Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Špičkový baskytarista Michael Krásný vydal první autorské album, přizval i Laca Decziho

Špičkový baskytarista Michael Krásný vydal první autorské album, přizval i Laca Decziho

28.2.2017 Hudba

Vynikající jazzový baskytarista Michael Krásný pochází z Opavy, kde také s muzikou a kapelami začínal. V rozhovoru pro internetový kulturní deník Ostravan.cz jsme to vzali pěkně popořádku. Od začátku až do aktuální současnosti, v jejímž epicentru se nachází našlapané čerstvé album Doing What I Do. 

Zvětšit obrázek

Baskytarista Michael Krásný vydal první sólové album.
Foto: Archiv umělce

O tom, že pocházíš z opavské hudební rodiny, se tak nějak ví. Jaká muzika tě vlastně obklopovala v dětství?

Pamatuju se, že jsem šel obývákem, a tam jsem poprvé slyšel na MTV Michaela Jacksona, byl jsem z něj úplně hotový! Od té doby jsem nemohl bez jeho hudby udělat ani na krok. Pamatuju se, že jsem měl kolem postele úplně všude vylepené jeho plakáty v životní velikosti a jeho hudbu jsem poslouchal prakticky pořád. Měl jsem jeho kompletní diskografii a takovou tou dětskou fonetickou angličtinou jsem si zpíval snad úplně všechno, co jsem kdy od něj slyšel. Walkman, kazety a šlo se ven! (smích). Pak přišla puberta a Michael šel zákonitě stranou.

První hudební ostruhy sis vysloužil na Základní umělecké škole Václava Kálika v Opavě. Jak na tuto instituci vzpomínáš?

S velikým respektem. Tu školu navštěvovala řada dnes velmi úspěšných muzikantů a myslím si, že tato ZUŠ na počátku jejich kariéry hrála nezanedbatelnou roli, stejně jako v mém případě. Kdyby mě moje paní učitelka Kopcová nedala hrát skladby a nevěnovala se mi tak, jak se mi věnovala, tak by mě hudba nikdy nepřitáhla, protože bych její kouzlo v tom důležitém věku vůbec neobjevil. A stejně tak úspěchy na kontrabasových soutěžích s panem učitelem Jírou. Ta škola měla tak dobré žáky, jak měla dobré učitele. A ty měla vynikající. Rád vzpomínám na hodiny kontrabasu i na ten dramaťák, do kterého jsem chodil. Super to bylo! Hned bych si to dal znovu!

Vzpomeneš si na svou první baskytaru? Co to byl za nástroj a jaká byla první skladba, kterou jsi uměl zahrát?

Moje první basa byla stará elektrická kytara Jolana po tátovi, ze které jsem sundal dvě horní struny, měl jsem pak 4 a hned jsem sjížděl nějakou šílenou komunistickou basovou školu. Bylo to o ničem! (smích). Ale pak jsem dostal na Vánoce svůj první nástroj, pamatuju si, že to byla Yamaha snad RBX nebo tak nějak, byla tmavě fialová! Hrál jsem na ni přes dva roky, než jsem pochopil, že pokud chci něco dokázat, tak musím mít trochu lepší nástroj. Tak jsem šel o prázdninách na brigádu do mrazíren. Každé ráno ve čtyři vstávat a v pět v mrazáku nakládat do aut… Ale vydělal jsem si na svoji první lepší ručně dělanou basu. Mám pocit, že byla od bruntálského nástrojaře Ládi Třicátného.

 

V Opavě jsi figuroval v mnoha kapelách, která z nich tě posunula nejvíc?

