Balabán pod těžní věží dojímal, vrchol Dream Factory to ale byl jen literární

Předpůlnoční Ostrava na přelomu soboty a neděle. Plné hlediště umístěné přímo pod těžní věží Dolu Hlubina napjatě čeká, jak se s Balabánem utká (a hlavně potká) pražské Švandovo divadlo.  Vlastně to nemá být až tak úplně pražské představení, neboť dramatizace Balabánových textů i režie celého představení se ujal Martin Františák, někdejší umělecký šéf Divadla Petra Bezruče a Balabánův kamarád, byť jen v poslední fázi spisovatelova života, když spisovatele požádal a sepsání dramatu o Petru Bezručovi.

Diváci přicházejí na představení Možná že odcházíme. (Foto: Lukáš Horký)

A to už se na plátně objevuje fotografie Jindřicha Štreita Spící muž z roku 1990 – opilec ležící v trávě s výraznými hodinkami na levé ruce. „Nevím, kolik z vás už v nějakém pangejtě leželo, kolik z vás už zažilo to takzvané okno, nebo v této situaci se hodí šikovná metafora, že se někomu utrhl film,“ komentuje snímek přímo Jan Balabán. Pochopitelně z reproduktoru. Anebo ne? Chvíli se totiž zdá, že svým nenapodobitelným hlasem přednáší přímo z pódia, než divákovi dojde, že spíše mluví odněkud z věčnosti.

Z ostravského uvedení inscenace Možná že odcházíme. (Foto: Lukáš Horký)

Pro ctitele Jana Balabána, jehož slovo Ostravě citelně schází a ještě dlouho scházet bude, dost důvodů na pár slz (dojímá se i autor tohoto textu). Spisovatel káže o opilosti a divák narychlo přemítá, kdy měl naposled podobné okno, kdy se s ním také utrhl film. Zpytuje svědomí a na dálku se omlouvá těm, kterým ublížil, než ho Balabán z této trýzně jako vždy vysvobodí: „A najednou jsem si všichni rovni a najednou je tu vždycky nějaký ten pangejt, ve kterém se můžeme nalézt…“

Filip Čapka v představení Možná že odcházíme. (Foto: Lukáš Horký)

Balabán dával naději mnoha ztraceným existencím, sám ji však dostával od málokoho, což je obvyklý úděl kazatelů a spisovatelů. Teď jeho hlas zní Vítkovickými železárnami, kde po vysoké škole začínal na první pracovní štaci coby překladatel.

Buch, bum, buch, ozývají se během představení ocelové trubky z nedaleké válcovny trub. Pořád se tu maká čili robi a Balabán by byl asi překvapený, že se přímo pod těžní věží hraje i divadlo. A ještě kus složený z jeho textů.

Z inscenace Možná že odcházíme. (Foto: Lukáš Horký)

Začátek je silný natolik, že kdyby už dál herci jen v přítmí šachty četli Balabánovy povídky nebo eseje, vlastně by to úplně stačilo. Nástup herců na scénu totiž není úplně vydařený především díky snaze režiséra ukázat Balabána po citovaném evangelijním prologu i jako docela zábavného satirického spisovatele. Humor sice jeho prózy skutečně obsahují, ovšem ten vždy zaznívá v těsném doteku nějakých hrůz, takže čtenáři do smíchu nebývá. Úvodní scéna se třemi bezdomovci ale spíše připomíná špatnou televizní komedii, blbou bakalářskou povídku.

A představení až do konce vlastně pořád běží po naznačené sinusoidě. Velké myšlenky a divadelně silné pasáže se střídají s hospodským mikrosvětem, jenž ale ztrácí balabánovskou naléhavost. Podobně, jako když režisér Menzel filmově zúročil Hrabalovy Slavnosti sněženek a Hrabal se z nich nenápadně vytratil. A třeba až bergmanovské manželské etudy, kdy je divák znova donucen k hlubokému zpytování svědomí nad vlastním partnerským životem, režisér Františák prostě stříhne horníky s krumpáči a havířskou písní, která už navíc zazněla v jedné jeho ostravské inscenaci.

Čím déle představení běží, tím je jasnější, že největším problémem celého kusu je samotná dramatizace. Ač přítomní sebevíce hledají červenou nit, která má jednotlivé ukázky z díla udržet u sebe, ne a ne ji najít. Však tam také žádná není, což režisér a dramatik v jedné osobě vlastně na konci představení nechá alibisticky komentovat hláškou, že tohle dílo nemá být příběhem.

Balabán nicméně psal téměř výhradně o tom, co prožívá, a to byl pořádně pestrý příběh. Ale zároveň se v každé své povídce či novele nenápadně měnil v jakéhosi spasitele, který naznačuje, že i sebetěžší hřích může být z člověka za určitých okolností sejmut. Ne, že by to ale každému ze svých literárních hrdinů dovolil, nicméně už jen tahle přítomnost naděje rozsvěcovala čtenáře, z nichž mnozí četli Balabána jen a jen kvůli tomuhle věčnému světlu.

Ve Františákově inscenaci však věčné světlo chvílemi úplně zhasíná, takže lze pochybovat, že divák, který Balabánovo dílo vůbec nezná, teď poběží hltavě do knihovny a bude se chtít dozvědět více. Kdo ale přečetl alespoň jednu z Balabánových knih, je vlastně spokojen. Znova je totiž zasažen sílou textů a vůbec ho nezajímá, že jsou vytrženy z kontextu a poskládány do jakési ne úplně vydařené mozaiky. Vždyť na konci opět promluví z reprobedny (z věčnosti?) přímo pan spisovatel. O našich činech a šlépějích, které možná nemají smysl nyní, ale třeba až ve chvíli, kdy budou naše děti velké. Nebo ještě později.

Inscenace dostala na Hlubině industriální kulisy. (Foto: Lukáš Horký)

Dum, bum, buch! Z válcovny trub se opět line dutý ocelový hlas. A na ulici zvoní tramvaj. Přesně ta tramvaj, kterou Jan Balabán dojížděl každý den do práce a z práce, neboť ve Vítkovicích bydlel. Tady to měl rád a ve Výběru, u Schönthala nebo u Rosveldy vypil nejedno pivo, když přemítal nad tím, jak dát jiným lidem smysl života prostřednictvím svého díla. Takže, vlastně ano! Tohle byl jeden z vrcholů divadelního festivalu Dream Factory, jenže jaksi mimoděk. Vrchol nedivadelní, vrchol balabánovský.

Diváci odcházejí ze závěrečného sobotního představení. (Foto: Lukáš Horký)