Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Colours 2016 potřetí: Déšť a hudba k sobě mají až nečekaně blízko

Colours 2016 potřetí: Déšť a hudba k sobě mají až nečekaně blízko

17.7.2016 Hudba

Colours of Ostrava se v sobotu odehrávaly v průzračné barvě deště. Pršelo a pršelo. Naštěstí déšť je někdy očistný. Takže nevadil hudbě ani divákům, kteří si užívali své hudební zážitky. A kdo hledal ten je opravdu našel. Užasná Maria Peszek, skvělí Monkey Business, We Banjo 3 či na hlavní stage popově rozmanití Kodaline a na závěr vynikající irští Villagers v Gongu. Menší scény v sobotu zářily víc a opět se potvrdilo, že nabízejí často daleko zajímavější hudební zážitky než hlavní stage.

Zvětšit obrázek

Lidé pozoruji dvojici, která tančí v jedné z mnoha festivalových kaluží.
Foto: Aleš Honus

Zatímco Lake Malawi předvedli na hlavní stage typický set, který jim bohužel zcela propršel a poznamenal tak i poloprázdný prostor pod pódiem, muzikanti se snažili, seč to šlo. Bohužel frontman Albert Černý by si mohl více promyslet, co chce vlastně říci, protože jeho povídání mezi písněmi bylo až úsměvné. Mám na mysli zejména jeho „hustou“ zpověď o tom, jak jsou rádi, že jsou na Colours a jak to není všechno super. Hudebně Lake Malawi nezklamali, ale pravda je ta, že závislost na vzorech typu Coldplay je příliš velká a nálepka indie se tak v případě této české kapely stává velmi zamlženou.

Diametrálně odlišnou show spustila na vedlejší Arcelor Mittal Stage polská ranařka Maria Peszek. Ona to vlastně žádná show nebyla. Maria byla oblečená tak, jako by šla právě na tréninkový běh. Přes čelo měla červenou pásku. Antihrdinka, antihvězda. Přesto její podmanivý set dostal většinu z posluchačů, které strhlo její syrové písničkářství a texty, které se nebojí pojmenovat problémy, týkající se víry, vztahů či politiky. Maria Peszek byla skvělá ve své přirozenosti, kapela také vydala ze sebe víc než většina dosavadních festivalových zážitků. Pro mne osobně bylo sdělení Marie jedním z nejsilnějších, ať už to bylo obnaženou zpovědí ve skladbě Polska A B C i D či v dalších písních.

olours33

Matěj Ruppert z kapely Monkey Business. (Foto: Aleš Honus)

Začlenění kapely Monkey Business na druhou stage bylo trochu problematické. Píšu to zejména proto, že zájem o tuto skvělou showmanskou kapelu je vždy obrovský a také v sobotu se na ni přišly podívat davy návštěvníků, které kapacita vedlejší stage nemohla ani náhodou pobrat. Byla to trochu škoda a tato kapela by si – stejně jako předloni – zasloužila největší prostor, aby si všichni mohli její skvělé vystoupení užít. Matěj Ruppert opět řádil fyzicky i hlasově, Monkey dokázali posluchače vtáhnout do své bezproblémové, hitově nadupané a přesto inteligentní hudby. Krásný vzkaz předal Ruppert posluchačům od Marie Rottrové.

Kroke a Anna Maria Jopek v Gongu byli pro mne mírným zklamáním. Mírným, protože hlas této univerzální polské zpěvačky je skutečně vytříbený, ale přesto byl jejich koncert s předlouhými písněmi „usínací“ a nedokázal žádnou skladbu vygradovat tak, aby rozjitřil pozornost. Na hlavní stage se poté objevil jeden z headlinerů – irští Kodaline. Ti ze svého dokonalého poprockového zvuku vytěžili skutečně to, co se o nich píše – od nejjemnějších kytarových rozjezdů po hutně zatěžkaný zvuk plný romantiky. Jejich koncert byl demonstrací cesty bez kompromisů, nažehlený, kašírovaný a blazeovaně upřímný. Jen té upřímnosti v hudbě by mohlo být víc, protože se ztrácí pod záplavou jiných inspirací.

olours32

Zpěvák skupiny Kodaline během koncertu. (Foto: Aleš Honus)

O vlivech může být řeč i v případě Nauzea Orchestra. Ústecká kapela však industriální a post styly, mezi nimiž nechybí ani úderná sdělnost Rammstein, přetavila do velmi osobitého zvuku, který opravdu bavil svou originalitou. Po Peszek jedna z nejzajímavějších kapel dne a vystoupení nabité perfektní muzikou, instrumentálními výkony a inovativním soundem. Stejně tak nezklamal irský kvartet We Banjo 3, který se představil na Drive stage v tom nejlepším světle a nezůstal dlužen nic tomu, co je o nich psáno. Instrumentální peklíčka a strhující prožívání bylo ukázkou toho nejlepšího, co může člověk slyšet.

Velmi těžké bylo rozhodování, zda třetí den Colours uzavřít na hlavní scéně s americkými Thievery Corporation, anebo v Gongu s „konkurenčními“ irskými Villagers. Po Glenu Hansardovi a Damienu Riceovi měla Ostrava možnost slyšet dalšího výrazného irského písničkáře s hlasem, ze kterého mrazí, a se schopností vytvořit melodii, která posluchači vžene slzy do očí. Frontman Villagers Conor O´Brien se svou zdatně sekundující kapelou opět ukázal, že právě na menších scénách se odehrávají často ty nejkrásnější okamžiky. Závěrečný sobotní koncert v Gongu právem končil aplausem vestoje..

olours31

Kapela Villagers okouzlila publikum Gongu. (Foto: Aleš Honus)

Třetí den Colours of Ostrava byl ubrečený. Ač předpověď hlásila, že déšť ustane v osm, pršelo až do hluboké noci. Déšť a hudba však k sobě mají blízko. Možná blíž než hudba a lidé, protože, kdyby lidé jednali v intencích hudebních příběhů, asi by nám bylo na světě trochu lépe. Colours patří obrovské poděkování za to, že obnažené výpovědi typu Nauzea Orchestra, Villagers či Maria Peszek v programu má. Jinak by to vedle popového a elektronického balastu byly barvy bez jediného odstínu šedi. A to by byla opravdu škoda. Stejně tak směřování hlavní stage, na které se s několika čestnými výjimkami představují jen mainstreamové kapely, je třeba vnímat jako zbytečný ústupek konzumnímu pohledu na hudbu. Colours jsou přece o mostech a cestách. Kéž se po nich kráčí všem s objevnou radostí a úsměvem.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.