Ostrava je ostrý akord. Básník David Bátor napsal poému k 750. výročí založení města

Básník David Bátor sice žije a tvoří v Brance u Opavy, Ostrava se ho ale nezapomenutelně dotkla. „Prostě kolorit jak sviňa! To lze zažít jen v Ostravě,“ klaní se industriální metropoli v ostravském stylu. O městě napsal řadu básní, letos v lednu ale vytvořil zřejmě nejdelší z nich. Básnickou skladbu věnovanou 750. výročí založení města. Přesněji řečeno, 750. výročí první písemné zmínky o Ostravě, která se objevila 29. listopadu 1267 v závěti biskupa Bruna.

David Bátor si s Ostravou pohrává takříkajíc na ostří nože. Jeho Ostrava je ostrým městem s ostrými hranami, v níž vystupují básníkovi ostravští příbuzní, přívozská milenka i náhodní známí z práce, třeba ze stavby v Hrušově. Zloději a cikánky, metalisti i narkomani. Je to pocta odvrácené straně města, kterou sice ne každý touží vidět, nicméně i tak je s ní čas od času konfrontován. V Ostravě totiž možná platí, že odvrácená strana je tou reálnou tváří, zatímco ta spořádaná, kulturní a maloměšťácká Ostrava je něčím umělým, co k městu úplně nepatří. Co na té ostré základně nestojí úplně přirozeně.

DAVID BÁTOR: OSTRAVA
(báseň k 750. výročí založení města)

Ostrava,
ostny v trávě, železo v jehličí, hrana, tma
a vrásčitá teta nám trapně zakrývá
oči při líbání milenců v televizi.
Ach jo, osmdesátá léta v Hrabůvce.
Paneláková nokturna. V tmavých
podchodech máničky, hašišáci a metalisti.
Asi zase chlastají, fetují a jsou svobodní.
Moje sestřenice Iveta mě před nimi varuje.
Zapomněl jsem jí tenkrát říci: Milá sestřenko,
hloupá sestřenko, vždyť já jsem jedním z nich!

Ostrava,
ostrá tráva u trati, strava v bufetu,
zkurvená práce kdesi v Hrušově.
Prachy prý nebudou. Nejdřív musíš
postavit lešení, pak zrobit celou fasádu.
A pak teprve prachy. Snad. Žádná záloha.
Nic. Jděte do hajzlu! K čemu takový život?!
Denně si mažu záda hřejivou mastí, bydlím
u bráchy v Zábřehu, čtu poezii, něco píšu,
přemýšlím o životě a k ničemu to není.
Raději děvky! Další trapnost hodná odsouzení.

Ostrava,
ostrý akord, příval hořké i horké krve
a konzervatoř v Přívozu svítí podzimem.
V Sadu Boženy Němcové stará cikánka
obere mě o 500 korun, přesto se nezlobím,
neb mi prorokuje moře peněz a dobré zdraví.
Podává mi cosi jako hrst vlastních nasliněných
vlasů, jsou zamotané do různobarevných nití.
Mám si to dát pod hlavu a pár dnů na tom spát.
Štěstí se během několika dnů určitě dostaví.
Zatím se nastalo vůbec nic. Zatím stále čekám.

Ostrava,
na ostnech krev, řve železo, dáví světlo,
taví se myšlenky, taví se duše k nevyslovení. Dech.
Spím s Míšou v Přívozu. Je těhotná s feťákem.
Z útrob paneláku ozývá se nelidský řev.
Jakýsi starý cikán tak nahlas pičuje, až se
z toho v těle chvěje každičký nerv! Říkáš něco?
Lásko, pojď! Ožereme se spolu, tady a teď!
Vlastně tě ani neznám! Tak co? Ale ty jen ležíš
a kolem tebe vrní hejno koček, civíš do stropu, mlčíš.
Potom zapneš televizi – to divné modré světlo noci.

Ostrava,
život mezi trubkami, o kterém nic nevím.
Život mezi spoji, které právě odjíždějí.
Básník Petr Hruška ví! Já pouze zakopávám…
Pouze zakopávám o nějaké vzpomínky tady.
Sem tam mě fackuje světlo. Sem tam mě jebne tma.
Sem a tam cizí pohledy žen nevyslovitelně mlčí.
1000 zastavení mezi životem a smrtí! 1000 trapných slov!
1000 otázek a odpovědí! 1000 obrazů v podvědomí!
1000 příběhů zamotaných do sebe! Jdu dovnitř nebo ven?
Vstávám. Mlčím. Někam jdu. Slunce močí do oken.

(Dopsáno v Brance u Opavy 16. ledna 2017)