Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Tomáš Vůjtek před premiérou inscenace 290 kilometrů: Dějiny nepřepisuji, jen jim dávám sarkastický komentář

Tomáš Vůjtek před premiérou inscenace 290 kilometrů: Dějiny nepřepisuji, jen jim dávám sarkastický komentář

20.9.2018 Divadlo

290 kilometrů. To je vzdálenost mezi Opavou a Vídní a zároveň název nové inscenace, kterou uvede v nedělní premiéře Slezské divadlo Opava. Představení připravil osvědčený tandem Tomáš Vůjtek (autor hry) a Ivan Krejčí (režisér), a to doslova na míru opavskému souboru. S ostravským dramatikem Tomášem Vůjtkem jsme si povídali o tom, co ho k napsání hry vedlo i co je jejím tématem.

Zvětšit obrázek

Tomáš Vůjtek je autorem nové divadelní hry 290 km.
Foto: archiv KSA

Téma českoněmeckých vztahů se ve vašich hrách objevuje opakovaně. Proč?

Je to něco, s čím jsme se až tak úplně nevyrovnali. Příběh dvou národů, které měly dlouhou dobu společnou minulost, žily vedle sebe, vzájemně se kulturně ovlivňovaly a během poměrně krátké doby udělaly vše pro to, aby se mohly tragicky rozejít. Moc si to nepřipomínáme, ale bez těch Němců je nás nejen míň, ale jsme i kulturně chudší, ostatně stejně tak tomu je i s Židy. Svůj podíl viny samozřejmě mají obě strany, ale to neznamená, že bychom o tom neměli mluvit. Někdy se totiž z toho našeho rozchodu stává politikum, které občas populističtí politici vytáhnou na své voliče a úspěšně získávají jejich hlasy. Kdybychom se s daným tématem již dávno vyrovnali, nebylo by to možné.

Hra 290 kilometrů vznikla podle vyjádření šéfa opavské činohry Jiřího Seydlera na objednávku. Co bylo předmětem objednávky?

Dostal jsem nabídku napsat celosouborovou hru, která by se nějak týkala osmičkových výročí. Ve hře se proto objeví narážky na rok 1918 i na rok 1938, ale její děj začíná už v roce 1912, který je na první pohled vlastně rokem idylickým, v němž se nic tak zásadního nestalo. Velmoci se nadále ujišťovaly o svých přátelských úmyslech a o touze zachovat mír, nicméně stále více se zbrojilo, na Balkáně propukaly nepokoje a celý svět v přímém přenosu sledoval italskou koloniální agresi do severní Afriky. Ve Slezsku v té době sílil národnostní zápas, který se týkal hlavně zřizování a udržení národních škol. Ale válka byla ještě v nedohlednu a nikdo nevěřil, že by k ní vůbec mohlo dojít. Loajalita vůči císaři byla i z české strany myšlena upřímně. Ty zárodky katastrofy už tady však byly a o tom, jak k takové katastrofě dochází, poměrně nenásilně vypráví naše hra.

Psal jste jednotlivé postavy na tělo některých opavských herců?

V té nabídce stálo, že by to měla být hra pro opavský soubor, a tak jsem se snažil ji nějakým tvůrčím způsobem naplnit. Shodou okolností jsem v té době zkoušel s Kostasem Zerdaloglu a Sabinou Muchovou hru o Slávkovi Novákovi v Absintovém klubu Les, takže přinejmenším dva herce jsem měl v té době neustále na očích. Z toho vznikl i nápad napsat hlavní figuru, která děj komentuje a také posouvá, právě pro Sabinu.

Hra je sice inspirována návštěvou Masaryka v Opavě, ale samotná postava prvního československého prezidenta se v ní neobjeví. Proč?

Návštěva „tatíčka“ v Opavě je pouze jednou z inspirací, která hru uvádí a v podstatě i zavírá. Jde spíše o to, jak prezidenta přijali Češi a jak Němci. Ta návštěva byla kontroverzní a my zobrazujeme, jak české nadšení, tak i německou provokaci, ke které v Opavě došlo. Masaryk není tématem hry, tématem je vztah k němu a k Praze. Opavští Němci se kulturně vždy vztahovali k Vídni, do které to měli pouhých 290 kilometrů. Praha byla mimo jejich kulturní obzor. Mocensky se jí museli podřídit až v prosinci 1918, když se předtím v rámci provincie Sudetenland pokusili o neúspěšné odtržení. Předpokládali, že se stanou součástí spojeného Rakouska a Německa, což ale velmoci na konferenci v Paříži zakázaly. Tento sen v roce 1938 naplnil až Adolf Hitler. O tom všem naše hra pojednává.

Dějiny jsou ve vašich hrách téměř trvale přítomny. Myslíte si, že připomínání důležitých dějinných okamžiků může opravdu přispět k tomu, aby se historické tragédie neopakovaly? Je lidstvo vůbec schopno takového poučení?

Lidstvo jako celek není schopno vůbec ničeho. Je to vlastně abstraktní pojem, který občas vznešeně používáme, ale nevím, jestli jej dokážeme naplnit smysluplným obsahem. Píšu pro přemýšlející lidi, kteří o dějinách mají určitý přehled a dokážou se nad nimi se mnou zamyslet. V mém psaní není nic edukativního, protože si pohrávám s fakty a různě je interpretuji. Z toho těžím humor, který občas i některé diváky pobaví. Dějiny nepřepisuji, jenom jim dávám sarkastický komentář. Divák tedy musí být vybaven určitými znalostmi, aby se nad těmi sarkasmy mohl pousmát. Není to masová záležitost, ale pořád mi ještě připadá, že to má smysl.

Rád bych využil této příležitosti k rozhovoru ještě k otevření vaší působnosti v Komorní scéně Aréna. Máte v plánu napsat ještě nějakou hru pro toto ostravské divadlo a nastudovat ji v tandemu s Ivanem Krejčím? A pokud ano, můžete alespoň naznačit, jaká témata byste v této hře chtěl otevřít?

Vzhledem k tomu, že jsem přijal tolik zakázek, které mi vyplní čas až do roku 2020, a to ještě budu muset sebou hodit, nemůžu v dané chvíli slíbit vůbec nic. Bylo by ode mne nezodpovědné v této situaci cokoli autorského pro Arénu plánovat. S Ivanem budeme nadále vybírat tituly a společně je inscenovat a samozřejmě bych byl rád, kdybychom se na nějaké autorské věci časem opět dohodli, ale nyní je o tom předčasné nějak konkrétněji hovořit.

Zcela jistě vás nemůže nechat lhostejným současná atmosféra ve světě i v České republice. Existuje něco opravdu závažného, před čím je podle vás zapotřebí z pozice umělce varovat?

Pro mě je to především populistické vlastenectví, pod které se dá stejně jako v minulosti skrýt cokoli, včetně agresivního nacionalismu. Nemám pocit, že bych o tom nepsal, ale ta stupňující míra těchto vlasteneckých projevů svědčí o tom, že se buď o tom píše málo, nebo je to psaní úplně zbytečné. Pro mě to souvisí s výše položenou otázkou o lidstvu a možnosti jeho nápravy. Přesto si myslím, že psát se musí.

Ladislav Vrchovský | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.