Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Sochy dočasně rozeseté po Ostravě v rámci projektu Sculpture Line konkurují stálým instalacím

Sochy dočasně rozeseté po Ostravě v rámci projektu Sculpture Line konkurují stálým instalacím

23.6.2018 Obraz & Slovo

Pět výrazných sochařských instalací bylo dočasně rozmístěno v centru Ostravy a v Porubě v rámci mezinárodního festivalu Sculpture Line. Ten vznikl v roce 2015 a původně byl koncipován výhradně pro veřejný prostor Prahy. Pozitivní ohlasy a rozšiřující se povědomí o tomto projektu způsobily, že letošní ročník se podobá kobercovému náletu soch do veřejného prostoru více než desítky nejen českých měst. Zapojilo se například i Brno, Broumov, Liberec, Plzeň, Pardubice a další města, kde budou sochy k vidění do konce září. Jak obstála Ostrava?

Zvětšit obrázek

Socha Andreje Margoče na Masarykově náměstí.
Foto: Aleš Honus

Festival, na jehož dramaturgii a chodu se podílí více jak dvacítka organizátorů a jehož uměleckým ředitelem je akademický sochař Michal Gabriel, je postaven na jednoduché myšlence sycení veřejného prostoru kvalitní současnou sochařskou produkcí. Je pochopitelné, že projekt vznikl na půdorysu kritického soudu pražského městského prostředí, které je oproti jiným evropským či světovým metropolím velice chudé na silné výtvarné znaky v podobě soch, objektových či neobjektových instalací. Stejně jako v případě konzervativní zakuklenosti Prahy ve vztahu k současné architektuře i sochařská produkce v hlavním městě pokulhává a participuje na jeho kreativním rozvoji jen sporadicky.

Ostrava je na tom ale ještě hůře. Trvalé instalace a současné sochy prosakují do veřejného prostoru jen velmi pomalu, je jich jako šafránu a jejich kvalita je upřímně řečeno pochybná. Přitom existují v českém prostředí dobré příklady, kdy současné sochařství a architektura dostaly významnější šance se prosadit a tato příležitost se úspěšně propsala do pozvednutí kvality veřejného prostoru. Mám na mysli příklad města Liberec či Litomyšl.

Ostrava prostě spí. A přitom její velkorysé parametry, hluchá místa a zanedbané prostory přímo vybízejí ke kultivaci spojené s osazováním soch. Chybí ale profesionalita přístupu. Zcela nedávný projekt realizace sochy Leoše Janáčka od Davida Moješčíka na Jiráskově náměstí ukazuje přesně na malost a provinčnost ve vztahu k výtvarným realizacím ve veřejném prostoru.

Jsou tady ale i iniciativy, které tyhle misky vah vyvažují a kromě festivalu Kukačka, z něhož se stala integrální a odbornou veřejností uznávaná platforma nabízející pro Ostravu alternativu v uplatňování soch a objektů ve veřejném prostoru, se doufejme pravidelně budeme setkávat i s dalším projektem dočasných sochařských instalací, a to právě s festivalem Sculpture Line.

Andrej Margoč: Dvaja

V Ostravě, jak již bylo řečeno, nalezneme celkem pět sochařských intervencí a jejich lokace utváří linii vedoucí z centra do Poruby. Přímo na Masarykově náměstí je nainstalována umělohmotná skulptura Dvaja od slovenského sochaře Andreje Margoče (*1977). Je to typická autorova práce odrážející organičnost tvarů, tekutost a symetrii kompozice.  Ve vztahu k celoročnímu monotónnímu barevnému rozvrhu náměstí by to byla dobrá volba pro lokalizaci sochy. V současnosti, kdy je hned vedle sochy hřiště na plážový volejbal s navazujícím stanem venkovního baru a dětským hřištěm, bohužel socha působí jako integrální součást tohoto bizarního souostroví.

Hned na vedlejším Jiráskově náměstí (tedy na Kuřím rynku) nalezneme zajímavou site-specific intervenci Pocta pro Josepha Beuyse od akademického sochaře Antonína Kašpara (*1954).

