Doba pokročila: Umění vytlačilo vibrátory z Nádražní a smršť vernisáží je nad lidské síly

Čtvrteční podvečer se opět změnil ve vernisážové šílenství. Takových dnů, kdy se v Ostravě koná až pět vernisáží pro stejnou cílovou skupinu, přibývá. A zřejmě se začíná naplňovat sen kunsthistorika Tomáše Knoflíčka z Fakulty umění Ostravské univerzity, který pro kulturní deník Ostravan.cz před časem řekl: „Ideálem je, abychom nemuseli být připravenými diváky pro cílené akce, na které večer vyrazíme. Abychom si jen tak bez příprav vyšli do města a na nějakou uměleckou aktivitu pokaždé narazili.“ Ve čtvrtek se jeho slova naplnila.

Kdo kráčel Nádražní třídou od centra směrem ke křižovatce s Veleslavínovou ulicí, mohl být překvapen, když na rohu těchto ulic spatřil místo prodejny erotických pomůcek výstavní síň. Vibrátory, umělé vagíny a nafukovací panny vystřídali studenti z ateliéru TFF (Text, Forma, Funkce) Fakulty umění OU. „Procházel jsem městem a hledal volné prostory, v nichž by mohli naši studenti vystavit bakalářky a diplomky. Uspěl jsem u majitele prostor na Nádražní, v nichž ještě nedávno sídlil sexshop,“ vypráví pedagog Jiří Havlíček.

Z vernisáže v bývalém sexshopu na Nádražní. (Foto: I. Mottýl)

Bohužel, výstava byla pouze jednorázovou akcí. „V podstatě za úklid prostor a umytí výloh,“ prozrazuje Havlíček, jenž dotáhl do konce sen mnohý ostravských kulturních aktivistů, kteří by ve vylidněném centru s desítkami opuštěných obchodů a vybydlenými byty rádi viděli galerie či ateliéry. Možné to je, první vlaštovka na Nádražní to dokázala, byť jen velmi dočasně. Podivný blok domů s prodejnou erotických pomůcek a pivním non-stopem s hernou se náhle proměnil v kočičí kavárnu Čauky mňauky café a galerii. To je nadějná cestě k proměně centra, v němž se zatím dařilo jen sekáčům a hernám, jak zpívá ostravský bard Marek Pražák.

Výstava v bývalém sexshopu na Nádražní. (Foto: Ivan Mottýl)

Lesklá dlažba, velké výkladní skříně, pódium, prostor na Nádražní by byl exkluzivní výstavní síní vhodnou pro přednášky, autorská čtení a vystoupení performerů. Škoda, že to byl jen krátkodobě splněný sen, který si užili bakaláři a magistři Kateřina Baránková, Ivana Dudková, Ondřej Gerik, Petr Kusýn, Max Lysáček, Kristýna Pavlíková, Tereza Ungrová, Marcel Vilkus a Lukáš Zálešák. Instalace se střídaly s videoartem a knižní grafika s koncepty, kterým dnešním uměnověda říká aktivity.

Zaujaly třeba módní doplňky Lukáše Zálešáka zabalené v igelitu jako zboží v supermarketu. Instalace záměrně předimenzovaných modelů dostala prostor u čelní výkladní skříně a pohrávala si s možnostmi designu podobným způsobem, jak to zkouší třeba Maxim Velčovský. Namísto deštníku lze vzít přece do ruky hornický cepín a místo šály něco na způsob bezedné pánve.

Z výstavy v bývalém sexshopu. (Foto: Ivan Mottýl)

Tereza Ungrová zase představila knihu s mnohými až básnickými postřehy. „Přerov má hezký nádražní strop. Nádherný holky oháknutý ve vietnamském adidasu. Krásky, co umějí muže rozplakat, když si z něj prohlížejí svět,“ píše. Aktivity Kateřiny Šedivé připomíná rodinná kronika Ivany Dudkové a Max Lysáček svoje instalace vystavěl na směšnosti všedního dne a unifikovaného panelákového bytu.

Z výstavy Ester Stocker na Sokolské. (Foto: Ivan Mottýl)

Ve Výstavní síni Sokolská 23 mezitím začala výstava Esther Stocker, jihotyrolské rodačky z Itálie (1974), jež tvoří v Rakousku. „Je to evropská liga,“ upozorňoval již předem kurátor galerie Milan Weber ostravské milovníky výtvarného umění. Seznam cen a individuálních výstav Esther Stocker je skutečně ohromující. Cena města Vídně, Paříž, Řím, Hannover, Curych… V České republice vystavovala třeba v roce 2013 v prestižní Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem.

Z vernisáže na Sokolské, na snímku Ester Stocker. (Foto: I. Mottýl)

Tvorba rakouské tvůrkyně je založena především na vizuální hře a optické iluzi, přičemž je známo, že kurátor Weber rád preferuje umělce, kteří mají blízko ke geometrické abstrakci. Esther Stocker cíleně pracuje s geometrickým řádem, který občas naruší. „Principem nahodilosti,“ shrnuje Weber dvěma slovy. Nahodilostí jsou i „mačkané“ objekty vystavené na Sokolské. Velkoplošný papír s vytištěnými geometrickými motivy je zmuchlán a řád rozvrácen, vzniklé objekty lze proto chápat i jako symboliku svobody a vymanění se. Z nefungujícího manželství nebo třeba z frustrující maloměstské kázně, prostě z čehokoliv, co utlačuje naše duše.

Petr Pavlán na vernisáži v Galerii v Rámci. (Foto: I. Mottýl)

Petr Pavlán je spolu s Pavlem Pernickým kurátorem Galerie v Rámci v klubu U Peciválů už třetím rokem. Je to jediná čistě videoartová galerie v Ostravě, do konce roku zatím spolufinancována grantem města. „Na konci roku podpora města končí, snad vydrží alespoň podpora majitelů Pecivála,“ přeje si Pavlán. Coby kurátor zatím v galerii nevystavoval, jednou to ale muselo přijít. Na šesti obrazovkách částečně rozhýbal komiksy, které kdysi vytvořil pro nápojové lístky tohoto podniku a cyklus nazval Žena za barem.

Všechny komiksy z tohoto cyklu se přitom nepodařilo uchovat. Vystaveny jsou čtyři z původních příběhů, které Pavlán graficky upravil do nové podoby a přidal dvě nové série. „Není to ryzí video, ani ryzí komiks. Spíše takový mutant,“ vysvětluje Pavlán.

Z video komiksu Petra Pavlána.

„Mým přáním je nedělat kreslený humor jen humorem, ale spíše smutkem. Dělat kreslený smutek,“ říká o svých komiksech, které se také objevovaly například v časopise Protimluv. Zčásti se Pavlánovi kreslený smutek určitě daří, stačí se začíst do následujícího dialogu ptáka a barmanky.

– Vždy když mi naléváte, tak se vám se krásně vlní ruka.
– Vždy když se mi krásně vlní ruka, tak se vám krásně postaví chocholka.
– Vždy když už nemůže být má chocholka krásnější, tak je všechno vypito.
– Vždy když je všechno vypito, ztichneme touhou po další kráse.

Ufff! Více se stihnout nedalo, ani autor těchto referátů z ostravských vernisáží není Trojjediný. Ve stejný čas začínala vernisáž i v Trojhalí a v Galerii Nibiru.