Petr Bezruč antisemita a pěvec komunismu? I taková byla tvář slezského barda

V únoru 1948 popřál Petr Bezruč na titulní straně Rudého práva ministru sociální péče Zdeňku Nejedlému k jeho sedmdesátinám:

Máme dnes vzácného hosta
v tom turnaji v českém světě:
třicet chybí ještě do sta,
třicet let k vzdálené metě,
zdráv je nám, pane ministře,
všem k radosti proběhněte.

Jak se vlastně staříčký Bezruč stavěl ke komunismu? Pro nový režim pilně veršoval a jednou z nejšílenějších básní, kterou napsal po únoru 1948, je následující čtyřverší vyhrožující Spojeným státům. Dobová literární kritika přitom nad básní zaplesala těmito slovy: „A Petr Bezruč bojuje dále! Při podpisu mírového prohlášení se nadšeně přihlásil k světové armádě bojovníků za mír a napsal novou revoluční píseň.“

Viděl jsem káceti se trůny násilníků
snad se ještě dožiji i toho
že padne ten poslední
tam na Wall Streetu!

A dobový ideolog k uvedené revoluční básni ještě dodal: „Nesmíme zapomenout, že ještě nedávno to vypadalo na Ostravsku jinak než dnes a že se v té době pracujícím Ostravska o dnešním způsobu života a výhodách ani nesnilo. Stačí jen zalistovat Slezskými písněmi. Těžko se bude věřit mladým budovatelům, že verše Chléb s uhlím beru si do práce, / z roboty jdu na robotu, / při Dunaji strmí paláce / z krve mé a z mého potu jsou pravdivou ilustrací jedné strašné epochy, na níž staří pamětníci nikdy nezapomenou. Nezapomenou na nuzný život v koloniích, nezapomenou na hlad a bídu, nezapomenou na bezmocnost, s níž byli vydáni libovůli uhelných a hutních magnátů, nezapomenou na ty hrozné doby, které se mladým budovatelům budou zdát neskutečné.“

A opěvování barda nebralo konce: „Bezruči, Petře! Ty jsi promluvil za všechny ponižované, a co víc, správně jsi pochopil jejich revoluční výzvy. Tvoje dílo zůstává vášnivou výzvou pro mnoho národů světa, aby následovaly příkladu světa míru, světa socialismu. Nikdy ses nevzdálil od věci lidu a vždy za ni bojoval. Vývojová zákonitost tvého zjevu nedovolila jinak, než abys stanul na straně budovatelů socialismu a v táboře míru. Lenin řekl jednou v rozhovoru s Klarou Zetkinovou, že „umění patří lidu.“ Ve tvém díle se tato slova naplnila do písmene.

Ano, Slezské písně jsou dílem, které stranilo „zotročenému lidu“, ale má i jiné nálepky. Ke každé kapitole z českých dějin totiž můžeme přiřadit nějaký stereotyp. Jak vzniká? Obvykle pod vlivem ideologie vládnoucího režimu, ale i z úcty a obdivu k uznávaným umělcům. Jako příklad mohou posloužit právě Slezské písně. Jeden z klenotů básnictví je zároveň dílem antisemitským a protipolským a obyvatele českých zemí více rozdělil, než spojil. „Z Polské přijde žid k nám pod Beskydem, / za pět roků ves má – napřed víme -, / kdysi žebrák, nyní oře lidem, / u všech děvuch má ius noctis primae,“ napsal Petr Bezruč v básni Papírový Mojšl.

Bezručových postojů k Židům si později všimla i protektorátní věda a v knize Bezručův hlas z roku 1940 stojí: „Zvláště na Židy se Bezruč díval po svém. Poučen zkušenostmi ze Slezska, viděl v nich parazity svého lidu.“ Poláci žijící v české části Těšínska odmítají básníka podnes: „Bezruče neberou, to je neměnná realita,“ říká básník a novinář Jacek Sikora z Českého Těšína. Kdo si přečte Bezručovy nacionalistické verše o „stotisících popolštěných“ Češích či o českém kantoru Halfarovi, který se oběsil, protože ho zlý polský učitel s podporou polského starosty připravili o místo, musí Poláky z Těšínska alespoň chápat. I Jaromír Nohavica autorovi tohoto textu před lety řekl: „Když jsem v roce 1983 zhudebnil dosti protipolské Bezručovy Domaslovice, musel jsem to v Těšíně hodně vysvětlovat.“

