Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Divadlo S Januszem Klimszou na pár slov před premiérou Krásky z Leenane v Divadle Petra Bezruče

S Januszem Klimszou na pár slov před premiérou Krásky z Leenane v Divadle Petra Bezruče

8.3.2017 Divadlo

Divadlo Petra Bezruče připravuje na pátek 17. března premiéru hry Martina McDonagha Kráska z Leenane v režii Janusze Klimszy. Hra je součástí tzv. Leenanské trilogie, ve které autor vychází z charakteristických rysů života na irském venkově. S režisérem inscenace jsme si povídali nejen o venkově a připravované inscenaci, ale také o úloze divadla jako takového.

Zvětšit obrázek

Jedna z nejvýraznějších osobností ostravské divadelní režie Janusz Klimsza.
Foto: Archiv

Co je podle vás charakteristickým znakem našeho venkova?

Především si myslím, že ten náš venkov už není tím, co býval. A pak vypadá jinak v jižních Čechách, na Vysočině, a jinak vypadá v našem kraji. Hustota měst je taková, že venkov jako takový prakticky není. To, že má někdo záhumenek, nebo chová slepice, ještě neznamená že žije na venkově.

A je jiný život lidí žijících na venkově a ve městech?

Tak ono se to smázne. Lidé mají většinou auta a jsou ve městě za pár minut. Těžko bychom u nás našli vesnici, kde se žije úplně jinak než ve městě.

Jinými slovy říkáte, že u nás venkov nemáme…

Já mluvím o našem regionu. Něco jiného je venkovský mikroregion, kde není práce a jsou tam větší sociální rozdíly.Tam už to s sebou nese i jiný život. Ale podívejte se na centrum Ostravy. To je tak vylidněné, že se hustotou obyvatel blíží k vesnici.

Sám pocházím z vesnice. Tam se ale všichni znají. Anonymita davu neexistuje.

No ale o tom mluvím. Tady už se také skoro všichni známe.Moji rodiče třeba bydlí na okraji Havířova. Kdysi mě tam budily slepice. Dneska mne tam budí sekačky, křovinořezy a cirkulárky. A paradoxně když přijedu sem do centra Ostravy, tak tady je větší klid.

Proč ale podle vás nevzniká tolik her o našem venkově, jako je tomu třeba zrovna v případě Martina McDonagha? Je ten jeho irský venkov inspirativnější než ten náš?

Ale on nepíše o irském venkově jako takovém. On píše o velmi specifickém koutu Irska, o Connemaře, odkud se jezdí za prací jinam, zejména do Londýna nebo do Ameriky. A většinou, v první generaci je to nekvalifikované místo, takže se na ty irské gastarbeitry dívají jako na póvl. Což je problém levné pracovní síly jako takové a v tuto chvíli se nás to týká víc než kdykoliv.  Také ovšem nehledejme rovnítko mezi tím, jak to v Connemaře vypadá a jak on o tom píše. Pro něho je to místo prostředek. Také strávil většinu života v Londýně. To, co píše, je jeho konstrukce toho, že ten venkov rovná se nějaké dětství, ta Arkádie, ztracená doba dětství, je to ten drsný venkov, který on navždy ztratil.

Mně se zdá, že zasazuje svoje postavy do prostředí, ve kterém vyniknou jejich ztracené existence. A zároveň jakoby psal o snech, které jsou nerealizovatelné právě z toho důvodu, že je sní lidé, kteří na tu realizaci nemají buď prostředky, nebo dokonce ani schopnosti.

Ale nikdy si ty splněné sny nepředstavují tam, kde je mají, vždy touží po tom žít někde jinde. Bud v té Americe, nebo alespoň v Londýně. Oni furt propírají Kennedyovy nebo Clintona. To jsou ti jejich irští kluci.

Jsou to ztracenci?

Je to stylizace. On je pábitel. Nejde tady o venkovský realismus.

To zajisté ne. Ale pak je tam v tom jeho pábení, když mluvíme o Leenanské trilogii, což jsou hry Osiřelý západ, Lebka z Connemary a Kráska z Leenane, vždy nějak přítomna postava katolického kněze Welshe. Co má nést tato postava?

Je to katolická země. V té irské farnosti on vždy je. Může chlastat, může farmařit, ale je tam. A oni se k němu vztahují – podívej se, tohle je církev. To u nás není. Ne takhle všudypřítomně.

Ten McDonaghův Welsh ale rozhodně není příkladem dobrého duchovního správce …

Co to je dobrý duchovní správce? V těch filmech o Irsku, v těch knihách, tam všude je ten farář také člověk, který má svůj problém. On je nasazen mezi velmi svérázné ovečky, které rozhodně nežijí podle Desatera. A on se jim musí nějak přiblížit. Co s nimi? To je beznadějné. On je mezi nimi také ztracený. Oni se tam navzájem vraždí, minimálně si dělají velké naschvály, jsou tam nenávisti v rodině až za hrob.

