Foto: Vladimír Šulc
Robert Rybicki přijel na večer nakladatelství Protimluv z Krakova, zrovna tak ale mohl dojet z Berlína nebo z Londýna. V Praze před časem žil téměř půl roku v proslulém squatu Milada a nedávno byl zase k nalezení v podobném přístřeší ve Vídni. Rybicki je z rodu prokletých básníků. Trochu Rafał Wojaczek a Andrzej Bursa, trochu ostravský beatnik William Geoff, především ale čistá esence poezie. A někdy destilovaná i do takovýchto tvarů:
Kyry. Kerek.
Kyj, kjek. Kyj, kjek!
Tyjupli. Tyjupli.
Klo, klo, klo…
Gu, gu, gu!
Někomu tyhle zvuky mohou připomínat pokusy o fonetické přepisy hlasů ptáků, což zase není tak špatná úvaha. Rybicki je nezkrotným ptákem, kterého nic nezastaví. Svobodnou orlicí, která krouží nad půlkou Evropy, takže ho jeden večer potkáte v ostravské hospodě Les, druhý den ve vídeňském Nachtasylu a třetí noc v pražském klubu Újezd. Je to rebel na polské literární scéně, která jméno Rybicki dobře zná, ale zároveň si od autora udržuje podstatný odstup, jak se konečně přesvědčil i autor tohoto textu na jednom literárním festivalu v Bielsko-Białe.
Psit! Psit!
Kekeke. Kikiki.
Ají! Krkrkr.
Rybicki touhle básní dává lekci básníkům, kteří vydávají zbytečné knihy, a takových je dost v Polsku i v Česku. Sbírky, v nichž se balast míchá s vyčpělostí a slovními průjmy. Knihy jaksi nepotřebné, kterých ale na trhu přibývá, protože každý veršotepec i grafoman už dnes ví, že za 15 tisíc korun si sbírečku může vydat i sám. Bez Protimluvu a jeho přísného šéfredaktora Jiřího Macháčka. Rybicki je ovšem ozdobou edičního plánu Protimluvu, básník s velkým B, divoká peřej valící se z jednoho autorského čtení na druhé, kde udivuje svým střídavě angažovaným a střídavě beznadějným chrlením. Sídliště v Krakově, sídliště v Ostravě, sídliště v Praze. Stejná bezútěšnost, které Rybicki tolik rozumí.
…hlava už nechápe nic,
ta hlava sídliště,
skládka zbytečné paměti,
místnost plná krámů.
Čtvrteční večer byl věnován literátům, kteří vydávají v ostravském vydavatelství Protimluv. Robert Rybicki pod logem tohoto nakladatelství už v roce 2014 představil sbírku Dar lůzrů, zatímco další z básníků vystupujících v Domě umění vydal u Jiřího Macháčka sbírku Play off. Tím autorem je rovněž squatter. Neklidný hrnec s vařící vodou, který má energii parního stroje, přesto si říká Ticho. Básník Ticho.
…Klidně ve mně můžeš jako vždycky rozmlátit židličky a stoleček
co jsem si v sobě postavil, když jsem žil na ulici
a můžeš se mi v zaklecovadle dívat do duše
poztrácený po domě
Jak ve mně vržou ztabáčněná prkna z půdy
poslechni si…
co se o mně říká nad zátočnou Doktor Dům
co se mnou šije a kam se chci zašít…
Zážitek je už samotná recitace. Ticho totiž v tichém Domě umění deklamuje tak, že jeho hlas diváka uklidňuje a zároveň popouzí k nějakému smělému činu, dost možná i k šílené akci. Netušíme, jak recitoval Karel Hynek Mácha, ale Ticho je starosvětsky revoluční. A že vystupuje po Rybickém, oživuje v galerii revolučního Máchu, který po porážce polského protiruského povstání pomáhal polským běžencům přes Prahu dále na západ. Ticho se v některých verších může jevit jako takzvaný rádoby „záumný“ básník, ale při bližším seznámení s jeho poetikou zjistíme, že tyhle občasné sofistikovanosti jsou upřímnými literárními odkazy či vzkazy dávno mrtvým klasikům.
Básník Ticho recitoval v Domě umění. (Foto: Vladimír Šulc)
Literární večer v Domě umění znova potvrdil, že nakladatelský dům (dobrá, spíš domeček) Jirky Macháčka je místem, v němž nachází azyl i poezie stojící zdánlivě na okraji literního provozu. Na píšící squattery totiž kravaťácká vydavatelství nečekají zrovna s otevřenou náručí, Macháček ale odvážně hlásá do světa, že mu jde o skutečnou poezii, nikoliv jen o její vnější znaky. A ví, že básníky nelze hledat jen na literárních festivalech a v literárních kavárnách. Že se vynikající poezie rodí i na ulici, byť v případě Ticha a Rybického tu ulici nelze brát až tak úplně doslovně. Jinak řečeno, že se poezii daří lépe ve vnitřní svobodě, než když je básník zároveň tiskovým mluvčím, novinářem, učitelem nebo živnostníkem.