Milan Bátor
Foto: Ivan Korč
Ostrava, potažmo celá severní Morava a Slezsko v letošním roce žijí hudbou Leoše Janáčka. Desítky koncertů, projektů a operní inscenace připomínají tento vulkanický skladatelský meteor, který dokázal jedinečným způsobem číst v lidských hlasech, tvářích a duševních pochodech a originálním způsobem je přetavil do sugestivní, exaktní a umělecky úchvatné hudební stylizace. Z Janáčkova díla si publikum vyslechlo nejprve Závěrečnou scénu z opery Příhody lišky Bystroušky.
Jedna z nejsugestivnějších scén Janáčkovy operní tvorby zachycuje, jak se Revírník cestou domů zastaví v lese, vzpomíná na své mládí, usíná a ve snu vidí svá milovaná zvířátka, jen Bystrouška mu chybí. Jan Martiník se v Revírníkovi osvědčil. Jeho vypravěčské nadání, umocněné intenzivním vztahem k písňové interpretaci mu dalo jistotu ve zřetelné artikulaci a skvělém výrazu jeho pružného, barevností překrásně stínovaného basu.
Jan Martiník otevřel zahajovací koncert. (Foto: Ivan Korč)
Na svůj věk Martiník dokázal starého Revírníka zazpívat s jasným nadhledem, ale současně s uvěřitelnou a výstižnou psychologií starého člověka, který účtuje a retrospektiva jeho života vyzařuje poctivostí a smířením. Škoda jen, že orchestr pod Försterovým vedením Martiníka v druhé polovině árie dynamicky trochu překrýval. Svých pár tónů si zde odzpívala také sopranistka Patricia Janečková, o které si ještě něco povíme v následující skladbě.
Moraviana Zdeňka Merty vznikla podle slov tohoto skladatele a rodáka z Hranic na Moravě z dvojího popudu. Tím prvním byla klavíristka Olga Kern, která se v Ostravě představila v roce 2014. Druhý impulz přišel od pianisty Martina Kasíka, který skladateli nastolil jasnou predikci: „napiš pro mne něco, já to zahraju, když to bude dobrý…“. Merta se tedy rozkročil a napsal více než půlhodinové orchestrální variace se sólovým klavírem a sopránovým sólem na téma moravské lidové písně Vandrovali hudci.
Patricia Janečková a klavírista Martin Kasík. (Foto: Ivan Korč)
Po orchestrálním úvodu se do ticha rozprostřel hlas Patricie Janečkové s přirozenou krásou a nevtíravou neokázalostí. Mladá sopranistka zákonitosti písňové interpretace evidentně ovládá a neuhnula ze simplifikovaného a průzračného výrazu ani o píď. Její zpěv se dotknul podstaty archetypální moravské lidové písně. Možná to bude znít zvláštně, ale Janečková Vandrovali hudci zpívala s jakousi odvěkou krásou, která smazala věkové hranice.
Nástup sólového klavíru v podání Martina Kasíka vpadl jako blesk z čistého nebe. Téma písně bylo Mertou napěchováno do ostré rytmizace, kterou zahrál pianista báječně, přitom s temperamentní energií vysázel všechny šestnáctinové figurace, které ukončilo gradačně perfektní sólo bicích nástrojů.
Klavírista Martin Kasík (vlevo). (Foto: Ivan Korč)
Následoval kontrast v podobě opakování hlavy tématu „Ej, vandrovali hudci“, ovšem v naprosto odlišném harmonickém podloží a takřka filmovém hávu, který se později objevil ještě mnohokrát (možná až příliš). Mertova Moraviana dává největší příležitost klavíru, soprán Patricie Janečkové měl spíše epizodní roli v dalších slokách, které vrcholily závěrečným čistým vokálem, i přesto se dokázala mladá sopranistka prosadit a pěvecky svou úlohu ztvárnila jedinečně. Největším favoritem večera však byl Martin Kasík.
