Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Z optimistických nálad tvořit nedokážu, říká malíř Václav Buchtelík před výstavou Tmo ve mně pojdi

Z optimistických nálad tvořit nedokážu, říká malíř Václav Buchtelík před výstavou Tmo ve mně pojdi

6.12.2017 Obraz & Slovo

Obavy a úzkosti, ale i zobrazování běžných věcí. Tak nahlíží na svoji výstavu v opavské Galerii Obecního domu (vernisáž 6. prosince v 17 hodin) sedmadvacetiletý ostravský malíř Václav Buchtelík. Expozici dal jméno Tmo ve mně pojdi, takže náš rozhovor před středeční vernisáží se dotýkal i temných témat.

Zvětšit obrázek

Malíř Václav Buchtelík před Domem umění v Ostravě.
Foto: Ivan Mottýl

Napřed kontrolní otázka. Našel se už obraz, který vám v listopadu 2015 z výstavy v ostravském Absintovém klubu Les ukradl neznámý pachatel (celý článek)? Pokud ne, jak si dnes krádež vysvětlujete, podezíráte někoho?

Děkuji za optání (smích). Nenašel. Myslím si, že už se ani nenajde. A ten, kdo obraz vzal, se určitě nepřihlásí. S odstupem času se tomu směji, a navíc mi dochází, že je to celkem fajn, i když je to v podstatě zhovadilost. Otázka, za jakým účelem byl odcizen, mi ale sem tam vrtá hlavou. Napadá mě, že ho mohl klidně ukrást můj kamarád Lukáš Kleberc za účelem vytváření sociálního konceptu, kterému se věnuje, takže jednou se obraz objeví. Čas od času se navzájem provokujeme, ale kamarádsky, samozřejmě. Nedivil bych se, ale nepodezřívám.

Uvidíme. Obraz, který zmizel z Lesa, zpodobňoval kantovsky metafyzický motiv v podobě křesla a Měsíce. Zdá se, že téma rozvíjíte i dále, soudím tak alespoň dle pozvánky na opavskou výstavu, na níž je přetištěna další vaše malba s křeslem, skeletem jakési fabriky či skladu, a to vše s dramatickým pozadím. Co vás na tomhle tématu tak dlouho přitahuje?

Křeslům se věnuji a v poslední době opět víc. V pátém ročníku na Fakultě umění jsem nějakou dobu nemaloval a nevěděl, jak dál, aby to pro mě mělo smysl. V tomto mi hodně pomohla koláž a konkrétně publikace o zámku Fontaineblau ve Francii. Na těch fotkách byla velká spousta křesel, těžkých závěsů i dobového nábytku, a tak jsem se rozhodl tento motiv křesla nějakým způsobem zpracovat. Působí na mě hodně staře, omšele. Je to pro mě nositel historie. Zároveň ho vnímám jako symbol trůnu nebo jakési pohodlné pracovní židle, která člověka usadí v jeho vlastním osobním a soukromém prostoru, kterým může být třeba ateliér, domov, pracovna.

Sám žádné křeslo nevlastním, ale chci ho mít. A vnímám ho taky jako symbol dosažení stanovených cílů a víceméně ho beru jako zástupce sebe v mých malbách. Většinou na křesla narazím ve starých knihách z antikvariátů anebo si je fotím, pokud je příležitost. Nedávno jsem byl v krakovském Národním muzeu na muzeální výstavě o historii tohoto města a našel jsem zde hodně křesel z různých období, takže jsem měl díky fotkám dost studijního materiálu.

Z tvorby Václava Buchtelíka.

Když jsme před dvěma lety psali o ukradeném obrazu s křeslem, předvídali jsme, že za dva roky, což je právě teď, budete minimálně v regionu výraznou malířskou personou (a ukradené plátno se tak lépe prodá). Ve středu máte vernisáž v Galerii Obecního domu v Opavě, Městská knihovna v Praze to sice není (prestiží ani prostorem), nicméně pro sedmadvacetiletého malíře to asi byla zajímavá nabídka. Jak jste na výzvu reagoval? A jakou jste dal výstavě koncepci?

