Mozartův Titus v Národním divadle moravskoslezském je přes drobné nedostatky skvělá podívaná
7.10.2016 Milan Bátor Divadlo Recenze
Národní divadlo moravskoslezské ve čtvrtek uvedlo premiéru nové inscenace opery La clemenza di Tito Wolfganga Amadea Mozarta. Korunovační „opera seria“ o dvou dějstvích na libreto Caterina Mazzoly zazněla v italském originále. Hudebního nastudování se ujal dirigent Jakub Klecker v režii dvojice SKUTR a dramaturgii Evy Mikuláškové. Scéna Jakuba Kopeckého a kostýmy Simony Rybákové vytvořily působivou vizuální jednotu, která souzněla s výbornými pěveckými výkony několika hlavních protagonistů, kterým vévodili Sonja Runje, Kateřina Kněžíková a Jorge Garza.
Z nové operní inscenace La clemenza di Tito.
Foto: Martin Popelář
La clemenza di Tito K. 621 (Titova velkodušnost) má v kontextu Mozartovy pozdní operní tvorby zajímavé postavení. Jde o skladatelovu předposlední operu, jejíž premiéra v tehdejším Nosticově (od roku 1799 Stavovském) divadle 6. září 1791 nevyvolala příliš nadšené reakce. Legendární dochovaný citát manželky Leopolda II. „una porcheria tedesca“ („německé svinstvo“) je z dnešního nazírání stejně výmluvný jako výroky některých současných českých politiků. Můžeme jen pochybovat, že by císařský pár natolik disgustovalo „retro“, kterého se Mozart dopustil – a sice že se Titem vrátil k metastasiovskému typu opera seria – ovšem za využití hudebních prostředků vrcholného klasicismu.
Mozart dostal zakázku od českých stavů a v šibeničním termínu měl na kompozici údajně pouhých 18 dnů. Proto povolal (a nebylo to naposled) na pomoc svého žáka Franze Xavera Süßmayra, jehož pojí s Mozartem tragická životní paralela: také on byl po smrti v roce 1803 pohřben do neoznačeného hrobu. Süßmayrovi Mozart svěřil zkomponování secco recitativů, které jsou v Titovi doprovázeny pouze cembalem (dobová praxe uplatňovala také kladívkový klavír). Možná i proto působí tektonická struktura díla poněkud roztříštěně.

Scéna nové inscenace, uprostřed Jorge Garza. (Foto: Martin Popelář)
Režijní dvojice Lukáš Trpišovský a Martin Kukučka (SKUTR) se rozhodla vést narativní linku opery s akcentem na vnitřní svět postav. K tomuto účelu došlo k vyškrtání zkostnatělých míst a do Tita vstoupil svěží závan komična a nadsázky, která dílo oživila. Scéna Jakuba Kopeckého je ponořená do vznešenosti, které vévodí výtvarně působivá mozaika v zadní části jeviště (evokující římské mozaiky). Také další scénické prvky jsou promyšlené a plní dobře svůj účel (lapidárium, hravé ruiny z kostek umístěné v protilehlých rozích apod.). Vpravo je situován balkón, na němž se v počátku opery objeví prefekt pretoriánů Publio (David Nykl), který pomocí rázných „lampasáckých“ povelů organizuje dění dole.
S praktickou a sympatickou scénou Kopeckého konvenují krásné kostýmy Simony Rybákové. Červené šaty, pod kterými má Vitellia speciálně tvarovaný korzet, zdůrazňují její dominanci, s níž se bez skrupulí uchází – jako dcera předešlého římského císaře – o místo na trůnu. Skvěle vypadá císař Tito Vespasiano, jehož oblékání ze spálených, ohořelých šatů do efektního, tvarově jedinečného roucha, bylo zajímavé a psychologicky nosné.

Kateřina Kněžíková (vpravo) jako Vitellia. (Foto: Martin Popelář)
Vitellie se ve čtvrteční premiéře zhostila Kateřina Kněžíková (alternovat ji bude Jana Šrejma Kačírková). Sopranistka upoutala virtuózní interpretací náročných koloratur, v nichž se její soprán rozezněl přesvědčivě v celé šíři hlasového rozsahu. Také herecky si roli mrchy, která se neštítí v honbě za trůnem použít všechny prostředky (zmanipuluje svého milence Sesta a ponouká ho k vraždě císaře), vychutnala Kněžíková s půvabnou živočišností a koketní lascivností.

Sonja Runje v inscenaci La clemenza di Tito. (Foto: Martin Popelář)
Role jejího milence Sesta, klíčové postavy opery, se ujala chorvatská mezzosopranistka Sonja Runje (Mozart napsal roli mladého patricie Sesta pro kastráta). Runje zaujala barevně lahodným a mnohotvárným hlasovým témbrem, příkladnou intonací a překrásně cizelovanou dynamikou. Její Sesto byl nejvýraznější postavou opery a Runje skvělou hereckou kreací (cit obou režisérů pro zdůraznění pohybu a gesta dokázala mezzosopranistka znamenitě ztvárnit) vystihla dokonale Sestovu mladistvou zaslepenou zamilovanost, která jak známo dokáže pálit všechny mosty. A také za ni herecky přesvědčivě dokázala v závěru druhého dějství pykat.
Snaha SKUTRu o vnitřní psychologii postav se projevovala v pohybové práci a také v symbolické rovině. Nádherně se vyvedl režisérům kontrast v árii Sesta, který se svěřuje se svým citem Vitellii. Ta, otočena zády k Sestovi i publiku, je zcela zaměstnána modelováním busty. Zajímavého přesahu dosáhla režie také zdůrazněním Titovy bývalé milenky Berenice (Hana Veselá), která se objeví v závěru díla v nečekaném kontextu.

