Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Jiří Kuběna měl kořeny v Ostravě i Opavě, říká básník Petr Čichoň před pohřbem velkého moravského poety

Jiří Kuběna měl kořeny v Ostravě i Opavě, říká básník Petr Čichoň před pohřbem velkého moravského poety

14.8.2017 Obraz & Slovo

V úterý 15. srpna se moravští i čeští literáti rozloučí na hradě Bítově s jedním z nejvýznamnějších básníků současnosti Jiřím Kuběnou (31. 5. 1936 – 10. 8. 2017). Skvělým kunsthistorikem a esejistou, organizátorem proslulých bítovských „básnických sletů“, přítelem Václava Havla, Mikuláše Medka či J. E. Friče a šéfredaktorem vynikající kulturní revue Box z devadesátých let. A právě v redakci Boxu a v nakladatelství Vetus via se s Kuběnou denně potkával i slezský básník žijící v Brně (s rodným listem z Ludgeřovic) Petr Čichoň, s nímž kulturní deník Ostravan.cz přináší rozhovor. Málo se třeba ví Kuběnových kořenech v Ostravě a Opavě.

Zvětšit obrázek

Básník Petr Čichoň pochází z Hlučínska.
Foto: Ivan Mottýl

Jak vás zasáhla náhlá smrt básníka Jiřího Kuběny?

Jiří byl můj básnický učitel, ale také metafyzický přítel. Básníci mezi sebou příliš neřeší nějaké náboženské a duchovní otázky, většinou dionýsky řádí, to samozřejmě není také špatné, ale Jiří Kuběna byl veskrze jiný, byl apollinský, byl to sluneční básník. Jeho poezie jakoby nepodléhala modernistické skepsi, smutku, ani existenciální prázdnotě a civilnosti, je tím velmi originální a neobvyklá! Měl jsem prostě ohromné štěstí, že jsem mohl u Jiřího Kuběny, šéfredaktora nakladatelství Vetus Via a literárního časopisu Box několik let pracovat jako výkonný redaktor. Majitelem nakladatelství byl rovněž vynikající básník a ostravský rodák J. E. Frič, který v té době pobýval v Olomouci, takže do „práce“ jsem docházel v devadesátých letech do brněnského bytu k Jiřímu Kuběnovi.

Téměř každý den jsme po práci, když odešli ostatní redaktoři, s Kuběnou dlouze diskutovali o poezii a náboženství, především o problematice modernosti a klasiky. Jiří Kuběna toužil uchránit v poezii starý klasický svět a používal k tomu velmi originální novátorské prostředky. Pojila nás k sobě vášeň pro metrický a rýmovaný verš a samozřejmě zájem o orální poezii, o poezii, která se nepíše, nýbrž skládá! Jiřího originalita nebyla pro každého a rozhodně to neměl v básnickém životě jednoduché. Jeho odchod je pro mě velkou ztrátou! Přišel jsem o velmi vzácného člověka!

Když jsme se před několika týdny potkali, zrovna jste mi říkal, že jste před chvílí mluvil telefonicky právě s Kuběnou. Byl to váš poslední společný hovor? Co jste si říkali?

Ano. Jiří řešil hlavně teologii a otázky přechodu na druhý břeh, o literatuře jsme příliš nehovořili. Své dílo považoval za ukončené, vydané a byl soustředěn na výše zmíněnou metafyziku. Ale pokud si dobře vzpomínám, měl dobrou optimistickou náladu a domlouvali jsem se, že bych měl přijet v srpnu na hrad Bítov, kde básník bydlel. Netušil jsem, že tam pojedu na jeho pohřeb…

„Tebe už do hrobu neodnesou, / a ještě zaživa Tě v školních škamnách budou číst,“ napsal Kuběna v jednom svém sonetu. Není to sice pravidlo úplně na každém gymnáziu, ale středoškolští profesoři literatury dnes o Kuběnovi skutečně učí. Zkuste shrnout, v čem je největší síla Kuběnovy tvorby.

Jiří Kuběna se choval jakoby žádná moderní poezie neexistovala, tím samozřejmě provokoval spoustu lidí! Fascinoval i odrazoval! Pokračoval v předmoderním chápání poezie, ale zároveň verš dál rozvíjel a posouval. „Klasiku“ vnímal jako něco nadčasového, ale i živého, je autorem mnoha nových metrických schémat, nové formy sonetu, časomíry či tonického verše. Byl pravděpodobně posledním básníkem, jakýmsi benjamínkem velké generace Nezvala, Seiferta, Holana či Jakuba Demla, se kterými se osobně znal.

Jak jste se s básníkem seznámil?

Jsem studentem z listopadu 1989 a vydávali jsem tenkrát se studenty porevoluční studentský časopis, no a já jsem Jiřího Kuběnu požádal o rozhovor. Místo rozhovoru jsme však dlouho mluvili o filozofovi Josefu Šafaříkovi, který byl duchovním otcem Václava Havla, Josefa Topola a také Jiřího Kuběny. Zrovna v tu dobu vyšla Šafaříkova obsáhla kniha Cestou k poslednímu, kterou jsem recenzoval. Zanedlouho mi Jirka nabídl místo v redakci.