Za nabídku musím poděkovat bývalému spolužákovi Martinu Sněhotovi, který pracuje jako výstavář v opavském Domě umění. Má se svými kolegy v režii také Galerii Obecního domu a jednou se zmínil, že mohu zaslat portfolio, protože hledají adepty na výstavy. Nějakým způsobem se to sešlo a společně s jeho kolegou Janem Kunzem, kterému chci tímto také poděkovat, mě vybrali. Jsem za to rád. Bude to má dosud největší výstava, na kterou se těším. Pokud jde o koncepci výstavy, vybral jsem obrazy z poslední doby. Tak asi za posledního půl roku. Tematicky se výstava věnuje obavám, úzkostem, ale i zobrazování běžných věcí, které v životě potkávám a jimž přiřazuji jistou symboliku.

Na výstavách v Ostravě jsem na vašich plátnech nacházel i konkrétní místa, která vás nějak oslovila. Většinou industriální ruiny či strašidelné stavby z dob komunismu (rozestavěný Severomoravský krajský výbor KSČ či obchod z časů normalizace proměněný ve vietnamský krámek v Petrovicích u Karviné). Oslovují vás ještě podobná místa, budou nějaká k vidění v Opavě?

Samozřejmě, oslovují. Chvíli jsem si myslel, že se k těmto ruinám už vracet nebudu, ale nedá se to. Na jednu takovou jsem narazil při svých toulkách Krakovem. Moje přítelkyně tam byla na semestrální stáži, takže jsem Krakov navštěvoval a mám k němu osobní vztah. V jedné odlehlé části Krakova sídlí Muzeum polského letectví se všemi těmi vraky letadel a součástí je také tento skelet. Zeje tam jako pahýl uprostřed ničeho a věděl jsem, že to bude nový námět. Takový objekt jsem nemohl nechat bez následné výtvarné reakce. Motiv jsem zpracovával i jako koláž v počítači s různými planetami a v různých kombinacích. S křeslem i bez něj. To bylo asi před dvěma lety, no a teď jsem se rozhodl k němu vrátit a motiv se objeví také na výstavě v opavském Obecním domě.

Vystavený obraz Václava Buchtelíka.

„Temná / tmavě modrá / temně modrá modř“. Píšete také básně, a tohle jste stvořil v jedné z nich. Některé temně modré obrazy, které vystavujete v Opavě, jsou ale opravdu ještě temnější než vaše dosavadní malířské práce. Myslím tím třeba ponuré a až blakeovsko-bendovské krajiny zasazené do undergroundových rámů. Žije se snad při svobodném malování hůře, než jak tomu bylo dříve při studiích v ateliéru Daniela Balabána?

Tento verš jsem napsal v básni o posedlosti tmavě modrou barvou, konkrétně indigem a jeho kombinacemi s Van Dyckovou hnědí nebo kraplakem. Barvy vyjadřují pocity, nálady a já v té době moc dobrých pocitů neměl. Možná to souvisí s úzkostnou poruchou a následnými stavy. A ty malé obrazy v „undergroundových rámech“ jsou většinou krajiny nesoucí jakýsi pocit z ní. A života v ní. Zasazuji je do dřevěných rámů, které mají podtrhnout jejich význam. Jsou to v podstatě objekty a mají vyvolávat dojem něčeho nalezeného, nějaké fosilie. Rámy dělám z nalezených prken a dřev u silnic na procházkách Ostravou. Snažím se je nijak neupravovat, a když je na prkně třeba hřebík, nechám ho tam. V Opavě vystavuji série osmi těchto obrazů, ale v brzké době jich chci udělat třeba dalších dvacet, třicet.

