Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Omlouvám se všem básníkům, kteří nejsou věčně našrot, vzkazuje spisovatel Jaroslav Žila

Omlouvám se všem básníkům, kteří nejsou věčně našrot, vzkazuje spisovatel Jaroslav Žila

22.11.2016 Obraz & Slovo

Sobotní rozhovor spisovatele Jaroslava Žily pro Mladou frontu DNES vyvolal na ostravské literární scéně živou polemiku. Žila třeba v interview označil místní básníky za osoby, které hodně času stráví v restauracích. „Slovo básník pro mě není vyznamenání, je to nadužívaný termín, něco jako kavárna, jak to razí Zeman,“ řekl doslova. S Jaroslavem Žilou, který nedávno vydal své prózy ve svazku Nikdo tady není, si proto o sobotním rozhovoru vyprávíme v navazujícím dialogu pro kulturní deník Ostravan.cz.

Zvětšit obrázek

Jaroslav Žila během prezentace jeho knihy v klubu Parník.
Foto: Martin Popelář

Sám jste hlavně básník, nicméně v sobotním rozhovoru pro Mladou frontu DNES líčíte básníky jako zasněné opilce. „Prozaik, to už je jiná facha, to dá více práce,“ říkáte doslova. Nejen, že těmito slovy se cítím coby básník (byť třeba jen druholigový) docela uražen, ale navíc vaše nová kniha povídek není odrazem žádné velké fachy. Je to přece pouhých devadesát stránek na formátu A5. Proč jste v rozhovoru mluvil takto konfrontačně?

Jo, devadesát stran, ale koncentrovaných, mnohokrát upravovaných. Dělal jsem na tom desítky let. Myslím, že jsem mluvil z vlastní zkušenosti. Prostě udělat sbírku básní bylo pro mne daleko snadnější. K těm básníkům, trochu jsem to přehnal. Mnohých si neobyčejně cením za celý životní postoj, za opravdovost, za tvorbu. Jenže kolik lidí to tak trochu hraje? Ta generalizace je ovšem nebezpečná. Tímto se všem básníkům, kteří nejsou věčně našrot a kteří chodí navíc do práce na pravidelné směny, ze srdce omlouvám! Ale vážně, třeba má ten můj pocit jistou spojitost s obrozenectvím.

V kulturním deníku Ostravan.cz už jsem se o vaší nové knize povídek pochvalně zmínil. Často jste skvělý pozorovatel všudypřítomné marnosti, našel jsem v povídkách citlivá místa, na které jsem pak musel dlouho myslet, takže je docela škoda, že si teď budeme vyprávět hlavně o názvu vaší povídkové knihy, která v literární obci rovněž vyvolala polemiku. Jste ochoten nad titulem knihy dále diskutovat?

Především chci poznamenat, že se vůbec nemluví o knize jako takové, což mně vadí. A název? Nemám opravdu co dodat.

Tak to zrekapitulujeme. Sám jsem v Ostravanu.cz zmínil, že název Nikdo tady není je jasným odkazem na povídkovou knihu Jana Balabána Jsme tady. Ale zastávám názor, že na to máte právo, zvláště jako letitý Balabánův kamarád. Vy ale v tisku srdnatě tvrdíte, že je to náhoda, že na Balabána vědomě neodkazujte. Jak tedy vznikal název knihy?

Jednoduše tak, že jsem hledal titulní povídku. Navíc bylo třeba ještě jednu dopsat. Už tak je to kniha útlá, občas říkám brožura. Proto jsem oživil velmi starý „prvopis“ končící slovy: „Můžeš být klidná, všechny jsem je zahnal. Nikdo tady není!“ Prostě zazvoní zvonec a rej končí. Všechno je pryč. Na to jsem se upnul. Dávalo to i východisko a klíč k řazení textů. Doufám, že si všichni případní diskutéři tu knihu přečtou. Pokud si ji i koupí, tím lépe.

