S Terezou Ghose o jejím poutavém indickém cestopisu Jako pták ses narodila

Když hovoříte o své cestě do Indie, často zmiňujete záležitosti, které nebyly plánované. Já se chci zeptat, co bylo plánované?

Prvotní motivací byl jógový výcvik a získání mezinárodní certifikace. Bylo to v době, kdy jsem hodně cvičila a měla mnoho jógových kolegyň, které mne na cestu do Indie navnadily.

Věnovala jste se hathajóze, tedy tělesným cvičením, nebo spíše duševním oblastem v józe?

Byla to spíše fyzická jóga. V Praze jsem úspěšně podstoupila lektorský výcvik jógy pro zdravá záda pod Václavem Krejčíkem, což by se dalo pokládat za západní verzi fyzioterapeutické jógy.

Do Indie jste tedy jela plánovaně a ty neplánované věci se odehrály až tam?

Ano.

Dnes jste ale opět v České republice. A žijete tady i se svým indickým manželem. Mohla byste žít v Indii?

Já si myslím, že v jedné zemi už žít nedokážu. Stejně jako už asi nebudu schopná žít jenom v Česku, nemohla bych žít jenom v Indii. I když, kdyby mě tady nedržel můj pejsek, tak bych možná právě teď byla v Indii. Kdo ví.

Pejska si můžete vzít sebou …

Velkého bílého švýcarského ovčáka přecitlivělého na horko ne. Ale zpět k vaší otázce: já mám takové různé fáze. Když jsem po své první cestě do Indie přijela zpět do Česka, byla jsem přesvědčená, že se chci okamžitě vrátit a žít tam. Když jsem tam jela potřetí, tak jsem si naopak uvědomila, že fungovat mohu jen tady, protože pouze v Česku mám tu svobodu, kterou potřebuji k životu.

Co vás tehdy přivedlo k myšlence, že můžete už žít jen tam?

Láska.

Láska k manželovi?

Ano. Zároveň se mi hodně líbilo být poustevnicí na cestách. Cestovat ze dne na den a nestarat se o stereotypní záležitosti. Je ale zajímavé, že když si člověk tento typ fungování zakusí a žije v něm více než šest měsíců, nedovede si potom představit, že by jeho cesta mohla skončit. Tehdy jsem opravdu chtěla být na cestách pořád.

Tomu rozumím, jste v životní fázi, ve které lidé věří, že mohou prožít celý život jen se svým partnerem na osamělém ostrově. Nicméně život člověka, jeho průběh, je také dost ovlivňován okolím. Jak na vás působilo indické prostředí?

Rozporuplně. Indická společnost je paradoxní. Čím více do Indie jezdívám, tím méně spletitosti indické společnosti rozumím. Naopak mám pocit, že občas začínám rozumět o něco více své vlastní kultuře. V každém indickém státě na mě lidé působili úplně jinak a dostávala jsem se do úplně jiného typu problémů. Moje situace se tam ale zásadně změnila, když jsem se provdala za svého indického přítele. Paradoxně jsem se poté cítila v tamní kultuře ještě více dezorientovaná. Dokud jsem byla turistka, mohla jsem si, zjednodušeně řečeno, více vyskakovat, dělat větší společenské „chyby“, které se turistům vždy tolerují.

Tereza Ghose se svou knihou. (Foto: Archiv T. Ghose)

Někteří Indové tamní kastovní systém respektují, jiní ne. Jak se na to dívá váš muž?

Můj manžel je hodně volnomyšlenkářský. Respektuje víru a rovnost všech lidí. Jeho rodina je na tom také tak, díkybohu, to je pro mne zásadní.

V čem vidíte největší rozdíly mezi životem v České republice a v Indii?

Záleží na tom, ve kterém státě v Indii žijete. Já jsem se pohybovala v mnoha indických státech, ve kterých je tradiční způsob života velmi odlišný. Dá se to částečně přirovnat k cestám po Evropě. Ve Švýcarsku, ve Španělsku, v Norsku… všude najdete rozdíly. Také chování lidí vůči mně bylo až propastně odlišné, podle toho, ve které části Indie jsem se ocitla. V Česku jsem společensky nucena být tak trochu chlap. V Indii jsem zase více hýčkanou ženou. V Česku cítím ten nekončící a všudypřítomný tlak nároků a očekávání. Na druhé straně tady můžu mluvit, o čem chci, tam by mne v řadě věcí nikdo neposlouchal.