Pokud se ptáte na pracovní proces, není mi v něm hůře než za studií u Dana Balabána. Miluji tvůrčí pochody a užívám si je. Jen mám někdy potřebu věnovat se už uváděným motivům, protože z dobrých pocitů a optimistických nálad moc tvořit nedokážu. Potřebuji mít tuto tenzi v sobě, s čímž souvisí i název výstavy.

Když už jsme u vaší práce čili obživy, jaké to je pro mladého malíře denně se konfrontovat s díly mistrů, ovšem třeba i s balastem socialistického realismu a dalšími dobovými sbírkami Domu umění? Inspirativní, nebo je to někdy spíše demotivující?

Co se týče mého zaměstnání a působení v umělecké instituci, která má opravdu velký sbírkový fond, je většinou inspirativní. Samozřejmě, že fascinace, která byla na začátku, téměř opadla a nyní jsou to pro mě obrazy lidí, kteří v životě dělali to, co chci dělat já. Nechci, ať to vyzní špatně, ale pro mě výraz mistr nebo mistrovství má celkem pejorativní význam, ale samozřejmě chápu, jak to myslíte. Pro mě je konfrontace s plátny v depozitářích a na výstavách Domu umění přínosná. Mám příležitost vidět postupný vývoj daného umělce, napadá mě třeba Václav Boštík, kterého všichni znají díky jeho symbolickým až náboženským plátnům zobrazující meditativní přístup. Dům umění má ale ve sbírce také jeho ranou krajinu ze třicátých let, která je šíleně nadčasová, a kdyby mi někdo řekl, že je to Boštík, tak mu nevěřím. Ta krajina je totální Barbizon, a naprosto ji uznávám. A tak je to i s jinými autory, ale to bych musel povídat velmi dlouho.

Na druhé straně máme také regionální zástupce. Ať už ty, kteří šli s režimem nebo proti němu. Sorela mě až tak nezajímá, ale určitě se najdou její zástupci, kteří byli technicky zdatní. O demotivaci se ale hovořit nedá. Nijak se mě to negativně nedotýká. Zatím.

Zatím. A kdybyste měl tu možnost, komu byste uspořádal velkou výstavu v ostravském Domě umění? A klidně fantazírujte…

Wow, dobrá otázka. No rozhodně by to byl Adrian Ghenie a Marius Bercea, rumunští malíři. Jejich práce bych rád viděl v kontextu ostravského prostředí. Dále třeba Alexander Tinei z Moldávie, Nicola Samorí z Itálie. Také určitě Peter Doig nebo Luc Tuymans. Ale také bych tu rád viděl Michaëla Borremanse z Belgie. A nemůžu zapomenout na Francise Bacona. A ještě Marcus Lüpertz a v neposlední řadě Anselm Kiefer a Julian Schnabel. Myslím, že jsem si celkem zafantazíroval.

To jo, wow! A Češi?

Z českých autorů bych byl rád za Luboše Typlta nebo Adama Štecha. A pokud jde o místní autory, tak stoprocentně Vašek Rodek, ale to se určitě stane, věřím v to.

Vystavené obrazy Václava Buchtelíka v Opavě.

Když už jsme se prostřednictvím asistenta na katedře malby Václava Rodka dostali na Fakultu umění OU, sledujete tvorbu studentů nástupců, kteří vás nahradili v tamních ateliérech? Když jste na fakultě studoval (kromě vás třeba Petr Szyroki, Václav Pazdera, Jan Vrabček, Martin Cihlář, Samuel Kollárik a mnoho dalších), měl jsem z té „slupiny“ radostný pocit. Dle mého se docela zrodila silná generační skupina, která chce něco zásadního říci, zatímco z prací současných studentů už tuhle naléhavost necítím. Je to jen můj dojem?

