Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba S Patrikem Děrgelem o divadle i kapele Ema, která zahraje na Pendlu

S Patrikem Děrgelem o divadle i kapele Ema, která zahraje na Pendlu

27.1.2015 Hudba

Jednou z kapel, které vystoupí 6. února na prvním ročníku festivalu Pendl – Ostravská klubová noc, je Ema. Kapela je složená ze známých herců a kromě Michala Sedláčka a Vladislava Georgieva s ní vystupuje také herec Patrik Děrgel, s kterým jsme o hudebním projektu Ema mluvili. Většina lidí si tohoto herce asi spojuje s rolí Vaška v nekonečném seriálu Ulice. Tito diváci ovšem asi netuší, že vedle divadla a televize Patrik dělá muziku.

Zvětšit obrázek

Patrik Děrgel (vpravo) a Michal Sedláček během koncertu kapely Ema.
Foto: Archiv kapely

Přemýšlela jsem, jak náš rozhovor strukturovat. Mě a návštěvníky Pendlu bude zajímat hlavně hudba. Zároveň však předpokládám, že by bylo fajn ve zkratce shrnout i tvé divadelní, seriálové a filmové zkušenosti. Co tě baví nejvíc? Hudba, film, nebo divadlo? A je ona veličina proměnná, závislá na tom, co, nebo kde právě hraješ?

Je to opravdu hodně závislé na tom, co zrovna dělám. Myslím, že spíš tak utíkám od jednoho k druhému a tím druhým zase ventiluju to první a takhle se to proměňuje. Teď u mě asi nejvíc vede právě Ema, protože pro mě představuje úplně největší svobodu na jevišti, jakou jsem zažil. Nejsem žádný hudebník, a tak jsem úplně v šoku, jaký to je krásný pocit stát s kluky na jevišti a hrát naše písničky. Je to úplně něco jiného než v divadle.

Jsi rodák z Bohumína, studoval jsi na Janáčkově konzervatoři, s divadlem jsi v Ostravě začínal. Jak často se sem vracíš za rodinou a starými přáteli?

Vracím se hodně málo, tak jednou za tři měsíce. A když už přijedu, tak se mnou není moc sranda, protože většinou skončím na gauči a maminka do mě rve úplně všechno od dortů po svíčkovou a stejně tak i babička, která do mě rve další dorty a další svíčkovou. Takže se jen válím na gauči a stěžuju si na proleženiny. Nic jiného není mojí náplní, když přijedu za rodinou.

Jaká pro tebe byla doposud největší divadelní role, případně koho by sis rád zahrál?

Největší divadelní role byla určitě Hamlet, a toho bych rád hrál pořád, protože každé představení je prostě premiéra. Nikdy si nejsem jistý vůbec ničím. Mám vždycky takový pocit, že každé představení může skončit katastrofou. Není to vůbec tak, jak se říká, že se ty věci nějak zajedou, že si je člověk jistý v kramflecích. U Hamleta jsem celou dobu nejistý u všeho, takže je to pro mě vždycky strašný vzrůšo. To bych rád hrál pořád. Baví mě snažit se to nějak zmáknout a zkusit to naplnit. A co bych rád hrál dál? To neříkám takové věci. Chtěl bych hrát všechno, co přijde.

Přejděme na hudební téma. Jste divadelní kapela, Vladislav Georgiev z Arény, Michal Sedláček od Bezručů … můžeme se tedy těšit na teatrální vystoupení? Nějaké divadelní etudy či intermezza?

To jsou věci, které nejsou připravené, takže reagujeme spíš na to, co přijde. Například když třeba nějaký člen kapely dostane mikrofonem přes hlavu v zápalu hudební vášně. To všechno se při té divočině na pódiu děje, a pak se na to prostě reaguje. Nebo když Míša řekne nějaký fór bez pointy, tak já se ho snažím do nějaké pointy dostat, čímž vznikne tzv. dvojitá ne-pointa a z toho pak zase vznikají naše rozhovory mezi písničkami. Takže je možné, že tam něco takového bude, ale spíš bychom chtěli, aby tento konkrétní koncert měl pořádný spád, protože hrajeme až v noci. Myslím, že ty naše povídačky by ho trošku brzdily, takže jich bude určitě míň a spíš bude hudba než řeči.

