Kniha Ostrava hudební je zásadním svědectvím o hudbě jednoho města

Ostrava hudební navazuje na knihu Ostravská hudební kultura od konce 19. století do současnosti, která vyšla v roce 2010. Připravil ji opět kolektiv autorů pod vedením profesorů Karla Steinmetze a Jana Mazurka. Ačkoliv se nejedná o jiný přístup k historické látce a koncepce knihy je prakticky totožná jako v případě starší publikace, obsahuje nové poznatky a zasvěceně čtenáře provádí sice krátkými, avšak o to dynamičtějšími dějinami ostravské hudební kultury.

Kniha je rozdělena do šesti velkých kapitol, jež jsou dále členěny na kompoziční umění, operu, balet, operetu, koncertní život, hudební výchovu, hudbu v ostravském rozhlase, zábavnou (případně nonartificiální) hudbu a hudební kritiku a publicistiku.

První kapitola přibližuje hudební život města do roku 1918. Dějiny ostravské hudby jsou neodmyslitelně spojeny s industrializací města, která z malého venkovského městečka založeného ve 2. polovině 13. století učinila významné kulturní i hospodářské centrum kraje. První snahy o hudbu v Ostravě probíhaly zakládáním pěveckých spolků, prvních operních představení a koncertů a samozřejmě úsilím zřídit stálou českou scénu. Významným činem bylo zahájení pravidelného rozhlasového vysílání 1. července 1929.

Hudba meziválečného období (1918–1938) představuje první skladatelské a publicistické osobnosti, kterými byli Milan Balcar a Rudolf Kubín. Nalezneme zde také překvapivě Ervína Schulhoffa jako pracovníka ostravského rozhlasu. Největší dirigentskou osobností tehdejší doby byl Jaroslav Vogel, který pozval do Ostravy světovou hudební špičku: Paula Hindemitha, Igora Stravinského a Sergeje Prokofjeva. Velmi zajímavé je také líčení hudebního školství a zábavné hudby, jež reagovala na svérázné potřeby horníků a hutníků.

Hudba období Protektorátu Čechy a Morava přibližuje kompoziční umění, které bylo reakcí na nacistickou zlovůli. Nejdynamičtější léta ostravského hudebního života popisuje kniha v kapitole 1945–1968. V roce 1953 byla založena Vyšší hudebně-pedagogická škola a o šest let později došlo ke zřízení Státní konzervatoře. Událostí mimořádného významu byl rovněž vznik Ostravského symfonického orchestru (1954), který se zformoval zásluhou Rudolfa Kubína, Josefa Schreibera, Františka Míti Hradila a Miroslava Klegy.

Období normalizace (v knize se jedná o časový úsek 1969–1989 ) bylo v Ostravě poznamenáno zdejším radikálním Ústředním výborem strany a jeho představiteli. Situace v Ostravě byla v tomto ohledu vždy citelně drsnější než třeba v Praze či Brně: člen KSČ a vcelku průměrný skladatel Čestmír Gregor byl v rámci normalizačních čistek ze strany vyloučen, nepustili jej ani do Svazu československých skladatelů a koncertních umělců. Takto dehonestován a zbaven jakékoli náplně práce se Gregor raději odstěhoval do Prahy.

Příkladem druhé, ještě tvrdší represe, byl případ ostravského skladatele Edvarda Schiffauera. Ten byl 1. února 1972 městským soudem v Ostravě odsouzen podle paragrafu 100 (pobuřování proti spojeneckým a přátelským vztahům republiky k jiným státům) k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 9 měsíců za hudbu ke hře „Matka pluku“. Tento šokující rozsudek (není znám obdobný případ skladatele vězněného za hudbu!) znamenal naprosté vyloučení tohoto pozoruhodného autora z ostravského hudebního života. Nemám tušení, proč se v knize neobjevuje o Schiffauerově kriminále ani zmínka.

Pozitivnější stránkou této doby je tvorba dalších ostravských skladatelů (Milan Báchorek v normalizačním suchopáru vytvořil své nejlepší partitury Lidice a Stereofoniettu), skvělé vedení Ostravského orchestru dirigentem Otakarem Trhlíkem a Ivo Stolaříkem vedlo ke změně názvu na Janáčkova filharmonie Ostrava. Tou začala být 12. října 1971. Sedmdesátá a osmdesátá léta jsou také poznamenána intenzivní sborovou činností: zvlášť vynikající byl sbormistr Lumír Pivovarský, který založil tradici Vysokoškolského pěveckého sboru.

Období od roku 1990 do současnosti pak přibližuje ustavení asociačního Tvůrčího centra Ostrava, založení Ostravských dnů nové hudby skladatelem a dirigentem Petrem Kotíkem a řadu dalších hudebních aktivit. Důležitými mezníky jsou zde vznik Svatováclavského hudebního festivalu, výstavba nové budovy Janáčkovy konzervatoře i otevření nové multifunkční auly Gong, kde se konají některé koncerty.

Kniha sleduje hudební život Ostravy ve všech liniích. Nejplastičtěji líčí příběh ostravské hudby v kapitolách věnovaných artificiální hudbě. Je naprosto evidentní, že autoři (Karel Steinmetz a Jan Mazurek) s ostravskou hudební kulturou byli velmi provázáni a mají bohaté osobní zážitky, erudici a zkušenosti. Jejich vyprávění je tak povýšeno o punc věrohodnosti a autenticity, ač se jedná o přísně historické pojednání, prosté jakéhokoli emocionálního zabarvení.

Komplexněji by mohla být koncipována jen kapitola o nonartificiální a populární hudbě, která je psána evidentně bez konkrétní zkušenosti. Neobsahuje ani názvy kapel, jejichž tvorba byla specifickou ozvěnou ostravského koloritu (Úspěch, Marxova tchyně, Buřinky II.), kapela Malignant Tumour je uvedena jen jako Malignant a je přirovnána ke kapele Citron, ačkoliv se jedná o naprosto odlišný hudební styl. Bohužel nejsou zmíněny ani novější hudební skupiny, které přinesly ostravské hudbě originální etnický prvek (např. skupina Nisos, kterou založil Nikos Petros Koulouris, hrající řeckou a tureckou etnickou i autorskou hudbu, a která vystoupila několikrát v Turecku, Polsku a Rakousku, v kapitole není ani zmíněna). Publikace se vlastně více věnuje kapelám, které v Ostravě hostovaly, než těm skutečně ostravským. A co je naprosto nepochopitelné – v knize není dokonce ani zmínka o zpěvákovi Martinu Chodúrovi.

Publikace, která vznikla na půdě univerzity, by si rovněž zasloužila pozornější oko při jazykových korekturách: zejména v poznámkách pod čarou se to někdy chybami jen hemží.

Přes uvedené výhrady zůstává Ostrava hudební nesmírně přínosnou publikací, jejíž význam je nepopiratelný. Líčení všech oblastí hudebního života artificiální a zábavné hudby města je poutavé a většinou velmi zasvěcené a poučné. Po jejím přečtení vás možná napadne, že to, co Ostrava v hudbě za posledních více než stovku let dokázala, je prostě zázrak. A my můžeme i díky této knize být jeho svědky.