Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Divadlo František Večeřa si roli uřvaného Pepina v Postřižinách zakrátko zamiloval

František Večeřa si roli uřvaného Pepina v Postřižinách zakrátko zamiloval

12.11.2014 Divadlo

František Večeřa patří k výrazným členům mužské části souboru činohry Národního divadla moravskoslezského. Ve své nejnovější roli ztělesňuje na jevišti Divadla Jiřího Myrona postavu neustále řvoucího strýce Pepina v Hrabalových Postřižinách v režii Janusze Klimszy. Právě o této roli v divácky velmi vděčné inscenaci je rozhovor pro deník Ostravan.cz

Zvětšit obrázek

Lada Bělašková a František Večeřa v inscenaci Hrabalových Postřižin.
Foto: Radovan Šťastný

Byl jsi v rámci přípravy na Postřižiny na zájezdu do pivovaru v Nymburku?

Nemohl jsem, ale spíše mi bylo líto, že jsem nebyl v Kersku, kam kolegové chtěli dojet také.

A byli tam, jak říkala Lada Bělašková (představitelka role Maryšky v ostravské inscenaci Hrabalových Postřižin, pozn. aut.). Kdybych tam jel já, tak bych tam hledal ono slavné skladiště kuriozit pábitelského sběratele zbytečností, kterého tak skvěle ztělesnil Jaromír Hanzlík. Ostatně tato postava a další Hanzlíkova kreace, strýc Pepin z Postřižin, mají k sobě docela blízko…

No jo, lidé mi říkali, hele, ty hraješ toho Hanzlíka? Na tu filmovou roli se nedá zapomenout a já se jim ani nedivím, že se takhle ptají. Ale já nejsem Hanzlík a Hanzlík není Večeřa.

Co bylo pro tebe nejtěžší při zkoušení role Pepina?

Vydržet s hlasem. Abych neudělal nějakou chybu a aby mi to nevyplo. Tím nemyslím ani tak paměť, jako spíše schopnost myslet a mluvit. Tenhle text jsem uměl docela brzy. Já jsem spíše ten typ, který až do generálky všechno jaksi skládá k sobě a v sobě, ale tentokrát to šlo jaksi rychleji. Vlastně už když jsme měli první aranžovačku, tak co se znalosti textu týká, docela to šlo.

Hovoříme spolu pár dní po premiéře, která dopadla velice dobře. Ale když jsem tě viděl v roli Pepina, došlo mi, že je zapotřebí upozornit lidi na rozdíl mezi filmem a divadelní inscenací. Film se točí po sekvencích, které mají třeba jen pár desítek vteřin nebo maximálně pár minut. Tady jsi ale na jevišti pořád a pořád vlastně řveš. To je veliký nápor na hlasivky…

A to ještě když takhle řveš, tak musíš dávat pozor na to, abys najednou neměl kyslíkový dluh a aby ti nevypnul mozek. Nejen že mluvíš a řveš, ale máš i nějakou další fyzickou činnost. Mně se třeba stala v inscenaci Konec masopustu taková věc, že jsem najednou ztuhl a David Viktora, který byl v té scéně na jevišti se mnou, si mohl myslet, že je se mnou zle. Já najednou neměl tělo pod kontrolou. A mohl za to kyslíkový dluh v mozku. Takže mám při Pepinovi strach, aby se mi tohle zase nestalo.

Postava Pepina, jak ji ztvárnil Jaromír Hanzlík v Menzelově filmu, je nezapomenutelná. Ale jedno Hanzlíkův Pepin nemá: tvoji hanáckou autenticitu …

Já jsem z Olomouce. Jsem Hanák. Samozřejmě, že se mi tam ten Hanzlík tlačí. Třeba jak říkám coby Pepin: A kterápak vy jste? Já ho tam, toho Hanzlíka, samozřejmě nechci. Původně měl ve filmu Pepina hrát Menšík. Často premýšlím, jak by v té které scéně vypadal Menšík. Taky jsem se na ten film před premiérou nepodíval. A hanáčtina? My jsme jeli podle knihy. A režisér Janusz Klimsza jako režisér mi dal, co se hanáčtiny týká, volnou ruku. Povídal: Hlavně buď svobodnej. A já si tam ta hanácká slovíčka postupně přidávám. Teda nepřidávám, ale když je tam slovo „budu“, tak já už teď říkám „bodo“. Na premiéře jsem sice řekl „budu“, ale už vím, že můžu použít „bodo“.

Jak to představení běží k závěru, musí v tobě narůstat únava…

O tom už jsme mluvili. Teď před premiérou byly zkoušky, jiná představení, zájezdy, generálky. Všechno se časem usadí. Uvidíme, jaké to bude, když budu hrát Pepina jednou za čtrnáct dní a před představením třeba bude den volna. Na to se docela těším.

Měl jsi někdy postavu, u které ses těšil na derniéru?

Jako že už mě nebavila?

Třeba. Nebo proto, že jsi ji od samého začátku moc nemiloval, od začátku to byl spíše souboj než porozumění…

Ale určitě! Jenže u mne je to takhle – třeba teď hraju docela prima postavu v Poprasku na laguně. To je skvělá hra. Já v tom hraju moc rád. Jenže to hrajeme jednou za půl roku. A to se musíš tu roli znova učit. Abys mohl hrát jiné věci, tak roli dáš z hlavy pryč a pak ji tam zase musíš dostat. A to si pak říkám, že už by mohla být derniéra. Prostě ti to zabírá místo, které potřebuješ pro další práci.

U role Pepina je tu ovšem paradox. Je to krásná velká role s množstvím textu. Navíc tak náročná, že by se moc často hrát neměla. A na druhé straně, měla by pořád jakoby být v čerstvé paměti. Co s tím?

S touhle rolí se budu nerad loučit. Když to bude lidi bavit, tak ať to hrajeme opravdu dlouho. Víš, tohle je fakt role pro mne. Pepin je živočišnej člověk. Ta role je hodně o komediantství. A i když Pepina vezmu takového, jaký je, tak jsem to také tak trochu já sám.

Máte tam ve výšce ve scéně na komíně krásnou situaci spolu s Ladou Bělaškovou, která říká, že občas trpí závratí. Nebojíš se, že spadnete?

Asi bychom se chytli jeden druhého…

A spadli oba najednou…

Ne, ono to tak vypadá, ale na odehrání té situace je tam nahoře místa dost. Já se tam cítím docela dobře.

Mluvíme o Ladě Bělaškové a ta říká, že její velkou starostí je zvládnout všechny technické věci spojené s rolí. Máš tam i ty nějaké technické složitosti?

Tak jednou padám do propadla, ale to není nijak složité.

Už víš, co tě dál v sezóně čeká?

Ještě nevím, a ještě se tím vůbec nezabývám. Mám teď na jevišti několik prima postav a docela si je užívám. A konečně budu mít trochu času i na moje soukromí.

Ladislav Vrchovský | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.