Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Divadlo Ivan Dejmal: Na konzervatoři jsem strašně huhňal. Můj pedagog lituje, že si to nenahrál

Ivan Dejmal: Na konzervatoři jsem strašně huhňal. Můj pedagog lituje, že si to nenahrál

11.2.2016 Divadlo

Herec Ivan Dejmal se narodil v roce 1987 ve Frýdku-Místku. Po základní škole nastoupil na Janáčkovu konzervatoř v Ostravě, poté byl přijat na DAMU a po dokončení studia přijal angažmá v Moravském divadle Olomouc, kde působil tři sezóny. Pak nastoupil do souboru činohry Národního divadla moravskoslezského v Ostravě a během první sezóny ztvárnil například hlavní roli Gerharda Peterka v inscenaci hry Davida Jařaba Za vodou. Podle svých slov je nejenom hercem, ale i vášnivým kuchařem, lyrickým barytonem, mizerným klavíristou,  flegmatickým optimistou a zarytým fanouškem hokejových Vítkovic.

Zvětšit obrázek

Ivan Dejmal v hlavní roli inscenace Velký Gatsby.
Foto: Radovan Šťastný

Co vám dalo vaše rodiště, město Frýdek-Místek?

Hlavně spokojené dětství. Mám tam své rodiče, ti ve Frýdku-Místku bydlí, mám tam i babičku… Vyrůstal jsem v rodinném domě, odnesl jsem si základní vzdělání a mám tam dodnes spoustu přátel.

Když jste odcházel ke studiu na Janáčkovu konzervatoř, měl jste nějaké dilema, chtěl jste být i někým jiným než hercem?

Za to, že jsem hercem, může můj kamarád Vojta Blahuta, dnes brněnský herec.  Byl o ročník výše na základní škole. Jeho maminka byla ochotnická herečka. Já jsem s divadlem neměl nic společného, nechodil jsem do žádného dramaťáku. Vojta se na konzervatoř dostal, a když jsme se spolu bavili, tak mi vyprávěl, co se na té škole učí.  Mne to zaujalo. Řekl jsem si, že bych to mohl také zkusit. Sehnal mi monolog a řekl mi, abych na přijímačkách mluvil pomalu, a nahlas. Naši si mne představovali někde jinde, protože mi šla docela dobře matematika. Možná by byli raději, kdybych se hlásil třeba na obchodní akademii, ale to se mi nechtělo. Asi by mne bavilo kuchařské řemeslo, protože moc rád vařím.

Co jste si odnesl z konzervatoře? Kdo byl váš profesor?

Hlavní obor, herectví, měl v mém ročníku pan Vladimír Čapka. Jsem moc rád, že to byl právě on, protože se teď potkáváme při práci v činohře NDM. Hlavně mne naučil mluvit. Strašně jsem huhňal. V prvním ročníku jsme třeba četli úryvky z novin a pan Čapka dnes lituje, že si mne v tom prváku nenahrál, aby byl vidět ten rozdíl v řeči tehdy a dnes. Mluvil jsem jako prase. V pololetí jsem měl snad čtyřku z hlavního oboru – pan Čapka říkal, že je to motivační ocenění. A bylo. Na konci ročníku jsem jako jediný měl jedničku.

Kdo vás vedl později na DAMU?

Paní Jaroslava Adamová.

A na co ona kladla hlavní důraz?

Ona patřila do té staré školy, která se dnes už málo vidí. Dala nám základ řemesla. Psychologii postavy, vžití se do ní, ale zároveň nás vedla k dialogu s režiséry, říkala nám, ať se ptáme, ať s postavou nakládáme s rozmyslem. Nebála se patosu, ale takového pravdivého. Vedla nás k poctivému herectví.

Prošel jste angažmá v Olomouci, v Moravském divadle. Když srovnáte olomoucké divadlo a tamní diváky a divadelní Ostravu, v čem je největší rozdíl?

Řekl bych, že olomoucký divák je mnohem více rezervovaný než ostravský. Dotlačit tamní diváky k nějaké reakci je mnohem obtížnější než tady. Říká se líná Haná. Něco na tom bude. Hanáci jsou mnohem konzervativnější. Není vůbec lehké je rozesmát nebo roztleskat. Tamní lidé jsou mnohem umírněnější ve svých reakcích. Ostravští lidé se naopak nebojí dát své pocity najevo.

