Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Ďábelská virtuozita Ensemble Berlin Prag slyšela na jméno Jan Dismas Zelenka

Ďábelská virtuozita Ensemble Berlin Prag slyšela na jméno Jan Dismas Zelenka

19.9.2018 Hudba

Další úspěšný zářez si může připsat Svatováclavský hudební festival, který v pondělí a v úterý hostil mezinárodní soubor Ensemble Berlin Prag. Jeho členové Vilém Veverka, Dominik Wollenweber, Barbara Maria Willi, Mor Biron a Ulrich Wolff letos vydali CD s šesti triovými sonátami českého barokního skladatele Jana Dismase Zelenky. Hudba této bezprecedentní nahrávky, která získala i prestižní doporučení časopisu Harmonie, zazněla i 18. září v Rychvaldu, kam Ensemble Berlin Prag se Zelenkovými a Bachovými sonátami zavítal.

Zvětšit obrázek

Hobojista Vilém Veverka během koncertu.
Foto: Ivan Korč

První si k jménu Jan přidal druhé „Dismas“ podle renegáta, ukřižovaného po Kristově levici. Dodnes se spekuluje, jestli to bylo z důvodů nějaké závažné viny, pochybení nebo zločinu. Druhý neváhal vyzvat zpupného měšťana na souboj kordy. Skladatele Jana Dismase Zelenku a Johanna Sebastiana Bacha, jejichž životy se odehrály v éře pozdního baroka, spojovala ještě další věc. Oba byli po smrti dokonale zapomenuti. Jak nevyzpytatelná je hra osudu, o tom vyprávěl Ensemble Berlin Prag, který hudbu obou skladatelů tlumočí nekompromisně přímočarým způsobem.

Nejprve Zelenka a jeho podivuhodná Sonáta č. 1 F dur pro dva hoboje, fagot a continuo, ZWV 181/1. Pro pochopení této sebevědomě samorostlé, autonomní triové sonáty je třeba vzpomenout, že ji – stejně jako další pětici – skladatel komponoval pro jeden z nejlepších souborů v celé Evropě. Ensemble Berlin Prag se může dnes rovněž zařadit k absolutní evropské špičce, což se ukázalo už v této kompozici.

Z koncertu v Rychvaldu. (Foto: Ivan Korč)

Virtuózní komunikace hobojů Viléma Veverky a Dominika Wollenwebera byla spřažena dialogickým, imitačním a kontrapunkticky vrstevnatým stylem, který hráči bassa continua provzdušňovali naprosto úchvatnou, často synkopickou rytmikou. Právě ta dokládala, že kontrabas byl Zelenkův nástroj „number one.“

Barbara Maria Willi. (Foto: Ivan Korč)

Cembalistka Barbara Maria Willi zaujala nejen svým kuriózním stylem hry (během hry neseděla, nýbrž stála!), ale i svými černými šaty s kapucí, která jí propůjčila mysteriózní vzezření. Výbornou sehraností a gurmánskou barvou cembalu lahodil i kontrabas Ulricha Wolffa.

Vilém Veverka. (Foto: Ivan Korč)

Jako největší živel vedle místy doslova plesající Willi zapůsobil Vilém Veverka. Jeho exkluzivní technika se opírá o výjimečnou muzikalitu, s níž tento hobojista vystavěl melodické kaskády svého partu s bezvýhradnou noblesou, kultivovaností a srozumitelností každého tónu. K živému hráčskému projevu českého hobojisty neodmyslitelně patří i sofistikované laškování s publikem v podobě heroických pohledů a úlevných vydechnutí v závěrech skladeb. Ostatně proč ne. Alespoň měl člověk dojem, že neposlouchá šicí stroje, ale živé muzikanty, kteří hrají party, jejichž komplikovanost je víc než zřejmá.

Veverkův kolega Dominik Wollenweber během večera častěji třímal anglický roh, přičemž dostál perfektně tvrzení, že je to nástroj, který ovládá v evropském kontextu jedinečně. Je to hráč pevné, inteligentní racionality, vynikající rytmik, ideálně vybavený k sólové i ansámblové hře.

Z koncertu v Rychvaldu. (Foto: Milan Bátor)

Největším dojmem na mne však zapůsobil německý fagotista Mor Biron, kterému v Sonátě č. 5 F dur pro dva hoboje, fagot a continu, ZWV 181/5 barokní génius Zelenka napsal ďábelský sólový part v triolách a šestnáctinách, který je pro většinu řadových fagotistů prostě nehratelný. Nikoli však pro Birona, který jej zahrál absolutně famózně.

Ensemble Berlin Prag potvrdil skvělou pověst, šlo o zážitkovou zkušenost, která navíc nádhernou dramaturgií (střídaly se v ní triové sonáty Zelenky a Johanna Sebastiana Bacha) vyjevila mnoho zajímavého. A sice, že Zelenkova hudba v triových sonátách je bezbřehý příval hudebních emocí, proti kterým i Bachovy triové sonáty působily jako rezervované, proporčně vyrovnané a líbezné skladby, držící se v zajetých kolejích. U Zelenky však propukla exploze, nezadržitelně se šířící v neuvěřitelných imitacích a transpozicích rytmicky hutných a melodicky omamujících témat.

Zelenka zkrátka musel být živel, neklidný, frapantní a nezadržitelný element. Pochopit a prožít jeho hudbu, to je stanout jednou nohou v oblacích a dotknout se hudebního absolutna. I díky svrchované virtuozitě souboru Ensemble Berlin Prag věřím, že se to nejednomu posluchači (a byla u toho přítomna i značná část vynikajících ostravských muzikantů) povedlo.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.