Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Jak v roce 1989 ostravští básníci opěvovali Gottwalda i vydávali samizdat

Jak v roce 1989 ostravští básníci opěvovali Gottwalda i vydávali samizdat

17.11.2014 Obraz & Slovo

Oficiální kultura v Ostravě měla před vypuknutím sametové revoluce různé tváře. „Nic není věčné / Ani chudoba / A když se vztyčil Klement Gottwald / v tom z nejpamátnějších dnů…,“ básnil ještě v roce 1989 třeba regionální pěvec režimních ód Dušan Cvek. Kromě pochlebovačů se ovšem na kulturním fóru konečně objevila i nezávislá ostravská scéna a první samizdatový časopis, jenž dostal jméno Severomoravská pasivita.

Zvětšit obrázek

V průvodech před rokem 1989 nesměly chybět portréty komunistických vůdců a ideologů.
Foto: Archiv

Listopad před pětadvaceti lety se podobně jako letos vyznačoval pěkným počasím. A poetické duše z redakce deníku Nová svoboda, tedy novin vydávaných Krajským výborem KSČ, dokázaly listopadovou pohodu opravdu procítit.

„Teplými slunečními paprsky zalitá Leninova třída i památník Vladimíra Iljiče Lenina, pionýři v modrých košilích s rudými šátky – připomínala spíše jaro než předvečer 7. listopadu – historického data, kdy byla před 72 lety zahájena Velká říjnová socialistická revoluce,“ vylíčil jeden z novinářů pietní akt u sochy Vladimíra Iljiče Lenina v Ostravě-Porubě v předvečer oslav VŘSR. Konkrétně 6. listopadu 1989, pouhých jedenáct dnů před vypuknutím sametové revoluce.

A tady jsou další obrazy a slova z památného listopadu v roce 1989. „Velký říjen žije v činech dneška,“ básnili redaktoři Nové svobody v hlavní reportáži o oslavách VŘSR.

Poslední organizované oslavy sovětské bolševické revoluce z roku 1917 tehdy vyvrcholily v Divadle Zdeňka Nejedlého (dnes Antonína Dvořáka) na shromáždění nazvaném Kytice přátelství. Zapěli a zahráli četní umělci, mimo jiné Jarmila Šuláková.

A došlo i na „literární práce“ z rukopisů ostravského politbyra. „Dodnes nám poražená buržoazie a reakce neodpustila únor 1948 a za pomoci antikomunistických centrál západu jsou nám podsouvány myšlenky, jako by socialismus byl našemu lidu vnucen zvenčí,“ hřímal aparátčík Josef David. To ještě netušil, že už těsně před koncem roku se prezidentem republiky stane jeden z představitelů těchto údajných centrál, disident Václav Havel.

K Leninově soše v Porubě bylo dle dobového tisku položeno několik desítek věnců a v pravé poledne dvě minuty houkaly sirény. Pietní akt se konal i v Komenského sadech u pomníku Rudé armády s tradičním programem: Hymna. Pochod padlých revolucionářů. Kladení věnců a projevy. Internacionála.

To vše jsou slova a obrazy, na které není radno zapomínat. Jak se totiž v těchto dnech vyjádřil v Lidových novinách režisér a publicista Břetislav Rychlík, zapomínat je nezodpovědně nebezpečné. „Žili jsme v okupované zemi obehnané ostnatým drátem, hlídané samopalníky a psy, v područí starců z Kremlu, s všemocnou tajnou policií, cenzurou, v ústavě uzákoněnou vládou jedné strany, monopolem jediné vládní ideologie, nic nebylo a nesmělo se vůbec nic. Kdo tvrdí, že bylo lépe, má křivou duši rába,“ zavzpomínal Rychlík na rok 1989.

Také v Ostravě tehdy vládli tvrdí neostalinisté, kteří si perestrojkové změny v Sovětském svazu vysvětlovali velmi originálně. „Protivník se snaží najít argumenty pro svá tvrzení o jakémsi konci komunismu v přestavbě v SSSR,“ hřímal na oslavách 72. výročí VŘSR Václav Václavík, tajemník krajského výboru KSČ.

Na stokoruně se v té době objevil diktátor Klement Gottwald a straničtí funkcionáři v Ostravě se dokonce změny, které v Sovětském svazu prováděl Michail Gorbačov, snažili interpretovat jako nový Vítězný únor. Básník Dušan Cvek, stálice ostravského prorežimního nakladatelství Profil, se pak rovnou pustil do nové básnické oslavy masového vraha.

DUŠAN CVEK
*
Nic není věčné.
ni chudoba.
A když se vztyčil Klement Gottwald
v tom z nejpamátnějších dnů
a řekl svým mírným a navěky pevným hlasem
že moc přechází do rukou lidu
oddechli si radostně ti bradatí potomci táboritů.

Ano, tak jsme tu žili. S bradatými a hloupými potomky táboritů, vždyť v tehdejším Severomoravském kraji bylo na podzim roku 1989 evidováno 205 tisíc členů komunistické strany. A na zasedání krajského štábu Lidových milicí bylo zcela jasně řečeno, k čemu mají milicionáři sloužit. „Lidové milice musí i nadále bránit vymoženosti Února a nenechají si rozvracet republiku,“ prohlásil v roce 1989 náčelník krajských jednotek Jiří Machala.

Zatímco ale Dušan Cvek skládal chvalozpěvy na Gottwalda, i „rudá“ Ostrava se v roce 1989 konečně dokázala vzchopit k vydávání nezávislého časopisu. Samizdat založený mimo jiné Janem Králem a Jiřím Hanusem se jmenoval Severomoravská pasivita a takto v něm uvažoval třeba talentovaný výtvarník a poeta Martin Frič. „Všechno je mechanicky nainstalováno proti svobodě,“ líčil básník svoje pocity z totalitního režimu. Teď je pouze na nás, aby se podobné mechanismy nestaly novou realitou.

MARTIN FRIČ
*
od všeho nás dělí čas
chci odjet, ale největší sílu cesty prožívám právě teď
ve svém chtění
čas nutný k realizaci má v ruce kladivo
a není těžké si domyslet, že nám tluče po hlavách
mně a mému rozhodnutí
v podstatě v životě není těžké se domýšlet
(řečeno jednoduše)
všechno je mechanicky nainstalováno proti svobodě
všechno je esteticky snesitelné
smysly a funkce všeho kolem nás jsou dokonale zaměřeny na
degeneraci osobnosti
ve které je poslední možnost revoluce svobody
jakékoliv se přiblížení se oné svobodě znamená šílenství
a je-li duše krásná extatickou smrt
jsme tupá hovada v zoufalství ozvěny jediné identity, která
tu zbyla
den za dnem krutý výsměch všem intelektuálním podobám
možnosti bytostně existovat narůstá do nepřekonatelné
monstróznosti
a to je ono tupě logické pravidlo režimu, ve kterém „život“
stává se krysou

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.