Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Nedělní chvilka poezie: Výkřik z klubu Plan B na rtech Kristýny Svidroňové

Nedělní chvilka poezie: Výkřik z klubu Plan B na rtech Kristýny Svidroňové

18.1.2015 09:01 Obraz & Slovo

Tenhle jemný básnický hlas organizuje literární čtení v hodně hlasitém ostravském podniku, v hardcorovém klubu Plan B. Nedělní chvilka poezie tentokrát patří dvaadvacetileté  básnířce a studentce Ostravské univerzity Kristýně Svidroňové, která ve jmenovaném klubu organizuje Literární přeháňky.

Zvětšit obrázek

Mladá ostravská básnířka Kristýna Svidroňová.
Foto: Archiv

Pokované vesty a bundy, masitý discopunk, fyzický elektrotrash a číra až ke stropu. Obvykle se v klubu PLAN B mluví právě podobným muzikantským argotem. Hardcorová mašina, breakdowny jak hovado, natriggerované bicí…

Jednou za čas se ale v klubu zjeví mladé básnířky a básnící a slova naráz plynou v docela jiných vlnových délkách, s dosahem třeba až někam ke Smuténce básníka Jana Skácela nebo k Obývacím nepokojům Petra Hrušky. Skácel už se ale pochopitelně dívá jen zpoza záclonu nebes a Hruška zrovna do tohoto klubu chodit nepotřebuje, přesto jsou zde oba bytostně přítomni, neboť mladí ostravští autoři čtou třeba i je. A dost se jimi i inspirují.

Organizátorkou Literárních přeháněk v klubu Plan B je básnířka Kristýna Svidroňová, jež aktuálně studuje český jazyk a literaturu na Ostravské univerzitě. Texty už publikovala v časopise Protimluv nebo revue Weles a stala se finalistkou 41. ročníku Literární soutěže Františka Halase.

Básník by měl číst knihy, což už dnes kupodivu není závazné pravidlo, Kristýna Svidroňová to ale naštěstí cítí jinak. „Často čtu i ze zvědavosti. Momentálně mám například rozečtenou antologii současné poezie Čech, Slovenska a Německa: Displej.eu a Dějiny světla od Jana Němce. Vracím se k poezii Jiřího Ortena, Ludvíka Kundery či  Sylvii Plathové,“ řekla deníku Ostravan.cz.

Následující verše jsou vybrány ze zásilky zaslané Kristýnou Svidroňovou kulturní deníku Ostravan.cz. a malému výboru jsme si dovolili dát pracovní název „Bude to výkřik!“ Básníci v klubu Plan B totiž křičí podobně jako tam uváděné hardcorové kapely, jen je to křik výhradně vnitřní. Někde ve zjizveném srdci, kdy se člověk musí zeptat stejně neutěšeně jako Kristýna Svidroňová: „Jak se skáče z hor bez použití života?“

KRISTÝNA SVIDROŇOVÁ: BUDE TO VÝKŘIK!

* * *

V noci na smetaně
hledali jsme hrudky včerejška,
něco téměř zkyslého v naději,
že nenajdeme.

Věděli jsme,
jak čas vypadá,
když opouští trvanlivost,
ubývá opakování scvrkávaného
do malé věčnosti,
kterou už neochutnáme,
protože prošla. 

VÝKŘIK

Celé dny říkáš,
jak máš šrámy,
nikdo ti neviděl do břicha,
nehladil skryté tajemství.

V naději se stojí na skákacím můstku.
Se všemi kroky zpět
mi připomínáš mě,
stlačenou krev ve zlém zvířeti,
běsní po lesích, jehličí v patách
a ty jsi najednou smrk.

Tlukot chlorofylu a hemoglobin
hledá škvíru, kudy ze smrčin,
jak se skáče z hor bez použití života?

Drobné kapky barev potřebují přece vodu,
aby se rozmázly.
Ale ty se nedáš na dráhu šipky,
nebudeš plavat
a dítě v tobě se vyděsí.

Bude to Výkřik, řekl Munch.

SLADKÁ

Jak to, že neroste,
zalíváš, hnojíš a stejně
(musím se ptát…)

A zatím sypeš cukr do hrnku,
občas jak mušli
přiložíš ucho k podlaze.

Jdou z ní prázdné nadávky,
kterým nerozumíš,
protože mají televizi příliš potichu,
protože tě neustále ruším a ruším a říkám:

Ani déšť není vařící,
spařil by nás.

A zatím plyneš a sypeš
a kroky pod tím
co spadlo omylem křupou.

Sypeš to všude vážně
jako divadelní sníh,
sypeš, dokud se nesladíš.

* * *

Čekání je míč na dráze,
kroky slyšíš, chceš,
měkké posouvání plastové kůže.

Džungle se motá
kolem osy netrpělivosti.
Zeměkoule s kterou už házenou
dávno nehraješ,
i když by tukan měl míjet
a mučenky růst výš.

Palmu donutíš
do listu smotat celý prales
a pak si zapálíš
další nechutné minuty,
kutálení

PVC fantazie.

Z JABLONĚ

Čtyři roky starou bolest
na staré obrazovce vidím,
jak skáču z jabloně
ze strachu z civilizace
udělala jsem si neprávem oázu
a teď se bolím.

Čtyřikrát delší cesty byly,
čtyřikrát těžší bylo
opít se do necitelnosti
a berle mi pořád
se zemí nesrostly.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.