S fotografem Milošem Poláškem o jeho výstavě Zmizelá Ostrava v Domě umění

Miloši, jaké místo má tato výstava ve tvém životě? Jak bys ji charakterizoval?

Je nejmenší, ale ne nejkratší. A doufám, že nikoliv malá významem. Zájemci ji mohou navštívit až do konce prázdnin.

Jaký typ fotografií jsi pro expozici Zmizelá Ostrava vybral?

Základem jsou snímky z 60. a 70. let. Není jich mnoho, protože tehdy jsem se věnoval více formotvorné výtvarné fotografii, a tak jsem veduty Ostravy pořizoval jenom příležitostně.

Pamatuješ si, jak vznikaly? Tady je vidět průmyslová lokalita takzvané Žofinky za dnešní budovou Divadla Antonína Dvořáka…

Foceno ze Slezské, z baráku, který už není a kam jsem se dostal a fotografoval z vikýře. Tady je kostel svatého Václava a vedle něj radniční věž… Tady je vidět lanovka s vozíky na uhlí, která vedla přes Černou louku. Dnes už se nic takového v Ostravě nenachází. A charakter prorůstání průmyslu přímo do centra města je unikátní.

Z díla fotografa Miloše Poláška.

Jsou tady vystaveny kontaktní kopie. Ty jsi známý svou vášní pro staré vyvolávací technologie, můžeš vysvětlit, jak vznikají?

Jedná se o kontakty z nově vytvořených velkoformátových negativů zhotovené na vlastnoručně vyrobený citlivý materiál. Zabývám se metodami vyrábění autorských originálů, které si musíš udělat sám. Snažím se tak vracet k základům fotografie, aby nezanikla, až se fotochemické citlivé materiály přestanou vyrábět.

Takže digitální technologie původní řemeslo vytlačily na okraj?

Ano, dnes není problém udělat dokonalý obraz z digitálních dat, perfektně technicky vytištěný. Já s touto dokonalostí nechci soupeřit. Mám raději originalitu, kterou si dokážu vyrobit sám.  Pořád jsou ještě k mání chemikálie nutné k výrobě citlivého materiálu a je tedy možnost zhotovit si fotografii sám.

Z díla fotografa Miloše Poláška.

Co k tomu potřebujeme? Některé vyvolávací technologie, třeba platinotypie, jsou záležitostí tisíců korun a jsou dost nedostupné.

Stačí koupelna, zatemnění, mixér a váhy.  Technologie, které se vracejí k historii fotografie, zaznamenávají ve světě renesanci. Všechny staré procesy, jako již zmíněná platinotypie, však vyžadují velmi dlouhé expozice v řadu půl hodiny, denní světlo a ultrafialové lampy. Já ale pokročil o pár desetiletí dál, na konec 19. století, a přináším návod na výrobu mnohem citlivější emulze.

Do jaké míry se jedná o tvůj patent?

Nic jsem nevynalezl, jenom revokoval, trošku změnil a experimentoval. Můj materiál má výhodu lepší citlivosti a možnost aplikace na speciální grafické papíry s atraktivním povrchem. Lidí, kteří dnes fotí na film, ubývá. Proto jsem se obrátil k digitální technologii a se starými technologiemi ji propojil. Dnes běžně pracuji s velkoformátovými negativy vytištěnými na domácí tiskárně, ale získanými z digitálních či počítačově upravených dat. Příručka 7×10″ / Klasická fotografie v digitálním věku, kterou jsem nedávno vydal, k tomu přináší podrobný návod.