Tvrdíte, že napřed si je nutno povídky přečíst a pak teprve přemítat nad názvem knihy. To je nesmysl. Titul má úkol zaujmout čtenáře. Název prodává, titul je samostatná jednotka. A hlavně, nad titulem se může diskutovat i bez znalosti knihy. Je to přec něco podobného, jako když básník S. K. Neumann vydal sbírku Staří dělníci, kterou reagoval na sbírku Staré ženy Františka Halase. Nebylo přece nutno hned znát obsah Starých dělníků, ale každý si domyslel, že se to bude nějak vázat ke Starým ženám. A totéž napadne každého, když se někde dočte nebo u knihkupce prolistuje vaši novou knížku. Hned zbystří, že titul Nikdo tady není musí mít něco společného s dílem Jsme tady. Nehledě na to, že celá literární Ostrava ví, že jste s Balabánem takříkajíc „z jednoho literárního vrhu“. Byli jste spolužáky na střední i vysoké škole a přáteli z literárních čtení i z hospod. Chápete, že mi váš postoj připadá nepochopitelný?

Takže viněta a citace. Předválečná postmoderna… No, já zas tak všeobecnou znalost a pohotovost u čtenářů nepovažuji za samozřejmou. Nejspíše je to tím, že sám jsem trochu natvrdlý a navíc ignorant. Běžně si nepamatuji názvy knih, které jsem právě přečetl a které mě úplně nechytily. O autorech nemluvě. A to čtu hodně!

To prostě není možné, že vás a vašeho editora Pavla Hrušku ta souvislost mezi názvy Nikdo tady není a Jsme tady nenapadla. Vždyť i vydavatel knihy Jiří Macháček z Protimluvu v rozhovoru pro Ostravan.cz o tomto názvu už dříve hovořil jako o vědomém přihlášení se k Balabánovi. Macháček doslova řekl: „Název mi přijde ústrojný a to, že odkazuje na knihu povídek Jsme tady, vnímám spíš jako klad než zápor.“ Není to nějak moc velký zmatek?

Žádný zmatek v tom nevidím. Chudák Jura Macháček byl nejspíše zaskočen, proto samozřejmě mlžil. Navíc o tom neměl ani páru. Možná vám to bude připadat zvláštní, ale já jsem si při oné činnosti na Balabána ani jednou nevzpomněl. Myslel jsem na knihu.

Vaši čtenáři se ale na souvislost vašeho titulu s Balabánem ptají a budou ptát. S tím se nedá nic dělat. Nebylo by jednodušší říkat, že tam ta souvislost je, i když možná ne úplně vědomá?

Máte pravdu. Tak abychom to ukončili: Ano, je tam úplně nevědomá spojitost! A tímto se omlouvám za své strašné lži v předcházejících řádcích.

V rozhovoru pro Mladou frontu DNES říkáte, že jste na literárním poli uspěl dříve než Jan Balabán, no a ten prý váš úspěch docela těžce nesl. Z pohledu dějin literatury je to ale přece jinak, úspěšnými z téhle generace ostravských autorů jsou především dva autoři, Jan Balabán a Petr Hruška. Omlouvám se za tuhle otázku na tělo, ale nedá mi to. Myslíte si, že píšete stejně dobře jako Jan Balabán?

Doufal jsem, že bude jasně patrné, že mluvím o první knize. Tedy kniha básní proti knize povídek. Lze to vůbec poměřovat? Opravdu nevím. Jinak, v těch počátcích jsem skutečně úspěšnější byl. Ale poměřovat se s celým, dnes již uzavřeným dílem Honzy Balabána? O tom snad nikdy nebyla řeč! Pokud jde o Petra Hrušku, oba děláme něco pocitově trochu jiného, a berme přitom v úvahu, že lyrickou poezii nepíšu od roku 2011. Tak mne napadá, kolik je to let, co jsme naposledy společně četli vlastní texty. Po takové době! To by mohlo být zajímavé, společné a rozsáhlé čtení nás dvou. Řekněme, že každý tak hodinu. Myslím, že by to stálo za pokus.

Proč ne, můžeme se to společnými silami pokusit zorganizovat. Děkuji za odpovědi a slibuji, že v dalším rozhovoru konečně rozebereme i východiska vaší prozaické tvorby. Vaše milované a zároveň trýznivé Beskydy a stejně trpké ostravské i sudetské trnky…

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.