FiHa žije víc než kdy předtím, tvrdí před koncertem v Cooltouru Filip Rácz

Možná to nemusí být na první pohled patrné, nicméně kapela FiHa má napilno, protože 16. března chystáte v ostravském Cooltouru koncert… Můžete prozradit podrobnosti o této akci?  

K nápadu uspořádat zase po čase větší koncert nás dovedlo pár mikrohistorek z každodenního života. Když to řeknu v kostce, při několika příležitostech jsme se s překvapením setkali, že FiHa vlastně ještě existuje, v lepším případě s otázkou, zda se znovu dáváme dohromady.

Paradoxní je, že jsme koncertně nejčinnější za celou historii kapely. Chceme proto fanouškům v rodném městě předvést, že FiHa žije víc než kdy předtím.

Jedním z důvodů, proč koncert dostává trochu větší rozměr, je i fakt, že jste v domovském městě nějakou dobu nevystupovali… Jak se to mohlo stát?

Ano, faktem je, že poslední opravdu velký koncert jsme v Ostravě pořádali v roce 2012 pro Václava Neckáře. I přesto, že všechny předchozí „velké” akce jako křest desky a klipů byly vyprodány, tak jsme koncertování v Ostravě dost zanedbali. Spolupráce s Vaškem Neckářem nás posunula v tom směru, že jsme daleko víc hráli v Čechách. To je sice přínosné a pozitivní, ale pravá základna musí být doma.

Jak bude celý koncert koncipován?

Síla našich koncertů je v energii a chytlavých písničkách. To se nezměnilo. Pro koncert v Cooltouru jsme mimo to rozšířili kapelu o sboristky a perkusionistu, což energii ještě více zvýšilo. Co se týká pódiové show, hodně pracujeme na světlech. Naše přemrštěné nároky nám pomáhá realizovat náš skvělý osvětlovač Roman Sos. V neposlední řadě nám předskočí kapela Easy Steps a stand-up vstupy obstará Kuba Horák, který je znám z Kabaretu Hrdobci.

Kapela FiHa. (Foto: Majk Kyčmer)

Co dalšího kromě tohoto koncertu čeká kapelu FiHa v letošním roce?

Kalendář se nám začíná pěkně plnit, takže se dá očekávat spousta koncertů. Do konce roku bychom rádi natočili nový videoklip v konečně ustálené sestavě a spoustu energie musíme vynaložit v hledání ideálního manažera. To je naše dlouholetá slabina.

Také je dobré zmínit, že v současné době připravujete sólové album. Co byste o něm mohl v současné době říci?  

Projekt se pracovně jmenuje Můj vinylový archiv a jde o deset písní, které jsem napsal pro legendy české scény. Jsme zhruba v polovině, to znamená, že finalizujeme pět songů. V první várce se nacházejí písně pro Josefa Laufera, Václava Neckáře, Jitku Zelenkovou, Martu Kubišovou a Evu Pilarovou. S FiHou natáčíme základy ve studiu Taurus u Evžena Hofmanna a zpěvy následně v Chevaliere Recording Studio Zdeňka Rytíře.

Proč jste si vybral zrovna tyto interprety?

Chtěl jsem si tak trochu splnit sen. Jde o interprety, kteří mají za sebou velké kariéry. Je pro mě velká čest, když si někdo takový vybere píseň od téměř neznámého kluka z Ostravy.

Co bylo prvotním impulsem pro tento projekt? Byla to právě vaše zdařilá píseň Zpívám, jež jste nahráli společně s Václavem Neckářem, díky které jste zjistil, že tato mezigenerační spolupráce může fungovat? Jak probíhal onen proces oslovování daných zpěváků?

Písničky i projekt jsem měl připraveny dávno před duetem Zpívám, ale oslovovat interprety jako „nikdo odnikud“ se ukázalo jako bezúčelné. Vydařený videoklip ke Zpívám mi dal trochu větší manipulační možnosti stejně jako následná píseň Tak mi ruku dej, která se objevila na Neckářově poslední desce. I přesto to nejde tak jednoduše a rychle, jak bych sám chtěl. Nejsem moc manažérský typ, takže dělám, co můžu.

Každopádně pro připravované album jste s Václavem Neckářem nahráli novou píseň…

Pro Vaška jsem pro desku napsal píseň Pódium. Podobně jako u Zpívám má vyjadřovat Vaškovu lásku k pódiu, ke koncertování a k hudbě. Ten totiž nás mladší dokáže pořád strčit do kapsy.

Jakým způsobem jste jednotlivé songy skládal? Vycházel jste ze znalostí dřívějších skladeb těchto interpretů, nebo jste se spíše nechal inspirovat emocionálními náladami, které jejich tvorba vyvolává ve vás?

Jak název projektu napovídá, jsem maniak do LP desek. Tudíž mám všechny vybrané interprety velmi dobře naposlouchány z desek Supraphonu a Pantonu. Když jsem vybíral témata a pracoval na hudbě, vždy jsem uvažoval nad tím, kdo to bude zpívat, jaký má rozsah a taky jaká téma zvolit, aby to nepůsobilo směšně.

Lišil se skladatelský proces v rámci tohoto projektu od toho, když tvoříte písně pro vlastní kapelu FiHa?

Proces psaní se lišil především u textů. Tam je to omezení interpretem, pro kterého je píseň míněná, jasné. Na FiHa koncertech si můžu zpívat, co chci a o čem chci. I když proces schvalování písniček do repertoáru kapely je složitější. Statisticky se na pódia dostane každá dvacátá až pětadvacátá písnička, kterou napíšu… (smích)

Co si od toho propojení starší a mladší hudební generace slibujete? S jakým výsledkem budete spokojený?

Cíl je jasný. Dokončit desku v tom nejideálnějším složení interpretů, které jsem si vysnil.

Propojení generací je v zahraničí naprosto normální jev a mnohdy to přineslo nové hity a znovuobjevení zapomenutých umělců. Pevně věřím, že mé písničky v podání takových hvězd zaujmou nejen moji babičku, ale taky mladší fanoušky, a to nejen FiHy.

Jak dosáhnout toho, aby tyto nové písně skutečně zaujaly a oslovily? Protože když to vezmeme obecně, tak české publikum je docela konzervativní a nechce příliš přijímat nové věci… 

Já si myslím, že jako umělec můžu s maximálním nasazením píseň co nejlépe nahrát a s ještě větším nasazením ťukat na dveře rádiím, aby některou z nich hrála. Ale zbytek je na médiích. Z každé řemeslně dobře nahrané a napsané písničky se může stát hit, ale jen za předpokladu, že ji bude hrát rádio. Petr Janda taky nezapomněl psát hitovky, na každé nové desce Olympiku se nějaká najde, ale Jasná zpráva už se konat nebude. Rádia totiž v lepším případě nezariskují výměnu nové písničky za starou, v tom horším případě ji nezahrají bez nějaké té obálky. Takže šetřím. (smích)

Můžete prozradit i nějaké detaily ohledně písní?

Texty i hudba u všech písní jsou výhradně mou prací. O hudební podklad se samozřejmě stará FiHa společně s Evženem Hofmannem. Společným jmenovatelem jsou chytlavé refrény podobně jako u FiHa písniček. I přesto, že je jedna písnička blues, například ta pro Josefa Laufera, a druhá šanson, a to ta pro Martu Kubišovou, společnou mají právě melodičnost a zapamatovatelnost. Texty mají jednoduché příběhy a dávají vyniknout typickým znakům jednotlivých interpretů. Pevně doufám, že to budou moci čtenáři co nejdříve posoudit sami.