Ostravský Otello podruhé: Skvělé pěvecké výkony, ale i otazníky nad obsazením obou premiér

Předposlední opera Otello je druhým setkáním skladatele se Shakespearovským tématem (po Macbethovi). Už v té době Verdi ale koketoval s myšlenkou na zhudebnění Falstaffa. Není pochyb, že chtěl dát jasnou odpověď ironickým hlasům, které tvrdily, že skladatel neumí napsat komickou operu. Téma válečného hrdiny Otella, bojujícího se svým svědomím, však Verdiho přitahovalo a ovládlo pole. Hudba této opery je geniální syntézou všech tehdy dostupných kompozičních prostředků. Neobyčejně psychologicky prokreslená je charakteristika všech postav i dokonalé vedení zpěvních linek, které se jsou oproštěny od všech virtuózních manýr a slouží čistě jen celkovému výrazu.

Režisér Ivan Krejčí Verdimu porozuměl. Sotva se otevřela opona, do setmělé, ponuré přístavní noci s napjatě strnulými postavami, čekajících příjezd Otella, se rozezněla v orchestru a posléze ve sboru napětím sršící hudba. Hudbu zvýrazňuje vizuální projekce bouře, která mísí orchestrální party s dramatickým zpěvem sboru oděného v černých kápích. Krejčí vložil do Otella také další symptomatické prvky, vyvolávající nestabilní, hypersenzitivní prostředí, naznačující blížící se emoční kolaps. Zajímavý je světelný prvek ubíhající na zdi, který symbolizuje hrozbu a rozrušování reality.

Dirigent Jakub Klecker a výtvarník scény Milan David ve spolupráci s režisérem pojali téma opery současnou optikou. Ďábelský našeptávač Jago (Dragutin Matić) si vizuálně i herecky nezadal s agentem Weavingem z Matrixu. Černé brýle, černý plášť a chladný, klidný plamen v očích, s kterým Matić dávkoval svou temnou filozofii, vtiskávala hluboko do sedadel. Jeho protikladem byla čistým plápolajícím světlem oděná Desdemona (i ve druhé premiéře zpívala Maida Hundeling), která se dostává do víru intrik a až do samotného konce netuší, kam až sahá jedovatá moc zlého slova.

Hudební nastudování Jakuba Kleckera bylo dynamicky precizně odstiňované, instrumentálně průzračné a tempově elastické. Kleckerovo energické a přesné vedení nikde nesklouzlo k zvukové pompéznosti, proti čtvrteční první premiéře se instrumentalistům dařilo ještě lépe a výsledek byl velmi přesvědčivý.

Verdiho geniální instrumentace vyzařuje z každého dějství. V úvodním je atmosféra horečného vzrušení skvěle ilustrována rychlými pasážemi smyčců s rozsvícenými záblesky žesťů a dřev. Vizuálně atraktivní ostravské nastudování ztvárnilo ohňový tanec s perfektně sezpívaným sborem, jehož úlohu Krejčí důkladně promyslel.

Ve třetím dějství, když Otello obviní a přinutí Desdemonu kleknout na kolena, ženská část sboru zamrzne v němém zděšení s hlavami skloněnými k zemi. Ve čtvrtém dějství zazněla bezvadná sóla anglického rohu, hoboje a klarinetů, které přitlumeně vibrují vnitřním napětím Desdemony. Následující sólo kontrabasové sekce ilustruje blížící se kolaps. I zde se hráčům orchestru NDM dařilo báječně a vytvořili strhující, intonačně precizní výkony.

Titus Tóbish jako Otello na zkoušce opery. (Foto: Martin Popelář)

I ve druhém obsazení bylo slyšet zajímavé výkony. Slovenský tenorista Titus Tóbisz Otella zpíval sice od začátku do konce poněkud afektovaně, bez sofistikovanějšího odstínění citově méně vypjatých pasáží, a jeho pojetí bylo místy herecky neotesané a pudové, což ve výsledku provedení ale příliš neublížilo. Po technické stránce Tóbisz Otella ale zvládnul slušně, menší spolehlivost jeho intonace měla ve vokálních tercetech.

Maida Hundeling podala stejně jako na první premiéře brilantní výkon, tentokrát s dokonale perfektními výškami a úchvatnými pianissimy. Po herecké stránce je její souznění s rolí naprosto dokonalé.

Podobně přesvědčivě zaujal Jago srbského barytonisty Dragutina Matiće, který sice nevládne tak charismatickým hlasem jako Martin Bárta, jenž zpíval ve čtvrtek, technicky i výrazově však podal skvělý výkon.

Dragutin Matič jako Jago a Petr Levíček jako Roderigo. (Foto: M. Popelář)

Luciano Mastro v sobotu svým typickým belcantovým projevem zaujal víc než ve čtvrtek. Jeho výkon roste a v sobotu byl vzácně pěvecky i herecky uměřený a lahodný. Anna Nitrová jako Jagova žena Emilie vsadila na větší hereckou agilitu, nicméně hlasovou přesvědčivost, průraznost a sytý témbr Jany Hrochové postavě o dva dny dříve slušel více.

Také Petr Levíček, Roman Vlkovič a Martin Gurbaľ podali spolehlivé výkony. Ve srovnání s premiérou se lépe povedla scéna v prvním dějství, kdy opilý Cassio (Luciano Mastro) v šarvátce bodne Montana (Romana Vlkoviče).

Bylo by vhodné, aby zodpovědné osoby překontrolovaly gramatickou kvalitu titulků, která na několika místech křiklavě razila hrubkami. Dobrá tradice praví, že sobotní inscenace Národního divadla moravskoslezského vždy představila alternativní obsazení hlavních i vedlejších rolí. Není mi tedy jasné, proč tomu tak nebylo také v případě této opery, v níž diváci překvapivě neslyšeli Desdemonu Jany Šrejmy Kačírkové nebo Evy Dřízgové-Jirušové

Stejně tak pro mne bylo zklamáním, že Cassia nezpíval Martin Šrejma a Lodovica Miloš Horák, kteří role také nastudovali. Jaký má pak smysl připravovat druhé obsazení? Proč nedošlo k alternacím?

Taková praxe by se Národnímu divadlu moravskoslezskému měla obloukem vyhýbat. Tyto otázky zůstaly nezodpovězeny a navzdory vysoké úrovni sobotního nastudování by bylo velmi vhodné se podobným krokům příště vyvarovat, nebo je alespoň řádně vysvětlit.