Jorge Garza a Kateřina Kněžíková v inscenaci opery La clemenza di Tito. (Foto: M. Popelář)
Příchod Tita v podání mexického tenora Jorge Garzy je hudebně sugestivně majestátní, ale současně velmi energický – za šestnáctinového běhu smyčců a sboru. Garza vložil do Tita nerozhodnost, pochybování, ale současně také morální krédo, s nímž reaguje na všechny intriky. Tomu odpovídal i jeho výrazově přitlumený pěvecký projev, který nenašel zpočátku u publika odezvu.
Velmi pěkně vyzněl také duet Servilie (Barbora Řeřichová) a Annia (Alžběta Vomáčková). Milenecká dvojice má svízel, protože Servilii si vyvolil Titus za ženu. Annio je zdrcen, ale Servilie se jej nevzdá a odváží se Titovi říci pravdu o svém citu. Klíčová scéna přiznání Servilie je prosta patosu a Řeřichová ji zazpívala s přirozeností danou jasným a prostým názorem na věc. Ostřejší barva jejího sopránu, která nedávno při jejím účinkování v Schubertově Mši As-dur v rámci Svatováclavského hudebního festivalu překážela, tentokrát byla uhlazenější a příjemná.

Anna Nitrová a Barbora Řeřichová. (Foto: Martin Popelář)
Mezzosopraniska Vomáčková svým výkonem také dokázala zaujmout, ač se její herecké a pěvecké dispozice s Runje značně rozcházejí. Impozantní je scéna, v níž se Vitellia mazlí s mečem s hrozbou jej okamžitě použít. Nepřesvědčivě vyzněl výkon basisty Davida Nykla, který na roli Publia ve čtvrtek pěvecky prostě nestačil. Zato z ní dovedl vytěžit komické prvky, které do díla vnesli režiséři, ať už oním pokřikem Publia či šacovací scénou s lechtáním.
Stěžejní moment přichází s oznámením, že si císař zvolil za ženu Vitellii. Od tohoto okamžiku začíná být situace režijně trochu nepřehledná. Není jasné, kdo zapálil Kapitol, zda to byl skutečně Sesto, vyslaný Vitellií k vraždě císaře. Jak se pak diváci dozvědí, k žádné vraždě skutečně nedojde. Působivá je zejména vizuální stránka spáleného Kapitolu a Tita v žalostně ohořelém obleku jako zlomeného člověka, který si tak tak zachránil holý život.

Jorge Garza (vlevo) jako Titus. (Foto: Martin Popelář)
Také Garzův zpěv byl v závěru díla jednou z největších jistot čtvrteční premiéry. Vnitřní boj Vitellie, jež poslala svého milence vraždit císaře a nyní se dozvídá, že si ji císař vyvolil za manželku, vyzpívala Kněžíková báječně v sólovém rondu. Závěrečný sextet se sborem je jednou z nejpůsobivějších sekvencí v kontextu celého díla a zazněl s dokonalou přesvědčivostí.
Tradičně poctivý přístup sbormistra Jurije Galatenka se odrazil v pečlivé připravenosti a výkonu sboru Národního divadla moravskoslezského. Stejný komentář nelze jednomyslně napsat o hudebním nastudování Jakuba Kleckera a orchestru. Ostravskému Titovi chyběl větší švih. Provedení poznamenaly intonační prohřešky ve smyčcích, malá průraznost, rytmická nepřesnost a větší esprit. Uznání lze však bez výhrad přiznat dechovým nástrojům, z nichž zejména klarinety se v náročných melodických sólech předvedly ve znamenité formě.
Jakkoliv v jednotlivých aspektech vzniklo nastudování krásné (scéna, kostýmy, invenční režie, sólisté, instrumentalisté a sbor), v celkovém ohledu je co dotahovat. Pěvecké i herecké výkony přes famózní Runje, Kněžíkovou a Garzu směřovaly u představitelů menších rolí spíše dolů a nenabídly suverénní výsledky v celém spektru. Ostravský Tito v režii SKUTRu představil model, který je ozvláštněn invencí v jednotlivých sekvencích (scéna s meči na hlavě skončila málem špatně) a citlivým prostupováním humoru. Jako otázka vyznívá samotný závěr díla, v němž se opět objevuje Berenice, která přikládá Titovi na hrdlo meč. Pokud by hudební nastudování bylo znamenité, stačilo by to k vrcholnému zážitku. Takto byl jen mírně nadprůměrný.
Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.