Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Příležitosti hrát v Číně si vážím, říká bubenice Veronika Lukešová, která teď vystupuje s Limetalem

Příležitosti hrát v Číně si vážím, říká bubenice Veronika Lukešová, která teď vystupuje s Limetalem

4.7.2017 Hudba

Stihla toho už opravdu hodně. A to má hudební kariéru teprve před sebou. Absolventka ostravské konzervatoře Veronika Lukešová z Třince se už účastnila projektu, který ve Wackenu hrál před 80 tisíci fanoušky, bubnovala na albu, které nazpíval legendární zpěvák Helloweenu Michael Kiske, a zanedlouho vyrazí své bubenické umění předvést do Číny. Který další český hudebník se může pochlubit takovou vizitkou? Moc jich nebude. Všechna tato témata jsme s touto sympatickou blondýnkou probrali v následujícím rozhovoru, ale zároveň se z následujících řádků dozvíte, při jaké sportovní činnosti se v dětství potkávala s populární zpěvačkou Ewou Farnou.

Zvětšit obrázek

Veronika Lukešová v současnosti bubnuje s ostravskou kapelou Limetal.
Foto: Archiv umělkyně

Jak aktuálně vypadá den Veroniky Lukešové? Na čem momentálně pracujete? Co vás v současné chvíli z hudebního hlediska nejvíce zaměstnává?

Na nudu si určitě v posledních dnech stěžovat nemohu. Nově teď zkouším s kapelou Limetal, se kterou odehraji během léta několik větších festivalů. Stále působím v kapele Olgy Lounové, během následujících měsíců nás taktéž čeká spoustu koncertů. Vedle toho paralelně stále pracuji na svém vlastním projektu. Momentálně mám například rozjednané sólové vystupování v Číně.

No teda, v Číně se nevystupuje každý den. Můžete aspoň trochu upřesnit, o jakou akci by se mělo jednat?

Pravda, v Číně se nevystupuje každý den, není to jako třeba výlet do Třeboně, takže je kolem toho spoustu zařizování, jako například víza, letenky, technické ridery a podobně. Jedná se o bubenickou událost, ta akce se jmenuje The Drummers of China a proběhne letos ve dnech 19. a 20. srpna. Když jsem v dubnu vystupovala na Frankfurt Messe, tak si mě všimli právě zástupci Tamy pro Asii a jeden spoluorganizátor této akce. Mé představení se jim líbilo, takže mě pozvali. Když si představíme, jak je čínský trh velký… Tolik bubeníků na jednom místě, to bude monstrózní. Já osobně budu mít jeden večer své sólové představení, ale mimo jiné taktéž povedu takzvaný master class a paralelně budu během celé akce taky porotce. V Asii jsem nikdy nebyla, opravdu se těším a této příležitosti si moc vážím.

Pokud se vrátíme k vašemu dětství a vašemu rozhodování, zda upřednostníte sport, nebo hudbu, proč nakonec vyhrála muzika a konkrétně bicí?  

Nejspíš osud, mám pocit, že si mě bicí našly. Právě díky nim zažívám docela pestrý život, čehož si moc vážím. Taktéž sport miluji dodnes. A co si budeme říkat, ty bicí jsou taky někdy docela sport.

To rozhodně. Každopádně jaké vlastnosti by měl podle vás mít bubeník? Samozřejmě kromě schopnosti ovládat nástroj… Jak vy sama si představujete ideálního bubeníka?

To je hodně široká otázka. Reálně v globálním pojetí ideální bubeník podle mě neexistuje. Pohybujeme se v oblasti umění, což je do velké míry vkusová a neměřitelná záležitost. Aspoň zhruba, za mě je největší dar vystihnout v daný moment, co, kde a pro koho hrajeme. Tím mám na mysli stylovost, vkusnost, dát „pocit“ posluchačům, eventuálně spoluhráčům to, co očekávají, na sto jedna procent. To jedno procento je přesah, který většinou vzniká tím, když hrajete něco, co opravdu cítíte, máte k tomu vztah, prostě tím žijete.

Veronika Lukešová. (Foto: Archiv)

V jednom z dřívějších rozhovorů jste uvedla, že během studia Janáčkovy konzervatoře jste se dostala k rockové a metalové muzice… Dá se říci, že tohle byl pro vás zlomový okamžik?

Nevím, jestli zlomový, ale rozhodně na tom dodnes stavím. Když si sednu za bicí a začnu hrát rock, cítím se přirozeně, což je v hudbě zásadní. Fanoušci většinou vůbec nepoznají, jestli jste zahrál předraženou o setinu později než basák a klávesák, ale vnímají energii, která z vás jde.

