Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Vítkovické peklo aneb literární obraz železáren a jejich ředitele Kupelwiesera

Vítkovické peklo aneb literární obraz železáren a jejich ředitele Kupelwiesera

3.4.2016 Obraz & Slovo

V ostravském Domě umění začíná ve středu 6. dubna výstava věnovaná mimo jiné Paulu Kupelwieserovi, někdejšímu řediteli Vítkovických železáren. Ačkoliv je dnes Kupelwieser obdivován jako strůjce „vítkovického ekonomického zázraku“, básnící či doboví publicisté to viděli poněkud jinak.

Zvětšit obrázek

Vítkovické železárny na dobové pohlednici.

Prozaik a publicista pražských Národních listů Ignát Hořica (1859-1902) vydal v roce 1896 knihu cestopisných črt Obrázky se Slezska. Ostravu stačil navštívit ještě v době, kdy Vítkovickým železárnám řediteloval Paul Kupelwieser (ve funkci v letech 1876 až 1893). Hořica napřed ekonomický úspěch podniku formálně pochválil. „Ve Vítkovicích zařídil pan Kupelwieser, kapitálem Rothschildovým velkolepé železárny a ocelárny, závody, jakých je málo na světě,“ napsal.

Zároveň ale Hořicu tohle ocelové město dosti vylekalo a vylíčil ho jako mýtickou příšeru: „Ve dne vidíte les kouřících komínů a v noci celé kopy pekelných tlam sálá oheň. Strašný ruch ve dne v noci otřásá vzduchem, stroje skřípají, píšťaly hulákají, ohromné setrvačníky duní a frní, pára ucházející soptí, syčí, funí a frká, všude, vlevo, v právo, na ohromném prostranství, o němž se vám zdá, stojíte-li uprostřed, že nemá začátku ani konce, že je to bezpočet vulkánů, potýkajících se s železnými a ocelovými velikány v neustálém, strašném a přec odměřeném boji, zuřivém, věčném, nekonečném.“

20031013

Paul Kupelwieser

Přes všechny pozitivní proměny, které během Kupelwieserovi éry pocítilo tamní dělnictvo, hutníci stále živořili v mizerných bytech, dřeli dvanáct hodin denně a vzduch nad Vítkovicemi byl nedýchatelný. Toho si všiml i Hořica, když symbolicky porovnal zamořené ovzduší s otrávenou duší dělníka: „Je v zimě, stmívá se. Celý den se vlastně stmívalo. Večer se z chumáčů kouře nad Vítkovicemi utvořila hustá oblaka a do nich zarývají se paprsky nesčíslných těch pekelných výhní. A ten hukot, hlomoz k tomu, prazvláštní nálada se vás zmocní. Žalujeme si tak pomalu; na to, na ono, na všecko. Na Ostravsku vůbec, ve Vítkovicích pak zvláště…“

A jsme u Petra Bezruče. Bezruč pražskému vydavateli Herbenovi tvrdil, že většinu svých básní vychrlil v krátké době na přelomu let 1898 a 1899. Předtím prý nepsal a zase chce s psaním skončit. To ale ještě Herben nevěděl, že nedostudovaný pisálek z Brna se jmenuje Vladimír Vašek a v letech 1891 až 1893 pracoval na místecké poště. Bezruč také z Místku několikrát došel pěšky do Vítkovic, konkrétně s bratrem Ladislavem v létě roku 1892, tehdy šli z místeckého náměstí do vítkovického „werku“ celé tři hodiny.

Ladislav Vašek ve svých vzpomínkách uvedl, že bratr Vladimír ten den z „vítkovického pekla takřka oněměl“. Bezruče fascinovala velikost Kupelwieserovy fabriky i umounění hutníci a horníci, kteří vycházeli špinaví z bran závodů. Bídně zaplacené oběti práce. „Vladimír byl uchvácen a stržen,“ poznamenal si bratr Ladislav. Na jiném místě pak napsal: „Na ten výlet jsme nikdy nezapomněli. Vladimír byl otřesen. Já také.“

Petr Bezruč.

Petr Bezruč

A pak už nebylo daleko k básni, v níž Bezruč přemítal nad postavením ostravského dělnictva v kontrastu s pohádkovým bohatstvím majitelů železáren (Rothschildové a Gutmannové) či ředitele Kupelwiesera. K básni Kdo na moje místo, z níž je tato ukázka.

V dým zahalen vítkovských pecí jsem stál,
noc zřela mi z očí, plam z nozdry mi vál
nech zářilo slunce, nech večer se šeřil
já semknutou brvou jsem vrahy ty měřil:
ty bohaté židy ty grofy ze šlachty
já škaredý horník jak vyskočil z šachty.
Nech diadem jednomu na skráni svítil,
každý z nich upjatý pohled můj cítil,
mou zaťatou pěst, můj vzdor,
hněv horníka z Beskyd a z hor.