Antonín Kašpar: Pocta pro Josepha Beuyse. (Foto: Aleš Honus)

Sochař zareagoval na již zmíněnou zánovní sochu Leoše Janáčka a třemi ocelovými klavíry vytvořil obklopující kompozici. I když jeho sochařský záměr nebyl původně spjatý s postavou Leoše Janáčka, ale s německým výtvarníkem, filozofem a performerem Josephem Beuysem, propojení těchto osobností  a Kašparova uměleckého tvaru otevírá dialektické pole a nechybí mu rozměr vtipu.

Antonín Kašpar: Pocta pro Josepha Beuyse. (Foto: Aleš Honus)

Jak Janáček, tak Beuys přesahovali konvenční schémata a jejich symbolickou blízkostí se může násobit jejich odkaz. Instalace klavírů ale bohužel zesiluje jednu z mnoha slabin bronzové sochy Janáčka, a to měřítko, které je nezvládnuté nejen ve vztahu k okolnímu prostoru a zástavbě náměstí, ale působí nesourodě i ve vztahu ke Kašparově instalaci.

Měřítkově a prostorově diskutabilní je i instalace ocelové plastiky Etreinte od akademické malířky a sochařky Ivy Mrázkové (*1964). Je sice kvalitně zasazena do ostrůvku zeleně před radnicí Moravské Ostravy, ale její měřítko je v tomto prostoru nepatřičné a soše vyloženě škodí. Především ve vztahu k monumentálnímu průčelí radnice.

Iva Mrázková: Etreinte. (Foto: Aleš Honus)

Navíc je v nežádoucím kompozičním dialogu s blízkou kašnou a s hrůzu nahánějícími normalizačními hodinami. Obecně bych vyhodnotil tuto sochu jako nevhodnou do velkoměstského exteriéru.

Zcela jiná a zdařilejší je situace instalovaných soch v Porubě. Nejlepší dojem na mě dělá lokace u „Oblouku“, kde je umístěna bronzová Noha Lukáše Raise (*1975). Umístění i měřítko v daném prostoru sedí, socha je viditelná z mnoha pohledových úhlů, dokonce i z cesty pro kolemjedoucí auta či autobusy.

Lukáš Rais: Noha. (Foto: Sculpture Line)

I když se jedná o stylizované chodidlo, trubkovitý tvar, navazující spoje a železný materiál vykreslují industriální charakter, který do Ostravy dobře zapadá. Je to jedna z těch soch, které svým charakterem vybízejí k interakci, prolézání nebo posezení. Plastiku symbolicky vnímám jako ohromnou industriální stopu, kterou v Ostravě člověk svým konáním zanechal.

Liniový přepis pohybu rozžhaveného Oharku ve tmě od Václava Fialy (*1955) svou zářivě žlutou barvou i dynamickým tvarem dobře kontrastuje s velkou zelenou plochou při Francouzské ulici. I když bude více komunikovat s automobilovou dopravou, kontakt neztrácí ani s blízkou pěší zónou a pohledovou dostupností okolní zástavby.

Václav Fiala: Oharek ve Tmě. (Foto: Sculpture Line)

Vstup festivalu Sculpture Line do ostravského veřejného prostoru je provázen dílčími nedostatky a mimo jiné obnažuje složitost kvalitní kompoziční instalace sochy do veřejného prostoru.  Na druhou stranu je ale skvělým signálem, že zde probíhá a buďme za něj rádi, už vzhledem k faktu, že Ostrava je na současné kvalitní exteriérové sochy velice chudá.

Projekty typu Kukačka a Sculpture Line mají rozměr kontaktní edukační platformy, která zpřístupňuje současné umění veřejnosti a v dlouhodobějším horizontu by snad konečně mohla otevřít cestu k trvalým instalacím, nákupům, soutěžím a především k obecnému trendu zmnožování uměleckých děl ve veřejném prostoru.

Jaroslav Michna | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.