Pojďme se nyní trochu více zaměřit na vaše konkrétní aktivity… V rámci projektu Rock Meets Classic, do něhož se už zapojili rockoví velikáni jako Joey Tempest, Ian Gillan, Joey Lynn Turner a další, jste vystoupila na festivalu ve Wackenu před osmdesátitisícovým davem. Jak na tuto akci vzpomínáte, jaké pocity jste měla před koncertem a během koncertu? Dokážete si ještě dnes vybavit, jak jste tyto chvíle prožívala?

Celý program před vystoupením byl hodně vyčerpávající, ale veškerá únava okamžitě padla, když zazněly první tóny a viděla jsem před sebou ten ohromný skandující dav. Jako muzikant ze sebe různě hodně vydáváte energii a koncerty jako Wacken Open Air jsou přesně ta satisfakce, kdy se energie vrací zpět.

Veronika Lukešová. (Foto: Archiv)

Čím si vysvětlujete, že se projektu Rock Meets Classic účastní tolik hudebnic z Moravskoslezského kraje? Tedy violoncellistky Anabela Kmetíková a Irena Morisáková nebo vy…

Rock Meets Classic od začátku spolupracuje s českým orchestrem Bohemian Symphony Orchestra Prague, kde první kontakt a doporučení na mě dal právě profesor z Janáčkovy konzervatoře Jiří Smrčka.

Bubnovala jste také na albu City of Heroes projektu Kiske/Somerville, za kterým stojí výjimečný zpěvák Michael Kiske (Helloween). Jaká největší plus jste si odnesla z této spolupráce, jejíž počátek se začal rodit právě v rámci projektu  Rock Meets Classic, kde jste seznámila s Mattem Sinnerem, který na tomto albu také hrál? V čem měla tato spolupráce pro vás největší přínos?

Být po boku takových jmen v jednom projektu je opravdu čest a velká zkušenost. Samozřejmě jak hudební, tak lidská, protože jde o lidi, kteří jsou hodně vyhraní, mají nadhled a spoustu zkušeností… Umožnilo mi to vidět, jak to chodí v hudební branži i za hranicemi, což je pro člověka v mém věku velké plus. Dává mi to tak možnost srovnat si priority.

Mimochodem tvorbu Helloweenu s Michaelem Kiskem, případně kapelu Unisonic, kde také zpívá, sledujete? Jaké jejich písně jsou vaše nejoblíbenější? Na listopadový koncert Helloweenu s Kiskem v Praze se chystáte? 

Kapelu Helloween samozřejmě znám už dlouho, Michael je špičkový zpěvák, ale nikdy jsem nebyla takový ten skalní fanoušek, který zná bonus tracky a podobně, takže nechci být „kýčař” a říct, že můj nejoblíbenější song je I Want Out, i když je to samozřejmě super pecka… Podzimní koncert bych ráda viděla, takže pokud budu moct, určitě si ho nenechám ujít. Už jen proto, že jsem Michaela delší dobu neviděla a mohla bych ho pozdravit.

Veronika Lukešová. (Foto: Archiv)

Na české scéně jste hrála v kapelách Kapriola, Doctor Victor, také jste vystupovala se skupinou Gabriely Gunčíkové a hrajete rovněž s Olgou Lounovou… Čím vám byly, respektive jsou tyto formace blízké? Jde vám především o hudbu, nebo kladete důraz i na lidskou stránku?  

Každá z kapel hrála či hraje svou roli a patří k mé cestě. Vždy přijde nějaká etapa, kde máte možnost si s někým zahrát, a pokud vidím, že mě to může obohatit a posunout, tak do toho většinou jdu. Samozřejmě v tom hraje velkou roli, že se s danými lidmi budu cítit dobře. To je pro mě zásadní.

Už jste naznačila, že se představíte také v koncertní sestavě Limetalu. Co od této příležitosti čekáte? 

Budeme společně hrát už během celého léta. První koncert máme už dokonce za sebou. Spolupráci s Limetalem beru jako novou zkušenost. Mám radost, že si pořádně „zařežu”, a bude to namístě… K tomu všemu musím říct, že jsme si s kluky hodně sedli. Jarda pronesl hlášku hned na první zkoušce, že to nechápe, ale že má pocit, jako kdybychom spolu hráli už deset let. Mám z toho radost.

Dlouhé roky také pracujete na svém sólo projektu, kde byste neměla pouze hrát na bicí, ale také na další nástroje… Můžete prozradit více?

Dlouhé roky, to říct nemohu, cíleně na tom dělám spíše poslední rok… Nicméně je pravda, že první semínko jistě bylo zaseto už někde v dětství, kdy jsem začala jako malá holka hrát na klavír. Momentálně je před námi léto, a to znamená hodně live koncertů, festivalů, což není úplně ideální podhoubí na soustředěnou studiovou práci, ale i přesto mám vlastní CD rozhodně v plánu. Ve svém šuplíku mám spoustu nápadů, demo nahrávek, textů. Většina věcí vznikala hlavně po nocích, kolikrát to pro mě byla taková forma meditace, relaxu, terapie, což se do tvorby do velké míry promítlo. Ve své podstatě jde o alternativní hudbu, prvky elektra jsou kombinované někdy až s „extrémně akustickými prvky”. Docela jiný svět oproti tomu, co jinak běžně hraji na bicí.