V našich médiích se objevují zprávy o násilí vůči ženám, které je v Indii dosti časté. I tamní místní tradice upřednostňují muže před ženou …

Tato problematika je velmi široká a zásadně se v různých regionech Indie liší. Třeba to, jak se turistky chovají v Goa (bývalá portugalská kolonie, dnes nejmenší a zároveň nejvíce prosperující svazový stát Indie, ležící u pobřeží Arabského moře, pozn. aut.) je pro zbytek Indie doslova nepředstavitelné. I na evropské poměry jednají velice vyzývavě, chodí velmi odhalené a v Goa je to respektováno.

Co byste vy sama doporučovala našim turistkám?

Aby si zachovaly selský rozum a zároveň se nebály vyjet do světa. Důležitá je vždy úcta k tradici země, kterou jedeme navštívit, a zároveň povědomí o tom, kdo jsme a co o naší tradici chceme ostatním ukázat.

A přizpůsobit se?

Do té míry, která je nutná. Já se nikdy nestanu Indkou, protože jsem a vždycky budu Češka. Ale čím více dávám najevo respekt k tamní tradici, tím více se mi místní lidé otevírají. Poté jednají upřímněji a neberou mě pouze jako zdroj peněz. Jak jsem už řekla, rozdíly ve státech Indie jsou obrovské. Například v Kalkatě je pro místní lidi přirozené udržovat tradice a je tam silný vliv hinduismu. Naopak v Goa se všechno podřizuje turistice jako hlavnímu zdroji obživy. Je tam sice bezpečno a krásně, ale už to skoro není Indie.

Jsou Indové tolerantní k cizincům?

Ano. Všude. Ale když jsem měla možnost navštívit manželova přítele a jeho rodinu v jedné z gujaratských vesnic (svazový stát v západní Indii, pozn. aut.), tak to pro mě byl velký zážitek. Trochu odbočím: to, co jsem od Indie očekávala, jsem nedostala, a dostala jsem to, co jsem absolutně nečekala. V Gujaratu jsem nikdy nepotkala žádné další turisty. Když jsme dorazili do zmíněné vesnice s mým budoucím indickým manželem, tak nás přes veškerá striktní indická pravidla nechala kamarádova rodina přespat společně v jejich domě. Dům byl sice skoro rozpadlý, bez oken, ale domácí zůstali spát venku na zápraží a nás nechali spát uvnitř. Chovali se, jako bychom byli součástí jejich rodiny, a my jsme přitom porušovali všechno, co jim bylo v rámci jejich kultury vlastní. Byli neuvěřitelně srdeční.

Vrátím se ještě jednou k otázce, kde byste mohla žít. Máte o sobě a svém životě představu jako o člověku na stále trvající cestě? A to nemyslím jen duchovně, ale i fyzicky.

Já jsem tak trochu rozpolcená bytost. Na jedné straně jsem racionální, plánující typ. Ta druhá část mne samotné se podobá Anně, postavě ze závěrečné části mé knihy. Nikdy nevím, co od ní mohu očekávat. Když převezme vůdčí roli, začnou se mi dít divné věci. Jako cestu vidím život každého, ať už cestuje, nebo ne. Ale pro mne jsou důležité moje kořeny. Miluji českou krajinu – naše hory, řeky, lesy. A nedokážu si představit, že bych ji dokázala úplně opustit.

Zarmucovalo vás v Indii něco?

