Ostravské dny podruhé: Ohlušující šachová partie i fenomenální duo String Noise

V 17 hodin byl program zahájen čtyřiašedesátiminutovou konceptuální hudební performancí Cage Chess Show, kterou rozezvučel Opening Performance Orchestra v čele s klavíristou a skladatelem Reinholdem Friedlem. Cage Chess Show je složena z fragmentů různých děl Johna Cage, které jsou aleatorní technikou propojovány, kombinovány a destabilizovány.

K tomuto účelu sloužily po celou dobu více než hodinové zvukové produkce čtyři MacBooky, které obsluhovali čtyři muži. Reinhold Friedl se pohyboval mezi stolem – jakýmsi operačním ústředím, na němž měl sklenici, jablko, sluchátka a mikrofon – klavírem a miniaturním preparovaným klavírem, znějícím jako rozladěný metalofon.

Z Cage Chess Show. (Foto: Martin Popelář)

Výsledný konglomerát zvuků byl opatřen také vizuální projekcí, která měla představovat záznam šachové partie mezi Bobbym Fischerem a Vasilijem Smyslovem z roku 1970. I do projekce byl zakomponován prvek nahodilosti, ačkoli nebyla cíleně postavena do přímé souvislosti s linoucí se hudební masou. Navození názorného příkladu hlukového konceptualismu, hlásícího se k extrémním uličkám vážné hudby 20. století, bylo poměrně přesvědčivé. Naprosto zbytečná však byla intenzita zvuku, řinoucího se z reproduktorů, která byla zbytečně přeexponovaná. Vysoké tóny doslova bodaly do uší a řada lidí včetně uměleckého ředitele festivalu Petra Kotíka si musela chvílemi zacpávat uši.

Reinhold Friedl. (Foto: Martin Popelář)

K zajímavým bodům více než hodinové, monolitní plochy byly výkřiky Reinholda Friedla do mikrofonu, které rozfázoval s železnou pravidelností. Poutavé (?) taktéž bylo pozorovat Friedla, jak chřoupá jablko a u toho si do mikrofonu pomlaskává. Na druhou stranu, podobný typ kompozice poskytuje na rozdíl od klasických hudebních skladeb dost prostoru k přemýšlení. Tam, kde se posluchačsky není oč opřít, může být nenadálá svoboda indicií k nečekaným objevům.

V půl sedmé se v nejvyšším patře Provozu Hlubina rozezněla kombinace elektronické i nástrojové hudby. Houslové duo String Noise, které tvoří Conrad Harris a Pauline Kim Harris, patří k nejlepším tělesům svého druhu na světě a své pověsti nezůstalo nic dlužno. Skladby mladších českých i zahraničních skladatelů spájela elektronická intermezza Michala Rataje, jehož skladby také celý hudební blok orámovaly.

Jako první zazněla Ratajova příležitostná kompozice Glassy Fragile. Tu autor napsal u příležitosti vernisáže výstavy k 25. výročí sametové revoluce. Skladba s minutáží symbolických 89 vteřin přiléhavě evokuje zvukovou představu skla jako subtilního výrazového prostředku, který je však schopen vytvářet atomizované struktury.

String Noise na Ostravských dnech. (Foto: Martin Popelář)

Ratajovu Glassy Fragile následovala rovněž kratičká kompozice rakouského skladatele Georga Friedricha Haase s názvem Fuga. S klasickou formou fugy má Haasova kompozice společný jen název. Svým vyzněním i hudební fakturou se jednalo o nezajímavý pokus v rychlých bězích a pasážích not, který byl naprosto tuctový. Polyfonní předivo hlasů v této skladbě vůbec nezaznělo, průběh obou houslových partů byl převážně simultánní. Neustálé „výjezdy“ ze spodních poloh houslí chromaticky vzhůru mě příliš nepřesvědčily o nějaké myšlence.

Daleko zajímavěji vyzněla skladba Petra Cíglera Nothing is Free, která zazněla ve světové premiéře. Kompozice byla zahájena shluky tónů a zvuků, které nastupovaly v nahodilých časových intervalech. Postupně však v Cíglerově skladbě převládl muzikantský živel, který se prosadil zejména bitonálními a polytonálními postupy obou hráčů, kteří hráli v akordických sekvencích vrstvících se tónin. Cígler také v Nothing is Free velmi invenčně pracoval s rytmem. Jeho skladba, kromě typických zámlk, velmi efektivně využila zejména acceleranda, dynamické rozvržení taktéž přispělo k celkovému vyznění. Není nadsázkou tvrdit, že v Nothing is Free bylo slyšet také ozvěnu raného tvůrčího období Lutoslawského, tu však Cígler zcela transparentně zasadil do současných skladatelských postojů a kontextů.

