Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Koléškovy válečné spermie, Rodkova mytologie a Gavlasovo efektní nic aneb Procházka Domem umění v Opavě

Koléškovy válečné spermie, Rodkova mytologie a Gavlasovo efektní nic aneb Procházka Domem umění v Opavě

23.1.2018 Obraz & Slovo

Nejpůsobivější z prací, které aktuálně vystavuje opavský Dům umění, jsou sochy Jaroslava Koléška. Dílo Antonína Gavlase je naopak kurátorským omylem. Kdysi vážená opavská galerie sice udělala dramaturgický krok kupředu, když před pár dny zahájila výstavy Josefa Čapka, Iva Sumce, Václava Rodka, Michaely Spurné a právě Jaroslava Koléška, zároveň se ale vystavením Gavlasových prací znevěrohodnila.

Zvětšit obrázek

V přízemí Domu umění vystavuje Jaroslav Koléšek.
Foto: Ivan Mottýl

Básníků jsou v moravskoslezském prostoru tucty, malířů kopy a muzikantů plné měřice, jen sochařů je jako šafránu a dobrá sochařská výstava výjimkou. Ta, kterou v opavském Domě umění minulý týden zahájil Jaroslav Koléšek, k nim určitě patří. Učitelem Jaroslava Koléška byl sochař Marius Kotrba, mimo jiné tvůrce sv. Hedviky na fasádě ostravského biskupství nebo sv. Kryštofa u dálnice z Olomouce na Brno. A Kotrbovy robustní postavy s křehkým nitrem se od přelomu milénií, kdy byl umělec v největším tvůrčím rozmachu, staly nepřehlédnutelné a ovlivnily celou jednu sochařskou generaci.

Kdo prošel Kotrbovou katedrou sochařství Fakulty umění Ostravské univerzity, trocha „kotrbismu“ v něm v dobrém slova smyslu vždycky ulpěla (např. u raných prací Šárky Mikeskové). Výjimkou nebyl ani Jaroslav Koléšek, který dokonce po předčasné Kotrbově smrti přebral post vedoucího katedry. Pedagog vždycky ovlivňuje žáka a Koléšek od Kotrby přejal především pokornou úctu ke klasickým sochařským technikám. A také mantru, že kámen či jiný materiál nic neznamená, pokud dílo nedokáže promluvit. Kámen rovná se slovu.

Z výstavy Jaroslava Koléška. (Foto: Ivan Mottýl)

Zatímco Kotrbova plastika Milenci v ostravském Husově sadu promlouvá o vroucí lásce, Koléšek používá explicitnější vztahové výrazy. O partnerství otevřeně mluví jako o časované bombě, protože když spermie oplodní vajíčko, nebývá to jen dobrá zpráva, ale občas i pořádný šok. Náraz, jako když vrtulník střemhlav klesá k zemi a zaryje se čumákem do rozbahněného pole.

A přesně taková je i Koléškova monumentální socha Velky misionář. Dílo plné napětí. S rozevlátým bičíkem, který je symbolem nového života, zatímco nabouraný čumák helikoptéry je možná náznakem potratu. Je to silné figurální podobenství o člověku na doteku štěstí a katastrofy, podobné situace prostě přináší život.

Z výstavy Jaroslava Koléška. (Foto: Ivan Mottýl)

Granáty, letadla, munice. V Koléškových objektech každý snadno identifikuje výrobky zbrojařského průmyslu. Umělce přitom nemůžeme označit za „dítě květin“, které stvořilo antimilitaristické dílo. Naopak, Koléšek je především chlap se zálibou ve zbraních a vojenských technologiích, od ponorek po bombardéry. Sochař srdnatě přiznává, že zbraně chápe jako přirozený atribut muže, který chrání svůj rod. Zda je Tritonův trojzubec nebo raketa naváděná počítačem, na tom už tolik nezáleží.

Z výstavy Jaroslava Koléška. (Foto: Ivan Mottýl)

Potřebu chránit sochař nikdy nezaměňuje s agresivitou ve jménu mocenských zájmů. Síla jeho díla je v ironii, s níž se posmívá opravdovým militaristům a masám, které jsou ochotny vraždit ve jménu pochybených ideálů. Modré barety mezinárodních misí KFOR, které často musely beze zbraní přihlížet zločinům proti lidskosti (viz. Srebrenica v Bosně v roce 1995), proto Koléšek proměnil v hnízda. Granátům a nášlapným minám dal zase skleněnou křehkost vánoční baňky. A letadla a křižníky z velkých válek minulého století zalil do pryskyřice jako memento bezhlavých jatek.

Koléškovo dílo z kamene, carbonu, polyesteru, sádry, skla či betonu je plné slov, jak to od sochy žádal Marius Kotrba. Kámen a slovo. Není to ale angažovaná řeč, spíš pohled pravdě do očí. Chlapský stisk ruky, v němž je pořád něco mušketýrského. Z Koléškovy výstavy se divák jen tak nevyvlíkne, protože pumy z výstavy ho ještě dlouho pronásledují i po odchodu z galerie. Straší ho i baví, třeba když si vzpomene na stříbrné výbušniny ve tvaru květáku a brokolice s názvem Zeleninová bomba. Legrace je to ale jen potud, dokud si neuvědomíme, že v dnešních válkách jsou pumy běžně rozmísťované i na pole se zeleninou.