Mnoho věcí. Někdy pocity neporozumění, osamělost, vzdálenost od přátel. Někdy jsem pociťovala nutnost uzavřít se před místní kulturou, pociťovala jsem až odpor k některým věcem, o kterých se mi ani nechce mluvit. Byl to proces otevírání a uzavírání. Viděla jsem obrovské rozdíly mezi chudými a bohatými. Nebo zcela odlišné hygienické standardy. Odmítání komunikace v Kalkatě – tam se mnou třeba taxikáři úplně odmítali hovořit. S mým mužem komunikovali, mně ale vždy záměrně ignorovali. Zároveň jsem viděla neuvěřitelnou tvrdost bengálských žen, které se o sebe a za sebe dokázaly bít jako o život. Tam zcela zmizely moje předsudky o slabých indických ženách. Byly to tygřice. Indie, to je především obrovská různost, a to ve všem. Jen když se zmíním o venkovní teplotě: padesátistupňová vedra v jednom místě a mrazy v horských oblastech na místě druhém. To vlastně vystihuje vše. Máte občas pocit, že nevíte, jestli vůbec přežijete. Někde spíte v hotelu, jindy zoufale sháníte nějakou podložku, abyste nemusel spát na holé tvrdé zemi.

Mnozí říkají, že po příjezdu do Indie se ocitli o několik staletí zpět…

Je to tak a zároveň není. Všechno, co se o Indii řekne, je a zároveň není pravda. Kalkata je supermoderní město, v gujaratské vesnici žijete v jedné místnosti klidně i s kravami, v hliněných domech postavených z kravského trusu, a na záchod chodíte do lesa. Lidé se tam vždy usmívali, ale já si často říkala, jestli jsou šťastní.

Jsou solidární?

Ano. Velice. Oni umí soucítit. Sice ne vždy a ne v každé situaci, ale když na to přijde, tak zcela nečekaně a totálně. Najednou vám ze sebe cizí lidé vydají úplně všechno.

Svět se vzájemně promíchává. Co bychom si my, lidé narození a žijící v České republice, mohli vzít jako příklad od Indů?

Chybí nám rituálnost, duchovní život, hrdost na odkaz předků, každodenní rodinné rituály. Indové ctí to, co vyznávají jejich rodiče, ale ne dogmaticky. Uvědomění si kontinuity s minulostí, to tady obecně chybí. Respekt k vlastní historii, ale i k předchozím generacím.

Kam pojedete teď?

Chystám se na Srí Lanku. Chtěla bych se tam více dostat do kontaktu s místními. Ale předtím mám několik akcí Česku, v rámci kterých bych na výlet chtěla vzít ostatní. Ať už v rámci prezentace knihy nebo na svých workshopech pro ženy. Ten nejbližší proběhne 3. prosince v ostravském Klubu Hlubina. Spojuje pohyb, hlas a příběh a jmenuje se Medicína divokosti.

Působíte jako člověk, který se ničeho nebojí. Bojíte se něčeho?

Úplně všeho! Myslím si, že hlavní kouzlo mého příběhu je v tom, že mám obavy, strachy a úzkosti téměř ze všeho…

Co to znamená? Slovo „vše“ je příliš neurčité …

Mám strach z toho být sama. Mám strach z létání letadlem. Mám strach z cestování, z neznáma. Nevím, jestli to všechno vůbec přežiju. Mám strach z návratů do své kultury, protože návraty jsou vždy těžší než odjezdy. Mám strach z odhalování se a zároveň z toho, že nebudu dostatečně autentická.

Co si myslíte o dnešním světě? Mnozí se bojí ani ne tak těch věcí, které se jich osobně dotýkají a vycházejí z jejich vlastní podstaty, ale toho, jak se v posledních letech vyvíjí svět, život na planetě Zemi….

Někdy mívám tendenci podléhat tlaku médií. Pak si povídám se svým manželem a ten mi připomíná, že můj strach nic nezmění, že je úplně zbytečné mít tyto obavy. Všechna důležitá rozhodnutí člověk může udělat až v okamžiku, kdy se dostane do zásadních situací. V té chvíli pozná, kým vlastně je. Do té doby je jen teoretizující filozof.

Vy sama ale musíte přece něčemu věřit, mít nějakou vnitřní zamýšlenou podobu svého života, přece nejednáte jen pod vlivem okamžiku. Musíte přece vědět dopředu, že je něco špatné a něco dobré …

Přesně tento pocit osudovosti jsem v sobě nalezla až v Indii. Prostě řečeno – věřím, že když nebudu konat špatné věci, nic zlého se mi nestane. Věřím ve smysl, naději a život.

Více o Tereze a její knize se můžete dozvědět na webových stránkách www.taite.cz.