O blýskavém prasátku s tradicí a v aktuálním stylu. Divadlo loutek dělá radost nejmenším dětem

Pod názvem O blýskavém prasátku v režii Václava Klemense a za účasti výtvarníka Michala Hejmovského vyrostla na pódiu hlavní scény členěná terasová pyramida. Na různých podlažích bydlí a žijí klasické loutky vedené zespodu a dovádějí za doprovodu písniček Vlastimila Ondrušky. V dramatizaci Jany Pithartové se ocitáme na jednoduché, leč stále zábavné „road movie”, tedy odvěké cestě za dobrodružstvím.

Z pohádky O blýskavém prasátku. (Foto: Roman Polášek)

Příběh sám o sobě zaujme odhodláním nestát na místě a hledat štěstí. To není vždy jen muška zlatá, takové blýskavé prasátko má i svůj předvánoční význam a dokonce muslimské děti mohou tiše závidět, jak se tak nečistý tvor dokáže v rukou západních Evropanů kultivovat.

Pohádka „o lásce, odhodlání, nebezpečí, přátelství a domově“ má své jednoznačné protagonisty, kterým musí propadnout každé dětské srdce. Obětavý Chrochtík (Lukáš Červenka) a lehce marnivá Kvikalka (Eva Baláková) tvoří idylický páreček, který nemá důvod nač si stěžovat. Dokáží těšit nejen sami sebe, ale vycházejí ideálně i se sousedy.

Z pohádky O blýskavém prasátku. (Foto: Roman Polášek)

Ani brumlavý rohatý kozlík pan Mečálek (Robin Ferro) nebo všetečná myška Pískalka (Božena Homolková) nejsou k zahození a všichni si navzájem vystačí. Až jednou, poblíž humen, na samém vrcholku hranic, do nejvyššího patra pyramidové scény vzlétnou švitořivé vlaštovky (Božena Homolková). Loutky javajky si špitají něco o blýskavém prasátku – kdo jej uvidí, tomu srdce radostí poskočí. Zaslechne to Kvikalka a padne na ni chmura, také ona by chtěla. Vlaštovky naruší nejen vzdušný prostor, ale i dosavadní idylku. Naštěstí je tady obětavý Chrochtálek, který by rád udělal, co na očích Kvikalky uvidí. Vlaštovky nelze sestřelit, záleží nakolik jim můžeme věřit. I když některá zvířátka hned vědí, že co si špitají opeřenci, nemusí být pravda, road movie začíná.

Z pohádky O blýskavém prasátku. (Foto: Roman Polášek)

Dobrodružná cesta je uspořádána v rámci konvencí pro předškoláky, aby se vlk nažral, ale koza zůstala celá. Zdánlivá dramata končí smírem, dokonce i setkání s vlkem, kancem nebo policajtem. I hrůzy velkoměsta jsou šťastně zažehnány a dokonce i zlaté prasátko nalezeno, světě div se, nikde jinde, než v klidu domova.

Putování za vysněným štěstím herci prokládají živými písněmi, hrou na kytaru (Aleš Petrič a Robin Ferro). Vstupují před scénu ve forbínách a dávají dětem čas na rozmyšlenou, vytvářejí činorodý vypravěčský svět. Pětice představitelů se má čím ohánět, loutky z látky a dřeva kmitají a každý z herců jim propůjčuje svůj osobitý projev a především poutavý hlas.

Z pohádky O blýskavém prasátku. (Foto: Roman Polášek)

Vrcholem divadelních kejklí a oblíbeným prvkem režiséra Václaclava Klemense je nápaditá hra s perspektivou, vytváření iluze pomocí jednoduchých prostředků. Barevný reflektor vykouzlí namodralý rybník a efekt diskotékové koule „rozprostře“ ve finále tisíce blýskavých „prasátek“.

Děti se baví a nejraději mají, když si loutka trochu natluče. V okamžiku, když se Mečálek nebo Kvikalka praští, popřípadě omdlí leknutím a myška vypískne, naznačuje salva smíchu, že je zábava v plném proudu. Takovýchto situačních momentů není mnoho, kdo si che užít větší řachandu a vtáhnutí do fantastického děje beze slov, musí na dynamičtější SaBOTAž. U blýskavého prasátka se pořád ještě moc mluví.

Z pohádky O blýskavém prasátku. (Foto: Roman Polášek)

Nejlepší je možná začátek, kdy se probouzí pomyslný venkovský dvorek, každé zvíře – herec má svá citoslovce a dohromady vytvoří vynikající nonverbální souhru.

Kdo nevěděl, že se s pomocí loutek dá sehrát i tak kejklířský kousek jako je házení šišek po veverce, nesmí si nechat novou pohádku ujít. Jak už to tak bývá, nejlépe je doma a mnohdy teprve strastiplné putování otevře postavám oči.