Následující skladba chicagského skladatele Alexe Minceka Way zazněla rovněž ve světové premiéře. Nejdelší kompozice tohoto hudebního bloku byla složena z několika pásem. Nejčastějším prvkem Mincekovy skladby byly táhlé, dlouhé smyky obou nástrojů, často v sekundových i v mikrointervalových relacích, které vyvolávaly stratofonní, atmosférický dojem, současně jejich drobné přeskupování a atomizované výskyty vzbuzovaly neustále pocit napětí a naléhavosti. K tomu zdárně přispívala také dynamická hladina, která stoupala v jednomyslné symbióze obou duševně propojených interpretů do nečekaně intenzivních výšin. Mincekova Way byla psychologicky nejpropracovanějším dílem a známkou důmyslného tektonického myšlení skladatele. Záhadné, opalizující soutoky houslí v nejvyšších nástrojových polohách evokovaly Ligetiho mikrostrukturální kompozice v tom nejlepším skladatelském smyslu slova.

Z koncertu String Noise na Hlubině. (Foto: Martin Popelář)

Dalšího autora, Petra Baklu, pravidelní návštěvníci Ostravských dnů dobře znají. Pro mě osobně jeho hudba zatím zůstávala uvězněna ve sféře pokusů a omylů. Proto mě jeho September celkem příjemně překvapil. Avizované „mezidobí“, jak skladbu sám charakterizoval, provázel zajímavý motivický materiál složený ze zdánlivě simplifikovaného materiálu – jedny housle hrají převážně na prázdných strunách s využitím nejvyšší struny k melodickým kontaktům s druhým nástrojem. Ten se představuje v rovině téměř sólové s využitím častých modifikací tónových výšek a oscilací mezi tonalitou a jejím zvrásňováním. Baklův September byl i svou délkou a celkovým vyzněním také vtipným osvěžením, po drtivém psychologickém ataku Alexe Minceka.

Celý blok uzavřela kompozice Michala Rataje s názvem The Long Sentence II. Jednalo se o třetí světovou premiéru pátečního koncertního maratonu. Rataj si v ní zvolil nelehký úkol. Vybral si jako skladatelský princip formu deníkových záznamů, přičemž dvanáct částí skladby mělo evokovat dvanáct měsíců v roce. The Long Sentence II se rozvíjela jako zvukově neobyčejně vytříbený trialog elektronického alter ega Michala Rataje a obou členů houslového dua String Noise.

V některých částech převládaly akustické interference se zajímavými melodickými vztahy (ty nebyly čistě náhodným řetězením melodických anomálií, ale spíše vyzněly jako plnokrevné hudební nápady), v jiných dominovaly zvukové plochy Rataje, které místy vyzněly nebesky okrouhle. Jejich polysémie nebyla nikdy na úkor akustické složky, ale obě kvality stály proti sobě v dokonalé rovině a souznění. Rataj si také světovou premiéru své skladby náležitě užil. V jednom momentě se doslova urval z řetězu a ukazoval rytmickými gesty pravé ruky tempo, nohy mu podupovaly do rytmu. Jeho elektronická intermezza mezi jednotlivými skladbami, byla naprosto konsekventním aktem, který konvenoval s okolním hudebním prostředím a vytvořil mu zdařilý diskuzní protipól.

Publikum pátečního programu Ostravských dnů. (Foto: Martin Popelář)

Obecenstvo nabitého sálu zahltilo přítomné autory a špičkové houslisty obrovským potleskem, který byl zcela namístě. String Noise se dokonce odhodlali k přídavku, který ještě korunoval jejich neuvěřitelné interpretační mistrovství, psychologický ponor do díla, brilantní sehranost a špičkovou technickou úroveň.

Pro mne osobně, stejně jako loni, byl tento díl Ostravských dnů opět jedním z největších zážitků. A to, že díla mladých českých skladatelů obstojí ve srovnání se světem a dokonce v některých případech (zejména u Michala Rataje) ukazují cestu, je velice dobrým znamením.

Ostravské dny pokračují v sobotu tradičním Minimaratonem elektronické hudby a dalšími koncerty v ostravském Domě umění. Jednou z nejočekávanějších událostí pak bude v neděli světová premiéra nového orchestru ONO – Ostrava New Orchestra v Trojhalí na Karolině.