Řekl jste to slovo beznaděj. Já vnímám téměř všechny McDonaghovy postavy jako lidi bez naděje na nějaký slušný život. I ty hry samotné jakoby byly o beznaději…  A církev má přece v popisu práce dávat lidem naději.

Tak ti kněží jsou také jenom lidi. Žijí mezi lidmi a dostávají pěkný záhul. Krásný film je Kalvárie, který natočil McDonaghův bratr. O tom, jak funguje farář ve své farnosti. Končí to velmi špatně. A napětí je v tom vztahu mezi jakousi deklarací, co by církev měla být, a mezi skutečností.

Tak o čem bude vaše Kráska z Leenane?

Těžko vypreparovat vedoucí téma. Každá postava má vlastní téma kromě toho, co mají společné, že totiž nikdo tam v tom místě nechce žít. Ale to je i problém jakéhosi bludu, ve kterém žije jedna z postav, Maureen. Ona si vytvoří virtuální svět, ve kterém žije. Své vize bere jako fakt. A najednou ten zástupný život jí organizuje její skutečný život. Jinak řečeno, žije si své sny, které ji ale začnou válcovat. Přestane rozlišovat mezi virtualitou a realitou.

Ten McDonaghův text, to je koktejl grotesknosti a drsné reality. Jenže když se hraje s důrazem na grotesknost, nejde to, a když se hraje s důrazem na realitu, je tu stejný problém…

Když se to hraje realisticky, tak ty dialogy jsou daleko absurdnější. Jeho filmy jsou jistý návod.

A teď jsme u otázky, proč to hrát u nás. Náš venkov je jiný, nebo dokonce není, říká se ale, že jádrem úspěchu inscenace je stejná nebo podobná divákova životní zkušenost, tak o co tady jde? O nějakou pohlednici z Irska?

Je to komprimované. Zapadlý kout, periferie Evropy, mindráky, které z toho plynou, nemožnost sehnat adekvátní práci, problém vlastenectví, respektive absence vlastenectví, to všechno tady dobře známe.

Cílové publikum v Divadle Petra Bezruče je skupina náctiletých. Co oni si z toho odnesou?

Nějakým způsobem to taky žijí. Neexistují ve vzduchoprázdnu. Já nevěřím na něco takového, že divadlo má mít pedagogickou funkci. Divadlo má ukazovat extrémní situace generující lidské postoje.

Půjdu dál: věřím, že divadlo má nějak diváka zasáhnout. Sednu si do hlediště, prožiju představení a odcházím s něčím, co si odnáším. A co mne třeba i nějak posune…

Ptám se, jestli nenakládáte na divadlo příliš velké břímě. Ano, pokud vnímám jako divák příběh a nevnímám takzvané nápady, což bývá časté, a mne to absolutně nebaví, ale sleduji příběh, který mne zajímá, protože mne zajímají ty interakce postav, tak když tam tohle je, s něčím odcházím. Ale nemyslím si, že ten divák, který odchází, je jiným člověkem ve srovnání s tím, který na představení přišel. Okamžik té katarze je, ale je také jakýmsi způsobem uzavřen.

Divadlo Petra Bezruče se apriori hlásí k zábavnosti svých představení. A divák má rád komedie. Tato hra je napsána jako komedie i tragédie dohromady, navíc s groteskními rysy. Čím chystaná inscenace z hlediska žánru bude ve vaší režii?

Já bych nerad dopředu říkal, co to bude a co to nebude. Jaký dopad to bude mít paušálně, to snad ani nelze dopředu odhadnout. Na každého jiný. My se spíše snažíme najít v těch vztahových věcech nějakou pravdu o těch lidech. Ta pravda je hodně svérázná a situace v té hře jsou na hraně komičnosti a dojemnosti, některé jsou kruté, to je pravda, ale život přináší každodenní krutosti, méně na první pohled zřetelné než v této hře, ale třeba zákeřnější. Ta soft krutost, pokrytecky se tak netvářící, je možná horší. Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly.

A Ďábel tvrdí, že je svatý …

Ďábel vnucuje štěstí dle svého mustru. Každá totalita měla ve vínku to, že lidé budou žít v ráji.

Nečekal jsem, že se dostaneme až ke slovu totalita. Správně by to mělo být tak, ať si každý žije po svém, ale neničí přitom život jiným. A o to také jde v Krásce z Leenane.

Ano. Nenuťte lidi být šťastnými, protože někdy jsou šťastni, i když to tak nevypadá.

Ladislav Vrchovský | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.