Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Tématem nových Bezručů je i špatný vzduch, říká kurátor výstavy Kdo na moje místo

Tématem nových Bezručů je i špatný vzduch, říká kurátor výstavy Kdo na moje místo

16.12.2014 Obraz & Slovo

Inspiraci hledej ve Slezských písních Petra Bezruče. To je krédo nové velké výstavy Kdo na moje místo, která do Galerie města Ostravy PLATO přivádí od úterka 16. prosince dvacítku renomovaných umělců. S vizuálním umělcem a spolukurátorem projektu Zbyňkem Baladránem si Ostravan.cz povídal hlavně o Bezručově odkazu, takže celý rozhovor je protkán slavnou písní slezského barda Kdo na moje místo.

Zvětšit obrázek

Zbyněk Baladrán na snímku z výstavy v německém Kolíně nad Rýnem.
Foto: Archiv

Tak málo mám krve a ještě mi teče
z úst.

Během poslední fáze příprav výstavy Kdo na moje místo jste onemocněl. Z únavy? Coby kurátor totiž připravujete docela velký projekt, v němž spolu mají nějak smysluplně koexistovat díla více než dvaceti dosti odlišně tvořících vizuálních umělců. Tož nepila vám už tahle partička krev?

Nic tak patetického, prozaicky jsem od své dcery chytil spálovou angínu. Což mne vyřadilo z části té zábavnější práce na výstavě, na kterou jsem se velmi těšil. Naštěstí jsme na kurátorování výstavy dva. Marek Pokorný je ještě k tomu na domácí půdě, takže zatím s přehledem zvládáme i mou absencí.

Až bude růst
nade mnou tráva,
až budu hnít,
kdo na moje místo,
kdo zdvihne můj štít?

Jen málokteré umělecké dílo se stává takzvaně nesmrtelným. Budou taková k vidění i na výstavě Kdo na moje místo?

To nedokážu posoudit. V každém případě jsou umělecká díla, která dokáží přesně hovořit k naší současné situaci nebo naznačit zatím netušené souvislosti. Stejně jako Petr Bezruč popsal bolestivé rány své doby a rozpory jeho uměleckého přístupu. To se přesně zrcadlí na výstavě v podobě více méně současných uměleckých děl. Nesmrtelnost vidím spíš v přístupu umělců, ve snaze popisovat, objevovat nebo protestovat než v uměleckých dílech. Ty mají vždy dočasnou platnost.

V dým zahalen vítkovských pecí jsem stál,

Nemrzí vás, že takto už Vítkovické železárny nemůžete zažít?

Toho asi není třeba litovat. Romantický pohled je součástí pohledu zvenčí, který mimochodem Bezruč také kriticky popisoval. Stále je z podobných továren nedýchatelný vzduch, to je jedno z témat nových Bezručů, to není sice moc romantické, o to ale víc důležitější téma.

noc zřela mi z očí,  plam z nozdry mi vál,

Rané Bezručově tvorbě vzdává výstava hold jakožto „nonkonformnímu, vzdornému a odbojnému gestu“ v dobovém kontextu se sociální a národní situací ve Slezsku na konci 19. století. Jaká nonkonformní, vzdorná a odbojná gesta má podle Zbyňka Baladrána vyjadřovat současné české vizuální umění?

Nevím, co by mělo vyjadřovat, ale vidím, co současné vizuální umění vyjadřuje. Zprostředkovává nám pohled na naši polistopadovou společnost, která se příliš snadno identifikovala se současnými neoliberálními trendy v globální politice. Upozorňuje nás na to, že ztrácíme solidaritu a schopnost pochopit bezpráví a ponižování. Ukazuje, že chudoba nebo barva kůže není důvod k vyloučení. Rozkrývá rozpory v myšlení a jednání. Někdy je ale samotné umění v pasti paradoxů a nedorozumění, což je neméně důležité, ukazuje to i jeho limity.

nech zářilo slunce, nech večer se šeřil,
já semknutou brvou jsem vrahy ty měřil:

Vladimír Vašek byl svědomitým a naprosto loajálním rakouským c. k. poštovním úředníkem, pod pseudonymem Petr Bezruč však psal až revoluční výzvy. To přece není moc občanský postoj, lze tedy dnes vůbec básníka hájit a velebit zrovna jako nositele výše zmiňovaných vzdorných gest?

