Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Hospodin, hospoda, host. A pořád dokola, takový je život. Jakub Chrobák vydal sbírku Imrvére….

Hospodin, hospoda, host. A pořád dokola, takový je život. Jakub Chrobák vydal sbírku Imrvére….

24.7.2017 06:59 Obraz & Slovo

Nová knížka básníka Jakuba Chrobáka je tuze hořkou zpovědí. Kalichem (v básníkově případě štamprlí či půllitrem piva) vypitým až na dno. Byť básník ví, že ho na životní pouti čekají ještě „horší žaláře“, jak podotýká v poslední básní právě vytištěné sbírky. Čtvrtá kniha dvaačtyřicetiletého autora dostala název, k němuž patří i čtyři tečky: Imrvére....

Zvětšit obrázek

Sbírka básní Jakuba Chrobáka.
Foto: Ivan Mottýl

Už jen ty čtyři tečky recenzentovi řádně zamotaly hlavu, protože by měl na konec perexu přidat i tečku pátou, která by větu uzavřela. Tohle bude oříšek pro korektury recenzí, grafik při sazbě pak stejně jednu tečku odebere, protože je navyklý jen na obvyklé tři. Valašsko-ostravsko-opavský poeta Jakub Chrobák tedy už samotným komplikovaným grafickým zápisem názvu prozrazuje, že uvnitř knížky nenajdeme zrovna jednoduchý náhled na jsoucno.

Immerwährend. Neustále, ustavičně, prostě furt. Z hospody do hospody, pak promluva s Hospodinem, no a nakonec trpké konstatování, že jsme na tomto světě jen směšnými hosty, čímž se ono furt či imrvére ostře neguje. Možná šmahem řečeno, ale tohle je můj hlavní dojem z Chrobákovy sbírky. Hořkost, lítost, odevzdanost, pro čtenáře je to opravdu těžká nálož. Hospoda, Hospodin, host, s touhle svatou trojicí putujeme od první do poslední strany, zde na ukázku úvodní báseň sbírky (z prvního oddílu Hospody).

VALAŠSKÉ MEZIŘÍČÍ, MAJÁK, 5:58

Pánové,
bere do svých jeho ruce.
Ne udřené, jen
louhem prázdných flašek vybělené.
Jak chirurg, pánové.
Jako chirurg!
Řekni mi, Pane,
kdo stráží cestu,
kým a jak vstane…
Borovičku a rum!
Ne!?
Šak dneska
nemáme zakázané!

Odtud potud. Radost z hospod v prvním oddílu sbírky je pouze dočasná, na dva tři řádky. A vlastně i tohle krátké potěšení je jen přechodnou fází z jedné tíhy do další. „Smutek jsem rozbil, / s chlapama v Bečvě / o rum v kafi,“ začíná báseň Starý. Ale o pár řádků dál zazní: „A nikde žádný pevný bod…“

Nová kniha Jakuba Chrobáka.

Vít Slíva, Petr Hruška a Ivan Martin Jirous. To jsou tři básnická jména, k nimž má Chrobák nejblíže, což je v knize sakra poznat. „Nedopusť, Bože! / Hyeny a kojoti / srdce oplotí… / Nedej mně ohnouti! / Ať můžu hledět / do tvých loukotí,“ pěje na jirousovskou notu třeba v básni nazvané Proti nactiutrhačům jeho. Chrobák ale neprovozuje žádné epigonství, případně svatokrádeže celých slovních obratů, jen si nemůže pomoci a občas promluví hlasy svých básnických ikon.

Sbírka obsahuje pouhých sedmadvacet básní, což není nějaký neregulérní počet, ale raději bych si jich přečetl čtyřicet či více. Vadí mi věnování v úvodu, to ostatně nesnáším u všech básníků, protože pak získávám pocit, že tuhle sbírku nemám ani otevírat, že není určena pro mě. Jakub Chrobák knížku naštěstí nevěnoval jen Stáni, Přemkovi a Lesu, ale do dedikace přidal i obecnější výraz „podzemí“. Jsou to tedy verše pro všechny ztracence, k nimž se také hlásím, nicméně čeho se mají chytit čtenáři, kteří se nehlásí k undergroundu a temným ostravským výčepům?

Druhý oddíl sbírky nazvaný Blízkosti je především vzpomínkou na blízkosti již dávno vyčpělé. Bolest opět převažuje, naděje na druhé misce vah je pouhým lesním oparem: „Pamatuješ, / jak vibrováním společného tepla / ještě kamsi kráčel čas?“ Básník se v roli nechtěného pozemského hosta opět obrací k Hospodinu, ten mu ale pouze vzkáže, ať se zkusí pomodlit třeba Otčenáš. Pánaboha je v téhle částí sbírky až přespříliš, ale to je pouze pohled neznaboha z ostravské ateistické rodiny. Valašským Kristem křtěný literát to právem vidí v jiných poměrech.

Středy a okraje, to je titul třetího a posledního oddílu. S upřímným přiznáním čtyřicátníka hned v první básni: „Před čtyřiceti rokama / jsem se narodil. / A pořád – nikde – žádný cíl.“ Střed a okraje, ale také od pangejtu k pangejtu, kdy se neví, zda ještě někdy někdo zavolá: „Poď dom!“ V této části sbírky je ale neutěšenost rozptýlena výhledy do krajiny, do Vysokých Tater a polské Vratislavi. K pokoře před Bohem tak přibyla i úcta k božímu dílu: „Vzpomínám na Kriváň. / Věčnost nám zase / dala maku.“

Jenže jak se nad krajinou zatáhnou záclony, je čtenáři opět hromsky smutno. Třeba z tohoto obrazu: „Ne, zdaleka ne v sobě, / jen těla / pohozená vedle sebe.“ To by si jeden skoro hodil provaz, ale pak nám dá Chrobák přece naději, když naznačí, že celý ten smutek je trochu i literární manýrou. A že když nemá tužku a sešit v ruce a netvoří, je svět o poznání optimističtější: „Kde do básně nezbylo, / drnčí naštěstí dětský hlas.“

*

Jakub Chrobák: Imrvére….. Ilustrace Zdeňka Janošce Bendy. Vydalo nakladatelství Trigon, 2017.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.