Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Pivní kýč v Pivovarské a unikátní Alegorie Ostravy v Brioni aneb Umění v hospodách, část II.

Pivní kýč v Pivovarské a unikátní Alegorie Ostravy v Brioni aneb Umění v hospodách, část II.

23.4.2018 Obraz & Slovo

Hotel Brioni ve Stodolní ulici skrývá sbírku obrazů Viléma Wünscheho (1900-1984), včetně monumentálního plátna Alegorie Ostravy z roku 1927. Pivovarská restaurace je vyzdobena asi patnáct let starou „pivní malbou“ neznámé studentky. Ve výčepu U Zajíce v Heřmanicích zase visí litografie záhadného původu s hornickým motivem. Kulturní deník Ostravan.cz už podruhé zve čtenáře na výtvarnou procházku po ostravských hospodách.

Zvětšit obrázek

Ústřední obraz v Pivovarské hospodě.
Foto: Archiv M. Šimka

Pivnice U Zajíce v Ostravě-Heřmanicích stojí na pozemku domu číslo 14 v ulici V Korunce. Je to spíše větší zahradní domek, ovšem s celoročním provozem a příjemnou domáckou atmosférou.  „Kunsthistorická úderka“ kulturního deníku Ostravan.cz proto zrovna v tomto místě neočekávala významnější nález, přesto v hostinci narazila na zajímavé ostravské dílo. Na originální litografii (tisk číslo 187 z celkových 200 kusů) s motivy hornické průmyslové krajiny.

Litografie v pivnici U Zajíce. (Foto: I. Mottýl)

„Šachta Michal to není,“ dušuje se majitel hostince, ačkoliv na první pohled zde určitá podoba je. K dolu Michal to navíc od Zajíce není daleko, stejně jako k dalším šachtám slezské části města, k Dolu Heřmanice (dříve Viktoria, Generalissimus Stalin a Rudý říjen) a k Dolu Petr Bezruč (Terezie). „Chlapi, bývalí havíři, se kolikrát hádají, co je to za šachtu. Ale nikdy se neshodnou. Já myslím, že je to taková hornická fantazie, více motivů najednou,“ přemítá hospodský. Podpis grafika je nečitelný, v každém případě nám v tu chvíli schází v hospodě U Zajíce děkan Filozofické fakulty Ostravské univerzity Aleš Zářický.

Zářický je totiž vášnivým milovníkem těžních věží. „O většinu z nich už Ostrava po útlumu těžby na počátku devadesátých let přišla, což je ohromná škoda. Mělo se udělat víc, abychom je zachránili,“ litoval tuhle Zářický na panelové diskusi věnované minulosti i vizím Ostravy, která se konala na Dole Hlubina. Na reakci pana děkana na grafiku z heřmanické hospody U Zajíce teď v kulturním deníku samozřejmě netrpělivě čekáme.

A honem do Stodolní ulice, v níž se zdržíme poněkud déle. Může za to ostravský kronikář Martin Juřica z Archivu města Ostravy, s nímž se potkáváme v místech, kde Stodolní lemuje stavba městských jatek. Ještě na sklonku osmnáctého století tady protínala cestu takzvaná Valchařská strouha. „Přes můstek nad vodním příkopem bylo možno přejít na fifejdské pastviny. Těmito místy také pastýři hnali dobytek měšťanů na pastvu,“ vypráví Martin Juřica. A též tu stály stodoly měšťanů, kolem roku 1870 jich bylo asi padesát, ale jen o něco později začaly hospodářství vytlačovat cihlové domy.

Interiér restaurace Brioni. (Foto: archiv hotelu)

Z prvních restauračních podniků, které vznikly ve Stodolní a v jejím okolí, jmenuje Juřica především hotely Slavia a Brioni. Slavii si necháme na jindy, dnes nás zajímá druhý z hotelů, jenž nesl za komunismu jméno Odra. „Zakladatelem hotelu Brioni byl Karel Schindler, který přes ulici provozoval též Českobudějovickou pivnici, jež vedle vynikajícího exportního ležáku čepovala i brionská vína a podávala se tu vídeňská kuchyně,“ informuje kronikář.