Dočetla jsem se o vás: „Hudební vystoupení doplňoval spontánním žertováním se spoluhráčem Michalem Sedláčkem.“ Jak si rozumíte s Michalem a s ostatními členy kapely? Kdo u vás skládá texty a kdo hudbu? A kde a jak často zkoušíte?

No, s Michalem je to těžké. Je to takový smutný příběh. My si vlastně spolu moc nerozumíme. V podstatě kdybych měl být upřímný, tak já ho nemám rád. Na tom je založena celá naše spolupráce. Doplňují to pak kluci, kteří zase nemají rádi nás oba. Čili když se setkáváme, tak je to takový trest za všechno. A právě na tu velkou neshodu se dívá s odstupem Pája, naše produkční. Ale vždycky když začneme hrát, tak se na chvilinku máme rádi, a pak, když to skončí, tak se zase rádi nemáme (smích). Ale ne, kecám. My se máme všichni rádi. Pořád. Myslím, že je to zázrak, že se potkali takto cizí lidé, protože já původně znal jen Iva a Míšu (a toho hodně, protože jsme si spolu brnkali už nějaký ten rok předtím). Najednou se nás sešlo osm. A dodneška nechápu, jak je vlastně možné, že si všichni tak rozumí. To je podle mě hrozně vzácná věc ta parta. Myslím, že naši hudbu dělá hodně to, že si rozumíme, a právě to, že se máme rádi.

Texty skládám já a většinou je skládám tak, že je Míšovi předzpívávám už s nějakou melodií. No a on se pak z toho snaží udělat něco, co se dá poslouchat. Takže v podstatě hudbu skládá Michal a já skládám jenom texty a nějaké ty popěvky… Abych se přiznal, tak zkoušíme hrozně málo. Chtěli bychom všichni zkoušet víc. Teď zkoušíme, jak jen to jde. V podstatě by se naše všechny zkoušky daly spočítat na prstech jedné ruky. To je právě ten zázrak, že koncerty i přesto vždycky proběhnou a že to není nějaký průser. Zkoušíme taky, kde se dá. S Míšou jsme vždycky zkoušeli na zkušebně ve Švandově divadle, když jsme ale byli všichni, tak nejkrásnější zkouška proběhla na chalupě Michala Matyse, která byla spojená s takovým team buildingem, kde jsme se poznávali a jemně připíjeli a pak se druhý den nutili ze sebe něco vydat.

O vaší hudbě jsem se dočetla, že je to „poetický rockfolk s nádechem Balkánu a Ostravy“. Co má nebo naopak nemá společného Balkán s Ostravou, proč vás právě tato místa hudebně inspirují?

Tak já si myslím, že je trochu na čase říci pravdu a jít s kůží na trh. Já nevím, co má společného Balkán s Ostravou. Myslím, že nic, ale to je otázka ještě jiná. Pro nás to tak nějak vzniklo, ale je to vlastně pop. Když to někdo slyšel, tak mi říkal, že je to takový ten britpop. To je asi přesnější než Balkán, toho už bych se asi vzdal, už bych ho tam netlačil, protože pak se lidi po koncertě ptají: „A kde byl ten Balkán?“ Takže si myslím, že už je to spíš jinak. My jsme se na začátku hodně báli říct, že děláme něco, co zavání popem, ale teď už se to nedá vůbec zapírat, to už podle mě je prostě pop.

Vaše koncerty jsou jako neřízená střela, těšíme se na neskutečnou energii. Chcete něco vzkázat ostravskému publiku?

Ať si náš koncert rozhodně užijí, protože my si to vždycky navzdory všemu užijeme, ať už nazkoušeno máme nebo ne, ať už někdo přijede s berlemi, nebo bez nich, ať už přijede někdo s nástrojem, nebo bez, tak si to vždycky užijeme. Na to se těšíme nejvíc.

(Kapele Ema zahraje v rámci festivalu Pendl 6. února ve 23.15 hodin v kulturním centru Cooltour. Festival se koná najednou celkem v šesti klubech v centru Ostravy a během celé noci na něm vystoupí tři desítky kapel, například Vypsaná fixa, Orikoule, Ian, Květy, Downbelow a mnoho dalších.)

Jitka Jitřenka Navrátilová | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.