velice precizní – dovolila si i drobné agogické uvolnění v rámci frází, aniž by narušila celkové tempo a rytmus. Její technika byla vynikající, provázena velkou muzikalitou a hlubokým pochopením klasické hudební kompozice. Nadarmo se o ní nepíše jako o specialistce právě na hudbu klasicismu.

Z čtvrtečního koncertu Janáčkovy filharmonie. (Foto: Ivan Korč)

Po přestávce došlo k programovému prohození dvou závěrečných skladeb. Schönbergova suita Ve starém stylu se původně takto vůbec neoznačovala, ono se totiž o žádný starý styl nejedná. Je to jedna z prvních kompozic, které napsal skladatel v Americe v roce 1934 po útěku před nacisty. Nová společenská i lidská situace Schönberga vedla k návratu k nějaké jistotě – ostatně takové návraty zřídka podnikal celý život – proto se odhodlal ke kompozici suity v tonálním plánu odpovídajícím hudbě jeho raného období, čili hudbě Zjasněné noci a Pelea a Melisandy.

Dílo je melodicky velmi fádní, obsahuje v první větě suity sugestivní harmonicko-melodický postup svědčící o nějakém vítězství (v životě to skutečně odpovídá mezní Schönbergově situaci – těžce v Americe onemocněl a lékaři mu dávali 14 dnů života). Téma první věty je heroické, jinak je ovšem celá suita dílo, které sice ukazuje vynikající kompoziční techniku a je nástrojově vděčné, ale posluchačsky velmi nezáživné. Provedení dirigenta Christoph-Mathias Muellera vypadalo energicky a jistě, bohužel tak ale v obou suitách nevyznělo. Předposlední větu Mueller Schönbergovy suity dokonce v závěru oddirigoval „zpaměti“, protože se v partituře někde zapomněl.

V poslední skladbě opět excelovala Helseth, která si Haydnův koncert pro trubku Es dur vychutnala, byť se místy zdálo, že v Hummelově koncertě byla minimálně rytmicky a technicky přesvědčivější. Jako přídavek pak zahrála nádhernou melancholickou skladbičku.

Svou skromností a neokázalostí si získala ostravské publikum. Žádné manýry, ale hudba. Prožívala ji trhanými pohyby, když čekala na svůj part, častým utíráním úst hřbetem ruky, připomínala dělníka při těžké práci. Byl to zajímavý večer i volbou kompozic.

Domnívám se, že autorům dramaturgie šlo o to, vytvořit kontrast ke dvěma klasicistním skladbám. V případě Poulenca byl tento záměr adekvátní – jedná se o hudbu životnou, v podstatě na pomezí artu a jazzu, slabé bylo jen provedení. U Schönbergy suity to byl krok vedle. Celkově však lze večer díky „Andělovi z Norska“ považovat za vydařený.