Denní vidličkovou snídani, čerstvé slanečky, domácí jaternice, brionské víno a karvinské pivo Dvojitý březňák a Císařské z Larisch-Mönnichova pivovaru. To je nabídka z roku 1912. Menu v hotelu Brioni z jara roku 1914 přišlo na devadesát haléřů a obsahovalo hovězí polévku, knedlík, zelí a pečeni. My ovšem přicházíme v podvečer, a to výhradně s uměleckými zájmy. Chceme spatřit proslulý obraz Viléma Wünscheho z roku 1927 s názvem Alegorie Ostravy. Je to dílo se spletitým osudem, neboť se po znárodnění hotelu Brioni v roce 1949 údajně ztratilo. Tak to alespoň tvrdí dnešní majitelé podniku, někteří předlistopadoví štamgasti se ale dušují, že obraz v hotelu visel i po celá osmdesátá léta. Jen byl natolik zavát prachem a popílkem z cigár, že hosté pouze hádali, co je namalováno na plátně.

Wünscheho Alegorie Ostravy. (Foto: I. Mottýl)

Dílo se na veřejnosti znova objevilo až v roce 2009 na výstavě vizuálního umění na Černé louce. Expozice nesla název Ostrava? a měla podpořit kandidaturu moravskoslezské metropole na Evropské hlavní město kultury. Obraz už byl v té době zrestaurován, což zařídil jeho majitel (ve spolupráci s Katedrou výtvarné tvorby, dnes Fakultou umění OU), jenž si Alegorii Ostravy užíval v obýváku. Po několika jednáních s vlastníky hotelu Brioni však majitel unikát prodal a Vilém Wünsche se tak opět vrátil do hotelové restaurace. Stalo se v roce 2011.

A uvidíme Alegorii Ostravy i dnes? V pátek večer v šest je hotelová restaurace v Brioni zavřena. „Otevíráme ji pouze při snídaních hotelových hostů,“ oznamuje provozní. Nemá však problém vážným zájemcům, kteří chtějí jedinečné plátno o rozměrech 4,5krát 2,8 metru spatřit takzvaně in situ, restauraci otevřít. A co více, celá jídelna je malou galerií s díly Viléma Wünscheho, jejichž syrovému kouzlu majitel sbírky propadl.

Alegorie z roku 1927 je scénické dílo namalované v čase meziválečné konjunktury, byť nedlouho před vypuknutím hospodářské krize, která Ostravě podlomila kolena. Kompozice sice může někomu připomínat až styl socialistického realismu, je to ale obraz velebící pokus předválečných politiků na čele s prezidentem Masarykem o spravedlivý sociální stát. Horníci na obraze jdou na šichtu pyšným krokem, jsou hrdi na havířský stav. A stejně optimisticky působí i rolníci, zedníci, projektant, matka či kovák, takže ostravskou bídu připomíná snad jen žena kráčející z haldy s vakem uhlí na zádech. Samotnou Ostravu pak symbolizuje slovanská žena s městským erbem.

Havíři Viléma Wünscheho. (Foto: I. Mottýl)

Kdo má pocit, že je to dílo až schematické, může zaměřit zrak třeba na Wünscheho malbu s rubajícími havíři. Fárání měl malíř v krvi, coby vyučený důlní zámečník prožil v šachtách na Ostravsku teenagerská léta. Wünsche si byl ovšem vědom nadání, a nakonec dokázal realizovat takřka „americký sen“, když se z uhelných slojí dostal až do ateliérů Umělecko-průmyslové školy v Praze a později na Akademii výtvarných umění k Maxu Švabinskému. A hned po studiích do Paříže, kde se dotkl v přímém přenosu tehdejší elity evropské avantgardy.

