Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Tmo ve mně pojdi. Výstava ostravského malíře Václava Buchtelíka obnažuje autorovo nitro

Tmo ve mně pojdi. Výstava ostravského malíře Václava Buchtelíka obnažuje autorovo nitro

21.12.2017 Obraz & Slovo

Opavská kulturní organizace připravila v Galerii Obecního domu výstavu nejaktuálnějších prací ostravského výtvarníka Václava Buchtelíka. Najdeme v ní expresivní polohy, osobní zpověď i inspiraci historickou malbou.

Zvětšit obrázek

Z vernisáže výstavy Václava Buchtelíka v Opavě.
Foto: OKO Opava

Kompaktní, nečlenitý prostor galerie je obsazen malbou, kolážemi a svébytnými nástěnnými boxy nesoucími malířský záznam. Co se týká instalace výstavy, tak lze na úvod konstatovat, že samotný prostor galerie narušený několika okenními otvory neumožňuje diváka při vstupu adresněji vtáhnout do svébytné exprese autorovy tvorby. Navíc minimálně u jednoho obrazu je umístění sporné ve vztahu k osvětlení. Mám na mysli obraz Baldachýn, který přes přeexponovanost umělého osvětlení absolutně nelze vnímat. Možná bych právě jej zvážil instalovat spíše na protější stěnu při vstupu do galerijního prostoru. Jeho velikost by mohla „zářit“ i do obslužných prostor budovy. Ale především proto, že tento obraz vnímám jako autorovu signifikantní práci, která by mohla diváka patřičně kontaktovat. V anotaci výstavy se totiž dozvídáme, že malíř pracuje s ataky psychické destability a skličujících stavů a vlastně to nepokrytě přiznává, což je gesto, kterého si vážím.

Takto bez skrupulí vyjevená pravda jakožto „pracovní nástroj“ obnažuje osobní motivace, které mohou diváka dobře navést k pochopení díla. A právě obraz Baldachýn mi zvnitřnělý pocit temných psychických stavů evokuje nejlépe. Těžká barokní hmota obrovského baldachýnu dominantně visí v prostoru nebe, které je obecně vnímáno spíše jako symbol volnosti, zde ale utváří nepropustnou bariéru zatemňující možnost východisek.

Baldachýn, olej na plátně, 2017.

Na obrazech Václava Buchtelíka vnímám jisté reminiscence tvorby Františka Kupky či manýristického malíře El Greca. V obou případech v  imaginaci nebeského prostoru, ať už ve formě záhadných hvězdných mlhovin, dodávajících obrazům tajuplný nekonečný rozměr, či v expresivní dramatičnosti vrstvících se oblaků. Absence figury a často vyprázdněný prostor, v němž ale cítíme přítomnost člověka, především prostřednictvím repetitivního užití atributu opuštěného křesla, zase evokuje surrealismus.

Křesla, 2017.

Právě onen motiv křesla zasazený do dramatického či temně tíživého prostoru je pro autora obsesivním nástrojem k vyjádření osobních pocitů a kontrastních emocí a lze říci, že to dobře funguje. Příkladem může být bipolarita scény obrazu Kraków, v níž klidné měkké křeslo v prvním obrazovém plánu utváří surreálnou kulisu hořícímu hangáru nebo možná obecněji architektonické konstrukci,  evokující válečné běsnění, jemuž lze jen bezmocně přihlížet.

Kraków, 2017.

Prázdné křeslo nahrazuje figuru a může být symbolem touhy po vnitřní stabilitě a pohodlí. To že tomu tak často v autorově nitru nebývá, zprostředkovává obraz Autoportrét, triptych, v němž jsou křesla v hlavní roli a dominantně ovládají obrazový plán. I když jsou umístěna na pevném pódiu, jejich kontury se třesavě rozpíjejí. Stejně tak psychicky rozvratné stavy dokáží rozpíjet a dekonstruovat vnitřní stabilitu člověka, byť se zdánlivě na jeho vizáži nic zásadního neprojevuje. Tento triptych je právě o vnímání subtilního detailu, který zjevuje onen tříštivý stav.

Autoportrét (Triptych), 2017.

Vedle křesla jako nositele výrazu pracuje autor se specifickou, notně vertikalizovanou konstrukcí ve tvaru ondřejského kříže postaveného na subtilních nohách. Ve velkoformátové malbě nazvané 13. květen 1926, je dramaticky zobrazen zrod Domu umění, tedy nejvýznamnější kamenné instituce umění v Ostravě. Nad stavbou, která je zde uchopena jako křehká efemerní bílá kulisa, se vznáší onen důrazný architektonický prvek. Zjevuje konstruktivní důležitost této umělecké instituce ve vztahu k městu, tehdy ovládaného divokým průmyslovým kapitalismem, doprovázeným existenciálním zmarem, primitivností a živelností.

13.květen 1926, 2017.

Václav Buchtelík se ve své tvorbě neomezuje jen na médium malby, ale pracuje i s koláží a asambláží. Působivá je série dřevěných boxů instalovaných v jednom z rohů galerijního prostoru. Utvářejí jakousi lineární celistvou architekturu. V detailu jednotlivých boxů je maximálně vytěžena plasticita, syrovost a autentická patina materiálu. Při bližším kontaktu vystoupí originální imaginace krajin. Dřevěné syrové rámování těchto obrazových asambláží je samo o sobě nositelem haptické exprese. Malba pak jen subtilně, ale zcela přesvědčivě doplňuje výraz.

Krajina, 2017.

V tvorbě Václava Buchtelíka nalézám poctivý malířský rukopis ale především silný rozměr osobního zápasu se sebou samým. Odraz místa, v němž autor žije a tvoří, konvenuje s jeho vnitřním neklidem a tato třaskavá směs dodává obrazům silnou energii a opravdovost. Volné vizuální přenosy historické malby, s níž je autor v blízkém kontaktu, nejsou dominantní a nepřekážejí svébytnému výrazu. Buchtelíka lze také zařadit do silné současné generace ostravských umělců právě v tom smyslu, že toto místo niterně vnímá a projektuje ho do výrazu svých prací.

Václav Buchtelík: Tmo ve mně pojdi. Galerie Obecního domu v Opavě, Výstava je k vidění do 26. ledna 2018.

Jaroslav Michna | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.