Nejvíc asi projekt, u jehož založení jsem ocitnul a který jsem pak vedl až do doby mého odjezdu do New Yorku. Mám na mysli Quattro Formaggi. Hrál tam tehdy Víťa Halška na bubny, Honza Kyjovský na kytaru a Marek Steyer na trumpetu. Od začátku ta kapela směřovala k fusion jazzu, a k tomu jsem měl vždycky asi nejblíž. Pamatuju si, že jsme jeli hrát do ostravského klubu Hudební bazar. To bylo snad moje první hraní mimo Opavu, a když jsme ve zkušebně nakládali, tak jsem se samozřejmě po příchodu hned aktivně zapojil. No a cestou na hraní mi něco začalo vrtat hlavou a taky že jo! Svoji úžasnou basu jsem zapomněl ve zkušebně!!! Myslel jsem, že mě klepne! Narychlo jsme sehnali půjčenou basu v Ostravě a všechno nakonec dopadlo v pohodě. Ale to byl významný posun, poněvadž se mi to už nikdy v životě nestalo! (smích)

Jako člověka, který tě posunul hodně dopředu, jsi v minulosti zmínil baskytaristu Jarka Janeka. Čím tě vlastně Janek inspiroval?

Byl to můj první a snad jediný opravdový učitel a mentor. Člověk, který zahrál všechno, věděl a byl fakt dobrý. Opravdu chtěl, aby se člověk něco naučil nebo dozvěděl. Bylo mi asi 15 a bylo úžasné k němu chodit a objevovat všechny ty basisty a groovy a kapely. Když mi poprvé ukázal Jaco Pastoria, tak jsem oněměl. Já do té doby nevěděl, že něco takového je, a to byl úplný mazec! Weather Report a jejich Heavy Weather jsem poslouchal pořád. Tou deskou jsme snad prošli úplně všichni. Včetně Pastoriova legendárního sóla v Havoně. A pak jsme jeli Marcuse Millera, Marka Kinga, Rocco Prestia, Jamese Jammersone. Právě tím mě v životě, snad asi jako jediný, inspiroval. Dal mi tu důvěru v sebe, že není nic, co nezahraju. Že to stačí jenom nacvičit. A tak jsem se pak pustil do Wootena a do Bony. Všechno jsem to stahoval a bylo mi to jedno. Nepřipadalo mi to ničím zvláštní, složité nebo těžké. Jen to musíš pochopit a nacvičit. Prostě to stáhneš a hotovo. Až posléze jsem zjistil, jak hodnotný přístup Jarek měl.

Když ses přesunul do Prahy, byl výčet kapel, v kterých jsi účinkoval už rozsáhlý, přesto je evidentní stále výraznější inklinace od rocku k jazzu. Je to tak?

Přesně tak. Tím rockem to v Opavě začalo a pak tam samozřejmě byly ještě v Praze ty záchvěvy s HC kapelama jako Gaia Mesiah a nebo Krucipüskem . Ale čím víc jsem věděl, tím víc jsem chtěl jít nějak dál a v těch kapelách k tomu jednoduše nebyl prostor. A tak jsem přirozeně tíhnul k experimentálnějším projektům a zjistil, že to, co hraju, spousta lidí klasifikuje jako jazz.

Bylo náročné uspět u Lacza Decziho? Jak ses vlastně k hraní s ním a jeho synem Vaicem dostal?

Laco vždycky říkal, že jsem do kapely zapadl jako prdel na hrnec. A tak to asi taky bylo. Ale zase jenom díky tomu přístupu. Prostě jsem vzal nahrávky, naučil se to, a když jsem přišel na zkoušku, tak jsem všechno uměl. Dohráli jsme, Laco řekl „vybavene!“ a druhý den jsme jeli na první kšeft. A k němu jsem se dostal přes jeho syna Vaica. Nebyly kšefty a tak jsem si je začal zařizovat sám. Z něčeho žít musíš, že jo. A tak jsem dohazoval zpěvačkám kapely, kluby a hraní a neměl jsem bubeníky. Náhodou jsem potkal Vaica a on měl čas a říkal, že si rád zahraje. No tak jsme si zahráli. Pak už mi jen zavolal Laco a bylo to upečené (úsměv).

Zapadnul jsi do kapely rychle?