Hrajete ve velkém počtu představení různých žánrů. Máte hodně rolí. Jsou mezi nimi takové, které chodíte odehrát jen z povinnosti, i takové, na které se víc těšíte?

Že bych chodil něco odehrát jen tak mimochodem, že bych chodil jen tak do práce, tak to ne. Ale samozřejmě mám nějaké srdcovky.

Veronika Lazorčáková a Ivan Dejmal v inscenaci Za vodou. (Foto: M. Popelář)

Které to jsou?

Rád hraju v Deníku mého otce. Moc rád jsem měl svoje postavy v inscenacích Za vodou a Odsun. To jsou témata, která mne zajímají. Rád jsem hrál Malcolma v Macbethovi. A samozřejmě mám rád komedie, takže si užívám účinkování ve Škole pro ženy. A když třeba hrajeme muzikál Donaha a lidé se baví, tak je to skvělé.

Vzpomněl jste Školu pro ženy. V té souvislosti se musím zmínit o Ceně Thálie. Jan Fišar v hlavní roli tam odevzdává velmi výrazný výkon a nedostal ani širší nominaci. Co si o tom myslíte?

Já ty ceny moc nesleduji. Pro mne je hlavní spokojený divák. Rozhodně ale říkám, že pan Fišar si nějaké ocenění za svoji roli v této hře určitě zaslouží.

Když se podíváme na Deník mého otce, hrajete tam několik postav, které vám odpovídají věkem, ale jsou věrným obrazem lidí žijících v osmdesátých letech minulého století, v době, kdy jste  ještě nebyl na světě. Kde jste čerpal inspiraci?

Hodně mi pomohl pan režisér Brutovský. Myslím si ale, že ke ztvárnění těch postav není třeba zase až tak moc dobře tu dobu znát, zažít na vlastní kůži. Lze čerpat z vlastní fantazie. V tom textu jsou reálie, a ty je třeba ctít, pak za mne tu postavu de facto udělají.

Máte tam bleskové převleky. Jak to děláte?

Když jsme aranžovali a ještě jsme neměli kostýmy, tak jsme na režiséra hleděli s mírnými rozpaky, jestli to všechno myslí vážně. Všechno je to otázka kostýmů, ve kterých je nějaký základ, a na to se nahoru dávají odlišnosti. Když jsem ty role studoval, tak jsem řešil rovnici o několika neznámých. Musel jsem si psát, kdo ve které chvíli jsem, kam jdu a ve které postavě a kudy přicházím. Zároveň pak na jevišti a v prostoru za scénou jsem musel řešit, kde jaký převlek dělám. Jsou místa, kde mi garderoba musí pomoci. Je pravda, že jsem při jedné generálce běžel ze schodů a zároveň si navlékal svetr, takže jsem se málem zabil. Řekl jsem si: Takhle to nejde, musím jinak. Samozřejmě musí být všechno připraveno, ale i tak je tam asi šest momentů, kdy je to na hraně, nicméně zvládám to.

15-jpg-1452763430

Ivan Dejmal (vlevo) a František Večeřa v Deníku mého otce. (Foto: M. Popelář)

Odezva publika je velice kladná. Navíc lidé oceňují, že to co se děje na jevišti, je vlastně historická pravda.

Odezva je výborná. Navíc z jeviště poznáme, jestli je v sále publikum starší, nebo mladší. Jsou místa, když se třeba řekne Vasil Bilak, a starší lidé hned reagují, protože vědí, o koho se jedná. Ale ta věc jako celek funguje a já jsem tomu velice rád.

Víte už, co vás čeká ke konci sezóny?

Teď 18. února začnou zkoušky Krále Ubu s režisérem Honzou Fričem. Na to se moc těším. Honzu znám  ze školy v Praze, a zatím jsme spolu nepracovali, známe se jako lidé. Momentálně zkouším Petra v rockové opeře Jesus Christ Superstar. Jsem rád, že si mohu vyzkoušet jiný žánr, který mne navíc moc baví a moc láká.  Pak to všechno doufám šťastně odpremiérujeme. No, a pak přijdou Veselé paničky windsorské. Je to tak zvaná celosouborovka – ještě nevím, jestli v tom budu hrát, ale očekávám, že asi ano. A možná pak přijdou ještě nějaké akce k shakespearovskému výročí.

Ladislav Vrchovský | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.