Paul Kupelwieser měl štěstí, že dobový český tisk ho jen chválil. Ostravské dělnictvo se totiž na vlastní týdeník (Duch času) vzmohlo až v roce 1900. Někteří hutníci a havíři ale odbírali sociálnědemokratické tiskoviny z Prahy, což se vedení železáren moc nelíbilo a z přímě iniciativy Paula Kupelwiesera se nakonec podnikatelé rozhodli vydávat časopis Přítel dělníků. Závodní časopis, jenž pochleboval majitelům železáren i jeho řediteli, měl prostě předběhnout dělnictvo, pokud by se přece odhodlalo k vydávání vlastního listu.

Když pak v roce 1900 konečně ostravská sociální demokracie začala vydávat týdeník Duch času, z Vítkovických železáren se na jeho stránkách stala „vítkovická mordovna“ či „vítkovická lidumorna“. Cenzura kupodivu nezasahovala, podmínky dělníků byly i v novém století reálně zoufalé. Dědictví Paula Kupelwiesera tak třeba Duch času z 20. července 1900 shrnul v textu Vítkovice a dělnictvo: „A jak stojí si dělnictvo vítkovické? Ono dělnictvo, jež zbudovalo ohromné tyto závody, své zdraví a život obětovati jest nucené, ono dělnictvo jest politování hodno. Hromadné úrazy, nemoci a úmrtí jsou na denním pořádku.“

Ani další úryvek z téhož článku nepotřebuje bližší komentář: „Nemalou příčinou onemocnění dělnictva vítkovického jest, že mimo ustavičných mračen kouře a vyvinujících se škodlivých plynů, obec sama velmi nečistá jest. V zimě, na jaře a na podzim bláta k utopení, a v létě prachu k udušení. Veškerá voda ve studnách jest, dle výroku lékařského, otrávená výkaly, které po ulicích, jakož i v domech po zemi tékou, a jelikož žádné kanalisace nestává, vsáknou se do země a do studní, tak že pitím vody vítkovické člověk onemocněti musí. Falšování potravin děje se ve Vítkovicích ve velkém; žádné zdravotní komise tržní nestává, tak že za drahé peníze jest dělník nucen každý neřád koupiti. Tak na příklad ve vuřtech nalézáme i kousky skla a různé jiné neřády (uzenář ten jest nám známý), koupí-li si hospodyně na upravení jídla trochu kyselé smetany, smrdí z ní ocet a kvas z mouky (jeden obchodník v Ocelářské ulici), a jiných více, tak že člověk i po této straně otravován jest.“

Co věta, to inspirace pro nové a nové Bezručovy Slezské písně. „Zbědované tyto poměry dostoupí ale svého vrchole, když uvážíme, že pracovní doba ve vítkovických peklech rozdělena jest na dvě šichty, totiž: denní a noční, tak že dělník 12 hodin při práci býti musí. Tak to vyhlíží v království Rothschildů a Guttmannů,“ pokračovala reportáž v týdeníku Duch času.

Děsná skutečnost neinspirovala jen Bezruče, vítkovické peklo se postupem času snažili vylíčit i další lokální básníci (např. Čeněk Ostravický, V. R. Chotaš, Fráňa Richter aj.). A tohle jsou třeba verše Arnošta Chamráda z doby těsně před první světovou válkou.

Arnošt Chamrád
JEŘÁB

Znáte ten jeřáb ve Vítkovic?
Tiše ta potvora jezdí,
co chvíli dělníka — (co je víc?) —
obluda přitlačí ke zdi.

Co krok ve Vítkovic číhá smrť,
věru se nenadáš ani:
hrudník ti rozmáčkne na padrť,
hlavu či nohu — dle přání. 

Třeba to, co? Tolik neplechy
kvůli té hromádce kostí:
komise, psaní a výslechy
pro chlapa! Není to k zlosti?
 

Bratrance jeřáb mi přitisknul,
zhynul, jak dělníci hynou:
zrobený baron si zavýsknul:
uznali, „vlastní že vinou!“ 

Pravdu má komise, Gutmane,
poznámky netřeba k tomu
ty bys tam nešel a též já ne!
„Chceš robit? Nechceš, jdi domů! 

Však jsem tě do práce neprosil,
za tebe čtyři mám jiné…“
Proto ten dělník ve Vítkovic
z vlastní jen vůle tam hyne!

Paul Kupelwieser byl za komunismu představitelem „otrokářského kapitalismu, jenž žil z dělnické krve“. Dnes je to „rytíř průmyslové revoluce“ a geniální ekonom a podnikatel. Pravda je někde uprostřed.

*

Výstava o Paulu Kupelwieserovi (a jeho otci Leopoldovi) UMĚNÍ – PRŮMYSL – ARCHITEKTURA začíná 6. dubna (vernisáž 5. 4. v 18 hodin) a pokračuje do 5. června 2016. Galerie výtvarného umění v Ostravě.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.