To bylo hned. Vážně. Protože to je hudební styl, který jsem hrál vlastně od 15ti let s Quattro Formaggi a vždycky mě to bavilo. Stačilo si jednou zahrát a všichni jsme věděli, že se o ničem nemusíme dál bavit. Laco je super v tom, že ti dá tolik prostoru, kolik chceš. Jestli tam ze sebe chceš udělat debila, tak ho udělej, je to tvoje věc. Musíš samozřejmě umět hrát, ale co s tím uděláš, to už je na tobě. A tak každému dává, co potřebuje.

Pojďme k tvojí nové vlastní desce Doing What I Do. Debutovat sólově skoro v Kristových letech, není to trochu pozdě?

(Smích) Strašně pozdě to je! Ale co se dá dělat!?! Mladší už nebudeme! Byla by škoda, kdyby tady ta deska nebyla. Pořád mi píšou lidi, jak rádi a jak často ji poslouchají, nebo že ji poslouchají jejich děti. To člověka opravdu potěší. A je jedno, jestli je ti 23 nebo 32, podstatné je, že to, co umíš, dělá lidem radost. Samozřejmě, že žijeme v době, ve které žijeme, a kdybych ji vydal a bylo mi 23, tak se na tom postaví krásné PR a strašně se na tom „vyrejžujou“ peníze vydavatelům, ale! (úsměv): tak tomu nebylo. Musel jsem dozrát a pochopit pár věcí, aby se stalo právě to, co se mi děje teď. Všechno je tak, jak má být. Z deseti songů je drtivá většina instrumentálních.

Proč tak málo využíváš svůj hlas? Na Hradeckém Slunovratu i na albu v zpívaném songu přesvědčuješ, že zpívat umíš velmi slušně?

No, tak co na to říct, děkuji za poklonu. Všechno má svůj čas a v současné chvíli právě připravuju celou – teď už zpívanou desku. Chtěl jsem ji udělat už dřív, ale první deska musela být instrumentální. Těším se na ni.

Provázely vznik Doing What I Do obvyklé porodní bolesti, nebo šlo vše hladce?

Jelikož jsem byl u procesu zrodu už mnoha alb a DWID nebylo moje první, tak jsem tak nějak věděl přesně, co mě čeká a jak to bude. Takže nakonec všechno bylo, jak jsem naplánoval a jak jsem potřeboval. Deska má nakonec i velký úspěch a já jsem za to strašně rád.

Na albu se kromě tvých autorských skladeb objevují také covery. Z nich nejvíc zaujme Modlitba pro Martu, kde využíváš hodně flažolety. Zahraješ tento song někdy naživo?

To jsem moc rád, že zrovna tahle. Mám k ní zvláštní až sentimentální vztah. Když jsem ji nahrál a pak jsem ji poslouchal, bylo mi smutno po té naší domovině české. Moc rád bych ji zařadil do programu s Lacem, ale to by už asi opravdu bylo příliš. Ale třeba na příští tour, kdo ví…

Někde jsem četl, že Stevieho Wondera je v New Yorku nutné umět zahrát téměř povinně. Je to důvod, proč se jeho píseň Isn´t She Lovely objevuje na albu také? Nebo máš k této písni osobnější vztah…

Stevie Wonder je prostě zázrak na této planetě. Musíš to umět, jinak jsi naprostý ignorant! Učil jsem se minulý rok snad všechny jeho zásadní písničky, a že jich teda je! Některý tě zaujmou víc, některý míň, některý tě baví víc, tak si je jamuješ a ony pak skončí na desce.

Jaký výhled máš do budoucna, co tě čeká v následujících měsících?

Teď jsme u Laca dodělali živák z Brna ze Sona. Krásný koncert to byl. Bude to snad brzy na ČT Art. No a já se teď budu zase učit, hrát, nahrávat. Chystáme session u Laca a budeme dělat na nové společné desce. Pak tady máme zase jarní tour s Celulou po Česku, Německu, Polsku, Slovensku a snad i Maďarsku. No a pak přes prázdniny snad už i natáčení nové vlastní desky (úsměv).

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.