Když autor tohoto textu psal v roce 2009 s Janem Balabánem divadelní hru Bezruč?!, která se posléze hrála na prknech divadla Petra Bezruče, hodně se přemítalo i o tom, že se Bezručovi tak nějak mimoděk podařilo naplnit vše, co hlásal ve své poezii. Šlechtu a kapitalisty zpacifikoval lid, Poláky československé úřady a Židy nacisté. A nakonec slezský bard ještě stačil opěvovat komunismus, byť s výhradami. Pro divadelní hru Bezruč?! vznikla i kapitola, která se nedostala do knižního vydání dramatu v nakladatelstvích Host a Větrné mlýny a která se tímto problémem zaobírala. Teď si ji mohou exkluzivně přečíst čtenáři kulturního deníku Ostravan.cz.

*

Ocitáme se v nemocnici u Bezručovy smrtelné postele. Respektive u postele s umírajícím Vladimírem Vaškem, protože Petr Bezruč má v dramatu roli jakéhosi alter ega, tedy básníkova svědomí.

Zdravotní sestra: Mistře, dnes o vás zase píšou v novinách.

Vašek: Hmmm, co by psali o starém čertisku!

Sestra: (čte z novin) Bezručova slova burcují lid na všech pracovištích!

Bezruč: Burcují, burcují… chacha. Lidem jsi moje verše dávno zprotivil, na schůzích je musí předčítat. Maryčka – komunistka. Ostrava, cha, svaly ti v železo ztuhly, to jo, to určitě – v paže úderníků, v závazky Stachanovců. Leda tady ve špitále burcuješ, po sestrách hromuješ, ať ti bažanta vymění. Dědku slizký, to není Marie před šedesáti lety, tady nemůžeš to svoje: Mláďátko moje!

Vašek: (k sestře) Mláďátko moje. Vyměnit, vyměnit! Sakra, je to zase plné (podává jí plného bažanta).

Sestra: Počkejte chvíli, dočtu vám to: – Kdysi svým dílem Bezruč protestoval proti tyranii vykořisťovatelů, ale stejní lidé dnes připravují válku a Bezručova slova znova burcují –  proti rozvratníkům a velezrádcům, proti zahraniční reakci.

Bezruč: A ty se nebráníš, neočistíš „nás“. Deset let hraješ hlupáka a do novin mluvíš, že se do politiky „něchceš michat“. Doly teď po mně pojmenovávají, kulturáky, šachty. Důl Petr Bezruč, Bezručova škola… A ty mlčíš, necítíš ten oheň, který spaluje Slezské písně. Nevidíš, že Magdónům z Hamrů komunisti sebrali i ten kus pole za chalupou! I ty hospody znárodnili, Charbulákovi na Gruni, i té tvojí Marii, strýci Vaškovi v Háji. A co uhlí? Víš, kdo teď kope ostravské uhlí? Kněží z Hrabyně a vzpurní kantoři. Noví Halfarové, kteří se nedali umlčet a učili o zakázaných básnících, o Zahradníčkovi, o Kalistovi, o Kalandrovi. Záviš Kalandra, víš přece, toho pověsili…

Sestra: (dále čte z novin) Bezručův Červený květ, který se proměnil v rudou hvězdu nad doly a továrnami…

Bezruč: To už jsi někde slyšel, nepamatuješ? Slavil jsi sedmdesátku, psal se rok 1937, vzpomínáš, jak ti přáli: „Pozdravujeme Vás za všechen lid v této zemi zrozený, vzpomínáme Vás a vzpomínat budeme, podobně jako pastýři vzpomínali na hvězdu, která je vedla do Betléma.“

Vašek: Hvězda jako hvězda…

Bezruč: Ano, to je ta tvoje politika. Hvězda jako hvězda. Kolik jen pseudonymů jsi vymyslel, abys za nic, za nikoho nenesl odpovědnost: Smil z Rolničky, Ratibor Suk, Neznámý, Petr Bezperák, Kuba Stopěruntík, Starý Ještěr…

Vašek: A Petr Bezruč.

Bezruč: Ano, Bezruč. Bezruký. Ale jediný, který ti ještě říká, že každá hvězda musí mít svoje jméno.

Vašek: Ne, nemusí, Vašek jako Bezuč. Bezruč jako Vašek…