V běžně otevřených prostorách hotelu Brioni mohou návštěvníky překvapit zbraně a lovecké trofeje. Úplně bezúčelná výzdoba to není, ač první dojem zní: bazar, kýč, bláznivá sbírka, šílenost. Ve skutečnosti mají zbraně připomínat legionářskou tradici hotelu, neboť Brioni byl v meziválečném období jedním z ostravských společenských středisek československých legionářů z I. světové války. A africké lovecké trofeje? Ty odkazují na exotickou africkou zvířenu, kterou na středomořském ostrůvku Brioni choval jugoslávský komunistický vůdce Josip Broz Tito (např. antilopy či pakoně), přičemž potomci zvířat se na ostrově prohánějí podnes.

Dobová pohlednice s hotelem Brioni.

Samotný název hotelu Brioni z roku 1912 souvisí s Paulem Kupelwieserem, někdejším ředitelem Vítkovických železáren, jenž předběhl dobu a ve Vítkovicích už v poslední třetině devatenáctého století zaváděl podobný sociální experiment, jaký později ve Zlíně dovedl k dokonalosti Tomáš Baťa.   Když Paul Kupelwieser skončil ve Vítkovicích s ředitelováním, koupil si opuštěný ostrov Brioni v Jaderském moři, bažinaté a malárií zamořené místo nedaleko istrijské Puly. Do roku 1909 ovšem Kupelwieser změnil Brioni v luxusní letovisko pro elity Habsburské monarchie, vždyť tam roce 1911 jezdil dvakrát týdně „rekreační rychlík“ z Vídně (do Puly, odkud to byl na Brioni skok).

Na ostrově vyrostly hotely Neptun, Carmen, Riviera či Grand Hotel Brioni. V roce 1912 se ale otvíral hotel Brioni i v ostravské Stodolní ulici, jehož majitel Karel Schindler se s Paulem Kupelwieserem dobře znal. A dávné přátelství tak vyvrcholilo tímto vpravdě „družebně reklamním gestem“ a v hotelu na Stodolní se pochopitelně podávala brionská vína.

Interiér Pivovarské restaurace. (Foto: archiv M. Šimka)

A ještě na jedno do Pivovarské restaurace v Cihelní ulici. Není to tak dávno, co byl podnik pohodlně přístupný i z centra města, dokud z Cihelní ulice nevznikl dálniční přivaděč. Rychloproudou silnicí podnik hrozivě utrpěl a určitě přišel i o část klientely. Na počátku devadesátých let se tady přitom třeba ráda scházela ostravská bohéma na čele s Janem Balabánem a Jiřím Surůvkou, přímo z tohoto podniku třeba Surůvka v roce 1991 vyrazil na svoji legendární cestu na Krétu. Dnes je hospoda jakýmsi smutným ostrovem v asfaltovém moři a při naší návštěvě (v pátek ve 21.30) s pouhými dvěma hosty ve výčepu.

Letní zahrada je přístupna i ve směru od ostravského pivovaru (v době naší návštěvy zavřena), vždyť to byl reprezentační podnik právě Českého akciového pivovaru v Ostravě, který se začal stavět v roce 1897. A Pivovarská restaurace vyrostla hned v letech 1898 až 1899 přímo naproti pivovaru mezi ulicemi Hornopolní a Cihelní, autory stavby byli architekti Čeněk Havlík a František Jureček. Dnes restaurace s velkou tradicí patří známému ostravskému podnikateli Maxmiliánu Šimkovi, jenž podnik nechal vymalovat scénickými obrazy ze života pijáků piva.

„To už bylo někdy před patnácti lety. Dělala to nějaká studentka, její jméno jsem dávno zapomněl,“ prozradil Ostravanu Maxmilián Šimek. Respektive, moc toho neprozradil. Kýčovité dílo v Pivovarské restauraci má ale určitě své ctitele, přičemž podobných monumentálních hospodských maleb lze v Ostravě najít celou řadu a o některých bude v tomto seriálu ještě řeč. Motivem podobných děl je většinou pivo, tedy pivní obžerství. Pivní sen o nekonečném množství sudů s pivem, něco jako pivní nebe. A zatímco jeden pivař se ještě bodře směje na sudu, další už se svalil pod sud, což prozrazují dva pahýly přehozené přes bečku. Inu, proti gustu žádný dišputát. Na zdraví!

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.