Tvorbu nových studentů a kamarádů sleduji, ať už jsou na Fakultě umění nebo jinde, třeba na AVU. Do školy se rád vracím a určitě jsou tam lidé, z kterých mám pocit, že je to opravdu baví a chtějí se tomu věnovat dál. Samozřejmě, jak jinak, sleduji ateliér Dana Balabána a myslím si, že za zmínku určitě stojí Kristýna Krutilová ze třetího ročníku. Dále třeba pánové Filip Nádvorník a Vojtěch Kovařík, oba studují v ateliéru kresby Josefa Daňka. Také Kristýna Gašpieriková z ateliéru Malba II Františka Kowolowského. Musím ještě zmínit autora, kamaráda, který konvertoval od grafiky k malbě. Sice už nestuduje na FU OU, ale na pražské AVU, Samuel Kollárik, kterého jste zmínil v otázce. Ten je pro mě zásadní. Malba se mu stala oporou a vášní. Díky za takové.

A ten generační dojem?

Nevím, zda naše generace něco zásadního říká společnosti.  Každopádně si myslím, že je dobré u malby zůstat a zabývat se jí. Naléhavost vámi uvedených autorů je možná dána tím, že zažíváme stejnou dobu, navzájem se známe, chodíme spolu na pivo, navštěvujeme se, vyhledávali jsme se, žijeme nebo jsme žili ve stejném městě, které je naléhavé. Možná by bylo dobré uspořádat výstavu naší generace (smích). A současní studenti? Nevím. Co mě zajímá, vyhledávám. Snažím se dělat si názor také na věci, které mě až tolik nebaví. Někdy je to povrch, někdy se jde i pod něj.

To je možná i důvod, proč značná část absolventů ostravské Fakulty umění prostě po opuštění alma mater pošle svůj talent k ledu. Nebyla to tedy zbytečná investice do jejich vzdělání?

Myslím si, že velkou motivací je pro studenty školu dodělat a dostat titul. Ať už kvůli sobě samým nebo rodičům. Samozřejmě nevylučuji to, že je baví věnovat se studiu výtvarného umění. Ale troufnu si říct, že to nebaví všechny. Byl jsem svědkem toho, když spolužáci, mladší, starší, to je jedno, pracovali jen před zkouškami. Dva, tři týdny před klauzurami a tečka. Pak je nikdo neviděl měsíc. Soustavná práce je důležitá, pokud není, člověk z toho vypadává. A po škole je to těžké. Hledání práce, vydělávání peněz na hrazení bydlení, ateliéru, jídla, materiálu na práci…Nicméně to jde a kdo chce, tak setrvá. Víc se mi k tomu říkat nechce, protože jsem moc mladý na to, abych někoho poučoval. Ale mám svůj názor.

Ptal jsem se proto, neboť je mi sympatická tahle vaše báseň: „Co napíšu si na černý papír / Černým perem? / Co namaluji večer / Bez měsíce térem? / Já s mým stínem / Po tmě nevidíme / Proč se na to nevyserem.“ A zároveň jsem rád, že jste se na to opravdu nevys…, ehmmm nevykašlal. Jaké jsou vaše další malířské plány?

Děkuji za poklonu (smích). Báseň je jen polemikou nad různými věcmi. Nikdy jsem se na malování vysrat nechtěl. Plánuji malovat velké formáty. Chci rozvíjet motivy a témata, která budou k vidění v Opavě. Mám nápady na další obrazy. Chci namalovat obří křeslo a konečně bych chtěl začít malovat figuru, ale to mi ještě chvilku potrvá. Vystavovat budu v lednu v rámci prezentace studentů a absolventů malířských ateliérů ostravské Fakulty umění ve spolupráci s bratislavskou VŠVU. Akce se myslím jmenuje Hledání hranic v malbě a bude rozprostřena do Domu umění i do Výstavní síně Sokolská 26, do Galerie Jáma 10 i na michálkovický Důl Michal. V březnu pak plánuji výstavu ve zlínské hvězdárně, no a dál už nevidím.

To je pochopitelné, neboť dále je to na kurátorech, kteří vás budou chtít vidět…

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.