Nedávno jste na kanál YouTube umístila song s názvem Tibet Fall. Je vám téma Tibetu blízké? 

Když písnička vznikala, rozhodně zde nebyl hlavním námětem Tibet jako takový, a už vůbec ne s politickou spojitostí, tu do hudby netahám. Tibet Fall proto, že byl zrovna podzim (Fall), a motivy které jsem použila v synthech, ve mě evokovaly Tibet. Prostě první asociace, která mě napadla. Má hudba většinou vzniká náhodně, jako improvizace. Nápad za nápadem, který se začne nabalovat, a já jen koriguji, který nápad ve výsledném celku nechám a který ne. Jsem spíše abstraktnější než přesně popisný autor.

Sledujete ostatní bubeníky spíše z fanouškovského zájmu, nebo výhradně z profesionálního hlediska? Když posloucháte nějakou píseň, vnímáte ji více jako muzikant, nebo jako fanoušek? Třeba ve stylu: „Píseň je to dobrá, ale bicí jsou hrozné, anebo bubeník je super, ale jinak píseň nic moc“? 

Většinou se spíše zaměřuji na celek – hudbu. To znamená, raději si poslechnu super kapelu s bubeníkem, který není „drummer hero”, než formaci, kde je skvělý bubeník, ale hudba mi nic neříká. Zároveň jsem bubeník, takže mám určitě pár svých oblíbenců! Skvělá kapela plus famózní bubeník rovná se unikátní požitek.

Veronika Lukešová. (Foto: Archiv)

Jasně, rozumím, ale jak to máte v případě, když hrajete cizí věci, skladby, které už složil někdo jiný? Patříte k těm muzikantům, kteří tyto písně zahrají tak, jak se po nich chce, anebo i v těchto skladbách ráda improvizujete a ráda v rámci možnosti hrajete tak, jak chcete? 

Tohle do velké míry záleží na tom, co po vás chtějí. Takže pokud jdu „sloužit”, jdu sloužit. Když někdo chce, ať improvizuji, improvizuji. Vtipné je to, že deset bubeníků zahraje totožný part, ale každému stejně bude znít jinak.

Jako muzikant se určitě chcete zlepšovat, ale jak toho dosáhnout? Aby třeba vystoupení na Wackenu před tolika lidmi nebyla jen epizoda… A máte nějak aspoň vnitřně vyřešenou situaci, aby se z této vášně pro muziku nestala posedlost či závislost? Prostě aby ta touha posouvat se dále ve vás zůstala, ale byla vedena jen pozitivním směrem… 

Závislost, to je docela možné po tolika letech, ale já tomu raději říkám životní styl. Myslím si, že pokud člověk stále pracuje na nových věcech a přijímá nové výzvy, tak se určitě nemůže zaseknout. Šílené na to všem je, kolik možností a výběrů vlastně je. Záleží na vás, co jste schopni dělat, obětovat, kde jsou limity či strop.

Veronika Lukešová. (Foto: Archiv)

Blížíme se pomalu do finále našeho povídání, proto se nemůžu nezeptat, zda se pořád cítíte jako hrdá Třinečanka, nebo už více tíhnete k Praze, kde v současnosti bydlíte…

Rodné město je jen jedno. V Třinci jsem vyrostla. Celkově mám k našemu kraji velký vztah. Nejvíce mě naplňuje představa, že mohu cestovat a je se kam vracet.

V Třinci a okolí také žije, vyrůstalo, či působí mnoho interpretů a kapel… Jaký by byl váš komentář k následujícím? Tomáš Klus…

Osobně se neznáme. V ZUŠ Třinec jsme se o pár let minuli, ale celkově se mi líbí Tomův duchovní přístup a energie, kterou momentálně oplývá.

Ewa Farna…

S Ewou jsme spolu dokonce jako malé chodívaly do tenisové školky. Zahrála jsem si s ní na předávání hudebních cen Anděl. Je to „naša zpěvačka“ z Vendryně, kde mimochodem teď bydlí i mojí rodiče, takže tam občas zavítám.

Charlie Straight…

Se všemi kluky se znám odmala, vyrůstali jsme vedle sebe v hudebce a hráli v nejednom hudebním seskupení. Pavel byl dokonce můj první učitel na bicí. Pojí nás spoustu zážitků…

R.E.T. a  Witch Hammer…

Obě kapely samozřejmě registruji a vím o nich, ale osobně se neznáme.

Petr Bidzinski | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.