Jiří Kuběna, Pavel Petr, Miroslav Holman a Petr Čichoň. (Foto: Archiv P. Petra)

Byl to přísný šéfredaktor? Popište, prosím, trochu každodenní spolupráci s Kuběnou.

Redakce Vetus Via – příznačně Stará cesta – byl básníkův brněnský byt na ulici s krásným názvem Pod kaštany. Jiří Kuběna byl kunsthistorik a znalec architektury a jeho byt byl plný vzácného starožitného nábytku, na stěnách visely vzácné malby, třeba od Mikuláše Medka. Nejvíc jsem měl obavu o vzácnou sošku Jana Koblasy, která mi několikrát spadla z barokního stolíku, vždy jsem ji ale zázrakem zachytil. Stěny byly potaženy novogotickými závěsy, Jiří miloval bytový textil a má pracovní židle bylo empírové křeslo, ve kterém prý seděl Puškin. Na tomto křesle mě portrétoval fotograf Libor Stavjaník, fotka později vyšla v mé sbírce Chilia a kritika mi vyčítala, že jsem se dekadentně stylizoval, ale ono to byla moje kancelářská židle.

V Jiřího redakci najednou všechna ta klasika oživla a stala se realitou. A Jiří byl takovýto básnický šéfredaktor v neuvěřitelné pohádkové redakci, ve které se občas mihnul Josef Topol nebo Václav Havel. A všemu ředitoval J. E. Frič, dnešní undergroundová legenda. Bylo to něco neskutečného, ale vydali jsme velmi vzácné knihy, třeba V temnotách od Leona Bloy v překladu Bohuslavy Reynka či eseje od Migela de Unamuno. Sem tam jsem si mohl napsat i doslov. Jiří také udržoval intenzivní kontakt se Sdružením přátel Otokara Březiny či se společností Dědictví Jakuba Demla. Byl to prostě apollinský básník řádu a redakce byla jakýsi andělský úřad.

Hlavní smuteční řeč nad rakví pronese Jaroslav Erik Frič. Co by bylo mottem vašeho pohřebního proslovu?

To, co jsem již řekl, připomněl bych ještě básníkovu odvahu veřejně mluvit a psát o netendenčních, dnes by se řeklo nekorektních tématech a přemýšlet „napříč“ problémy s určitou stále přítomnou brutální laskavostí. Jiří byl prostě živel plný energie!

Jan Zábrana, Václav Havel a Jiří Kuběna. (Foto: Archiv P. Petra)

V Ostravě se moc neví, že Jiří Kuběna měl kořeny právě v tomhle kraji, jak tomu bylo?

Jiří Kuběna se narodil v roce 1936 v Prostějově pod jménem Jiří Paukert, jeho otec František Paukert byl kapitánem letectva a skutečně pocházel z Ostravy. Jeho matka sochařka Hedvika (rozená Vocilková) se zase narodila v Opavě. O tom všem Kuběna mnohokrát psal. Měl k mamince, kterou jsem znal, láskyplný březinovský vztah. Dožila se vysokého věku, byla původně sochařka a jejím rodištěm byly opavské Kateřinky, od ní měl Jiří Kuběna částečně německý původ. Jelikož jsem Prajzák s podobnými předky, tak jsme si i z těchto důvodů velmi rozuměli. Jiří napsal i několik básní německy, ale byl přesvědčen, že básník může psát jen v jednom jazyce, a tím byla čeština. Byl také překladatelem některých německých básníků, mistrně přeložil Rilkeho dlouhou báseň Slepá, překlad vyšel v jednom z čísel Boxu.

A vztah ke Slezsku? Jak už řečeno, matka se jmenovala Hedvika, podle slezské patronky sv. Hedviky.

Kuběna se považoval za moravského básníka a Moravu vnímal jako Moravu a Slezsko, nikdy se však nepouštěl do reálné politiky. Domníval se, že básníkova politická angažovanost má své limity. Pravděpodobně tento „nadpolitický“, ne „nepolitický“ přístup byl společný většině generace „Šestatřicátníků“, do které patřil také jeho přítel a později prezident Václav Havel. Jiří Kuběna bude pohřben na starém bítovském hřbitově na svažitém břehu řeky Želetavky, na romantickém hřbitůvku, na který se díval z hradního okna svého bytu. Ale jak jsem se dozvěděl, málem měl být pohřben právě do hrobu ke svým slezským předkům do Opavy. Jiří patří na Bítov, z jeho bytu bude součást hradní expozice, jakýsi památník Jiřího Kuběny, a návštěvníci pak básníka mohou navštívit na romantickém hřbitůvku. Trochu jsem ale zalitoval, že Jiří nebude ležet v Opavě, měl bych to k němu blíž.

Poslední otázka nebude otázkou, prostě ještě řekněte něco o Jiřím Kuběnovi, co považujete za podstatné, důležité, naléhavé právě teď, kdy básník odešel k Pánu…

Dílo Jiřího Kuběny je nadčasové, provokativní i čítankové, jistě bude inspirovat nové čtenáře i nové generace literárních historiků. Ve své imanenci je zakotveno na hradě Bítově, je vlastně již teď mýtem. Josef Šafařík napsal: „Abys věděl, jak na tom jsi –  zemři!“

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.