Obrazy Iva Sumce. (Foto: Ivan Mottýl)

Fakultu umění Ostravské univerzity v opavském Domě umění reprezentují i dva další pedagogové. Ivo Sumec a Václav Rodek, asistenti v ateliéru Daniela Balabána. Oba jsme v loňském roce mohli vidět i ve Výstavní síni Sokolská 26 v Ostravě a zdá se, že se jim společné vystavování zalíbilo, však také opavskou výstavu nazvali Dvojitá porce. Obrazně řečeno, pokud je Sumec polévkou, tak ta má léta pořád stejnou chuť. Hlavní chod servírovaný Rodkem se ale výstavu od výstavy obměňuje. Rodek je neúnavný hledač kráčející z jedné mytologie do druhé, Sumec usedlým pozorovatelem současnosti. Obě polohy jsou sympatické, ta Sumcova potvrzuje staré jistoty, ta Rodkova zneklidňuje.

Jeden z obrazů Václava Rodka. (Foto: Ivan Mottýl)

Do sousední oratoře zapůjčila Galerie výtvarného umění v Ostravě asi desítku děl Josefa Čapka. Oddech v pravý čas, intermezzo spojené s nahlédnutím do dějin českého výtvarného umění. Je tu kubistický Chlapec s obručí z roku 1914 i o čtyři roky starší Sedící muž, rovněž ještě kubistická figura. Oratoří se toulají i Čapkovi drobní zlodějíčkové a další darmošlapi. A polovinu třicátých let, kdy se Josef Čapek obracel více k národu a jeho tradicím, pak reprezentuje olej Z trhu. Dílo absorbující všechny barvy tržnice a krojovaných venkovanů, je to Čapkova poklona domorodcům a lidovému umění, které miloval v jakékoliv podobě a na jakémkoliv místě světa, říznutá až fauvistickými barvami.

Z výstavy Josefa Čapka v oratoři.

Nejvyšší patro Domu umění patří fotografce Michaele Spurné, studentce opavského Institutu tvůrčí fotografie. Štreitovské vidění reality zvládla na jedničku, ba dokonce ještě přišlápla na pedál. Autor průvodního textu k výstavě Josef Moucha uvádí, že autorka „destiluje z rozličných událostí výjimečná optická dobrodružství“. Výstava se jmenuje U nás a nezakrývá autobiografické inspirace. Muž koupající se v zahradním bazénu, po jehož obvodu se v bedničkách suší obrovské množství starého pečiva, je opravdu čirou esencí domova. Tragikomický obraz, který ovšem odhaluje jen autorka prostřednictvím objektivu. Tam „doma“ u bazénu je vše v pořádku.

Jeden z vystavených snímků M. Spurné. (Foto: Ivan Mottýl)

Nakonec k výstavě Antonína Gavlase, do níž se vchází z Koléškovy expozice. Jak už řečeno, stala se kurátorská chyba, o níž svědčí i to, že kustodky mě téměř vyháněly z Rodkovy výstavy a hlásily: „Ještě jste nebyl na panu Gavlasovi? Tak tam honem běžte, to je nádhera. Opravdu, krása.“

Ano, v kostele sv. Václava, který je součástí galerie, je vystaven čistý kýč. V kontextu s výše popisovanými výstavami něco jako televize Šlágr. Gavlas nabízí esoteriku ze čtvrté cenové skupiny, nevkus a prázdno. Snesitelný je snad jen v okamžiku, kdy se jeho práce blíží tuctové produkci základní umělecké školy (vystřihovánka ruce nad kněžištěm), ale proč by měla taková díla viset v prestižní galerii?

Z výstavy Antonína Gavlase v kostele sv. Václava. (Foto: I. Mottýl)

Bohužel, Dům umění v Opavě pořád není úplně důstojným místem pro profesionální výtvarno. V ostravském Domě umění by k osudovému omylu, že by Koléškovu výstavu doplnil Gavlas, nikdy nemohlo dojít. Kurátor musí umět rozdělit zrno od plev čili umění od balastu, což v Opavě stále neplatí. Galerie současného umění má ukazovat směr a kvalitu, pokud vystavuje líbivý kýč, páchá zločin především na nejmladších generacích zájemců o vizuální tvorbu.

Pochvalu zaslouží fakt, že Dům umění v Opavě současnými výstavami (kromě Gavlase) překročil několikaletý stín, ale je to jen první krůček. Aby instituce dosáhla pověsti, jakou měla v celé republice, když ji řídil později násilně sesazený ředitel a vynikající odborník Martin Klimeš, to asi potrvá ještě hodně dlouho.

*

Jaroslav Koléšek: Obrazy nové Iliady.
Josef Čapek ze sbírek Galerie výtvarného umění v Ostravě.
Michaela Spurná: U nás.
Ivo Sumec a Václav Rodek: Dvojitá porce.
Antonín Gavlas: Skupenství světla.
Všech pět výstav potrvá v Domě umění v Opavě do 4. března 2018.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.