Energie, prýštící z Kasíkovy dravé, rytmicky naprosto přesvědčivé a výrazově hýřivé interpretace byla pojícím tmelem celé skladby. V některých momentech se díky přesnému Kasíkovi podařilo ustát náročné pasáže. Jeho entuziasmus sršel toho večera jako gejzír, přesto tomuto pianistovi zbylo dost energie i na barevnou artikulaci jemnějších míst, které Merta pojal jako již zmíněnou postromantickou filmovou hudební stylizaci, včetně citátů z moravského folkloru (mihnul se v nich i tradiční lydický modus).
Patricia Janečková. (Foto: Ivan Korč)
Důležité je, že Moraviana nezní jako konglomerát nesourodých stylů, má svou vnitřní logiku, směřování a gradaci. Právě ta podle mého názoru neústí v závěru v přesvědčivý výsledek. Hlas Janečkové a klavír Kasíka tvořily zřetelný protiklad, střídání ženského a mužského principu však v závěru nevedlo k něčemu objevnému. Vypadalo to, že Merta napsal příliš mnoho not a dle mého názoru skladba mohla být téměř poloviční a měla by stejnou a sevřenější hudební výpověď. Jinak řečeno, Moraviana by mohla evokovat tematickou pestrost zakomponováním většího spektra lidových inspirací než jen úzkostlivé lpění na melodickém stigmatu jedné písně.
Skvělou práci odvedl v Janáčkovi i Mertovi orchestr. Janáčkova filharmonie se vyřádila zejména v bicích a dřevech (Merta v tomto ohledu opravdu nešetřil v instrumentaci!) a zahrála s vitalitou, která zračila pohodu, radost a potěšení. Škoda, že Förster nepomohl jistější souhře v rytmicky pregnantních pasážích, kde se synergie sólisty, smyčců a dechových nástrojů někdy trochu rozbíhala a daleko více pro větší jednotnost udělal Martin Kasík. Moraviana i tak vyvolala svou nenáročnou, pozitivní atmosférou dojem. Bohužel tyto atributy zůstaly během poslední skladby večera, která zazněla ve druhé půlce, kdesi v zákulisí.
Členové Janáčkovy filharmonie. (Foto: Ivan Korč)
Vznik šesti symfonií Petra Iljiče Čajkovského vymezuje téměř shodné období s tvorbou Antonína Dvořáka. Jeho 5. symfonie e moll z roku 1888 spadá do druhého období, které charakterizuje především vyzrálost monotematického scelení, sílící dramatismus a tragika se subjektivními rysy.
Nastudování Förstera se bohužel nezapíše k těm, na něž by se mělo vzpomínat s uspokojivým výsledkem. Neznamená to, že by filharmonici zahráli špatně. Sólový klarinet s akordickými přiznávkami smyčců první věty měl přiléhavou atmosféru a odevzdaný, lyrický výraz. Lyrické kantiléně lesního rohu pomalé věty chyběla větší jistota, finále svou energičností a bojovným odhodláním vypadalo na první pohled sveřepě a vítězně. Jenže hlubší dramaturgie Čajkovského neobyčejně niterné hudby tentokrát nefungovala.
Dirigent Heiko Mathias Förster. (Foto: Ivan Korč)
Förster jako by vůbec neukáznil a nevypíchnul si z orchestrálního zvuku stěžejní melodické nástroje. Výsledný vjem na řadě míst působil jako vřava a instrumentální chaos, z kterého nebylo zřetelné, kde je hlavní hlas a kde jeho doprovodné atributy. Dirigentovo pojetí připomínalo práci rutinéra s jediným emocionálním cílem: vysázet vše s co největší zvukovostí a gradací, které však v opozitních pasáží postrádaly prokreslenou čistotu, něžnější tvarování frází a smysluplnější výstavbu. Když slyšíte za sebou stejný figurální motiv, který si předávají tři různé melodické nástroje a hráči tento motiv zahrají naprosto omšelým, dynamicky jednotvárným způsobem, který neústí k následujícímu fortissimu celé sekce, je něco špatně.
Z Čajkovského symfonie se stala jakási hlasitá karikatura jindy krásných a hudebně rozmanitých myšlenek a nálad. Provedení nebylo zdaleka optimální, přesto bych rád zdůraznil, že výkon filharmoniků (až na občasné intonační kiksy v žestích) nebyl špatný. Jen celek tentokrát nedržel pohromadě, tak jako jindy.