To souvisí s mírou identifikace se státním zřízením. Občanský postoj je výdobytek a dědictví francouzské revoluce, v tom smyslu je správné a obdivuhodné ho následovat. Většina států se děsí občanských postojů. Vladimír Vašek/Petr Bezruč našel cestu, jak se vyjádřit. V současném státním zřízení je všeobecná konformita poměrně vysoká, ale jiná než byla za Rakousko-Uherska nebo za socialismu. Občané, umělci/básníci hledají vždy nové způsoby, jak ji prolomit.

Ty bohaté židy, ty grofy ze šlachty,
já škaredý horník, jak vyskočil z šachty.

Právě takovéto verše byly i jistým fundamentem pro dobovou xenofobii a extremismus, takto se stavěly základy 20. století, které přineslo strašlivé experimentování s bolševismem, nacismem a komunismem. Co máme dnes vidět na podobných verších inspirativního?

Obdivuji v básních Petra Bezruče univerzální lidské poselství a zprávu o utrpení, ponížení a vzdoru. To je nezcizitelná hodnota, překračující věky. To, co je výše napsáno ve verších, popisuje partikulární zhodnocení situace. Nevěřím, že to bylo fundamentem pro dobovou xenofobii a rasismus. Ale také Bezruč jen neglorifikuje, byl stejně, jako jsme my dnes, zasažen dobovým konformismem. Dnes je to bagatelizování rasismu a xenofobie. Děsím se, že dnes více než před sto lety.

puchova

Pracovník galerie při instalaci obrazu Hany Puchové. (Foto: Ivan Mottýl)

Nech diadem jednomu na skráni svítil,
každý z nich upjatý pohled můj cítil,

Vraťme se k současnému výtvarnému umění. Je umělec i dnes svědomím společnosti?

Nerad bych, aby to působilo jako výlučná role umělců. Jako každý jiný člověk by se měl snažit být svědomím společnosti. Umělec možná ještě víc, protože většina lidí předpokládá u umělců jistá privilegia, proto by na tom měl pracovat víc.

mou zaťatou pěst, můj vzdor,
hněv horníka z Beskyd a z hor.

Žijeme v éře paradoxů. Bezručovská výstava proběhne pod patronací ocelářského a strojírenského magnáta a miliardáře Jana Světlíka. Není celá tato produkce nějaký podivný protimluv?

V naší společnosti převládá názor, že stát je největší zlo, že neumí hospodařit a pod jeho patronací chudneme. Mnoho lidí je přesvědčeno, že soukromý kapitál by měl stát za vším. Těch lidí, kteří si to myslí, je dnes bohužel většina. Já patřím k lidem, kteří si přejí, aby byl kapitál naopak co nejvíce regulován, nebo nejlépe aby zaniknul. Podmínky produkce jsou tedy nastaveny tak, že se takové paradoxní situaci nelze skoro vyhnout. Pak je to otázkou osobní volby nebo strategie.

Tak málo mám krve a ještě mi teče
z úst.
Až bude růst nade mnou tráva, až budu hnít,
kdo místo mne na stráž,
kdo zdvihne můj štít?

Nakonec ještě jeden zevšeobecňující dotaz. Jak lze dnes zdvíhat Bezručův štít? A je to vůbec možné?

Je a není. Moc toho umělci nezbývá. Buď se může identifikovat se současnými poměry a glorifikovat je silou uměleckého výrazu. Nebo naopak jít cestou kritickou a odhalovat rozpory a nesoulad ve zdánlivě hladké skutečnosti. Radikalita se poměřuje mírou investice vlastních jistot. Bezruč byl naštvaný nad nespravedlnostmi, umělci ho můžou následovat. Můžou být podobně inspirativní. Paradoxem je, že se s takovým postojem dají razítkovat dopisy, jako kdyby se nic nedělo, jako v případě Vladimíra Vaška.

***

Kdo na moje místo, skupinová výstava. Galerie města Ostravy PLATO, vernisáž v úterý 16. prosince v 18 hodin, výstava potrvá do 23. května 2015. Mimo jiné za účasti Jiřího Surůvky, Daniela Balabána, Martina Zet, Slávy Sobotovičové, Hany Puchové, Jana Merty, Petra Babáka, Dominika Langa, Viktora Koláře, Petra Veselého či Václava Stratila.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.