V Ostravě je vynikající publikum, říká profesor Hilský, jenž na hradě uvedl Poctu Shakespearovi

Jak se vám v Ostravě hrálo? 

Jsem rád, že diváci byli spokojeni. Neuvědomuji si ani, jak u toho vystupuji, jen to, že jsem sám sebou. Byly doby, kdy nebylo myslitelné, že bych vystupoval na veřejnosti, protože jsem měl až řečovou inhibici. Zbavil jsem se jí až díky svému povolání. Tehdy se to zlomilo a na jevišti pak nastala další fáze, nejdříve se Shakespearovými sonety. Teď mohu být sám sebou a říkat si, co si myslím, na tom je to celé postavené. Nemám ani herecké školení, ani herecký hlas, jenom jsem byl vždy trochu komediant.

Není to ovšem poprvé, co v Shakespearových hrách vystupujete přímo na jevišti…

Ano, v Shakespearovi jsem na Pražském hradě dělal šašky. A asi u toho mám taková ta gesta, která sice původně vznikla z nervozity, ale dnes už znamenají něco jiného. Ta mi určitě někteří herci závidí, jinak ale hraji sám sebe.

A diváci vás poslouchají jako přibití, přitom je bez okolků vzděláváte, nutíte je k zamyšlení se nad zábavou…

Tato celá pocta je zvláštní žánr, divadlo spojené s edukativní stránkou, něco jako když dělal Bernstein pro hudbu. Loni se konala v Praze poprvé a byla vyprodaná, letos máme deset repríz. Což znamená, že diváci ji přijali. Oni rozhodují, zda ano, či ne. A řekli ano. Já mám radost nejen z Jana Třísky, ale ze všech herců.

Z představení Pocta Shakespearovi v Ostravě. (Foto: Petr Kiška)

Měl Shakespeare už ve své době nějaké podobné vykladače díla, jako jste vy?

Ne. Občas o něm psali poznámky. Vykladači přišli až mnohem později. Ani kritika v dnešním slova smyslu neexistovala, lidé jej milovali.

Ve vaší úloze se na Slezskoostravském hradě, ale i jinde, propojila role vykladače a vypravěče…

Ano, byl jsem vypravěčem. Hrálo se mi dobře a specielně tady v Ostravě, protože tady je dobré publikum, opravdu vynikající, je divadelně vzdělané a poučené, je to cítit. Sám vím, jaké je v Ostravě profesionální divadlo. Musím říct, a to mluvím za všechny herce bez výjimky, kteří se mnou na jevišti vystupují, že včera i dnes jsme měli z představení obrovskou radost. Protože odezva byla v tomto ohledu pro nás ideální. Diváci se smáli, když byla ta pravá chvíle, a také nevynechali ani napjaté ticho, když je pro něj ideální příležitost.

Ostrava letos slaví 750 let od první písemné zmínky, můžeme se domnívat, že i Shakespeare mohl o tomto městě něco vědět?

Ne, to je naprosto vyloučené, nevěděl v podstatě téměř nic ani o Čechách. Čechy sice najdeme v jeho Zimní pohádce, ale opravdu o nich vůbec nic nevěděl. Pouze tuto informaci převzal z pramenů, protože o této Bohemii psali i jiní. Myslím, že Čechy jej ani nijak zvláště nemohly zajímat. Už Polsko je na to u Shakespeara lépe. Pak Německo, Francie, Itálie, Španělsko, o těch už ani nemluvím, protože jde o země, které u něj hrají velkou roli.

Z nedělního představení Pocta Shakespearovi. (Foto: Petr Kiška)

Ale jisté povědomí o nás měl, protože například ve hře Něco za něco existuje postava českého vězně.

Ano, tady skutečně vystupuje postava českého vězně, který odmítá být popraven, protože na to nemá čas, neboť se večer opil a teď má kocovinu. V Zimní pohádce máme jinou českou postavu, mimořádně talentovaného zloděje, který umí zpívat. Ale to je všechno.

Liší se nějak jednotlivá představení vaší Pocty Shakespearovi?

Stejné jsou situace pro herce, doslova a do písmene. Já roli nemám, improvizuji v detailech, samozřejmě pevnou strukturu mám v hlavě. Mám výhodu v tom, že mohu sám sebe režírovat. Něco jsem si dnes i přidal, něco řekl jinak.

Můžete uvést tyto detaily?

Trochu jsem rozvinul pasáž o tajné policii. Včera v noci mě napadlo, že onen akcent na odposlouchávání může být zajímavý. A myslím, že byl, že stojí za to. To, že jsem včera neřekl, jako dnes, že Romeo a Julie jsou poutníci, to už jsem říkal dříve, ale ne včera v Ostravě, až dnes. Částečně se opakuji, musím.

Jan Tříska v Ostravě. (Foto: Petr Kiška)

Jak byste specifikoval význam herecké účasti legendárního Jana Třísky v této poctě Shakespearovi?

Role pana Třísky je naprosto zásadní, čte Shakespearovy sonety, on je prožil, nejsou recitované nebo odříkané. A hlavně on byl hlavní postavou legendárního krále Leara v roce 2002 na Pražském hradě. Teď si představte, že já jej zažil jako Romea, když mi bylo jedenadvacet let. V Národním divadle v režii Otomara Krejči. Seznámili jsme se ale až mnohem později, když už opsal oblouk od Romea k Learovi, což je samo o sobě úžasné, jméno Jan Tříska mnoho znamená. Navíc je jeho význam umocněn tím, že Learovi je ve hře osmdesát, panu Třískovi bylo loni osmdesát, takže on ví, o čem hraje. Ten bezohledný čas dovede ve svém podání sonetů sdělit a ví přesně, o čem mluví, neboť se jej dotýká. A to nemluvím o dalších kladech, které má, emocionalitu a hereckou opravdovost, toho si velmi vážím.