Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Můj život je jedna velká hudba, říká Aleš Hubáček, bývalý zpěvák Citronu a duše kapely Lemonheart Club

Můj život je jedna velká hudba, říká Aleš Hubáček, bývalý zpěvák Citronu a duše kapely Lemonheart Club

18.10.2018 Hudba

Je tomu už šestadvacet let, co vyšlo album Sexbomby od skupiny Citron. To nazpíval Aleš Hubáček, jenž aktuálně připravuje novou desku se svou kapelou Lemonheart Club. Kulturní deník Ostravan.cz zavzpomínal s Alešem Hubáčkem nejen na jeho „dobu citronovou“, ale zároveň se dočtete podrobnosti o aktuálních muzikantských aktivitách tohoto kytaristy a zpěváka. Přitom nechybějí informace o tom, jaká tuzemská formace přispěla k jeho hudebnímu probuzení nebo proč vnímá Brutal Assault jako vhodný festival pro Lemonheart Club.

Zvětšit obrázek

Aleš Hubáček na archivním snímku.
Foto: Archiv umělce

Jak v současné době vypadá hudební život Aleše Hubáčka?

Můj život je jedna velká hudba. Mám v hlavě takové dva kotouče, které se roztočí, kdykoliv slyší něco, co mě zaujme. Zrovna nyní tam hrají YOB a jejich Our Raw Heart. Ty kotouče se dají zastavit jen aktivním hraním na cokoliv, ale na to se mě zřejmě neptáš… V současné době skládám pro svou kapelu Lemonheart Club a něco malého vařím s dýdžejem Lukášem Zavadilem. S Lemonem jsme tak v poslední třetině CD a s Lukášem Zavadilem na začátku. Veškeré jiné aktivity jsem zastavil zhruba před dvěma lety. Je časově náročné a pro mě neefektivní hrát ve třech kapelách. Jediné, co bych rád do svého hudebního života přidal, je tvorba hudby pro film. Jsem otevřený novým věcem.

Můžeš trochu více popsat onu spolupráci s Lukášem Zavadilem, případně o jakou filmovou hudbu bys měl zájem?

S Lukášem si snad už deset let slibujeme, že zrealizujeme nějaký společný projekt. Letos jsme  se dohodli, že teď je už opravdu čas. Momentálně je na tahu a já jsem v očekávání, co udělá s materiálem, který jsem mu poslal. A co se týká filmu? No, nemůže to být komedie. I když já si myslím, že je ta píseň veselá, tak prý je úplně jinde. Sci-fi nebo drama, tam bych se viděl jako ryba ve vodě. (smích)

Spolupracoval jsi, respektive spolupracuješ s mnoha muzikanty. Co si myslíš, že by o tobě řekli tví bývalí i současní hudební spoluhráči? Jak by tě hodnotili?

Pro ty, se kterými jsem kdysi začínal, jsem byl UFO, co tančí pořád v kruhu, blázen s depresivní muzikou. Nevím… A současná kapela? Snad by bylo lepší zeptat se přímo jich, ne?

Dobrá, při nejbližší příležitosti to udělám. Tak či onak, nejvíce ses do podvědomí českých hudebních fanoušků zapsal jako zpěvák skupiny Citron. Jaká byla tvá cesta do této kapely?

Vzpomínám si, že za mnou přišel Libor Kozelský (bývalý kytarista Citronu v letech 1991 až 2009 – pozn. autora), ať jdu s ním hrát na kytaru do Citronu, což jsem bral jako legraci, protože on byl v té době eso a já malinký kytarista. Pravačka byla obstojně rychlá, zato levá ruka pomalejší. To bylo v době, kdy se hrálo víc nalevo, tak jsem si prostě netroufl. Pak to Libor zkusil zanedlouho se zpěvem. Proběhl konkurz a já jsem se dostal na post zpěváka skupiny Citron. Byl jsem šťastný, že hlavně uvidím profesionální studio a budu moci v něm pracovat, pohybovat se mezi těmi nejlepšími, sdílet s nimi fantasmagorii o hudbě a vše krásné, co si jen dvacetiletý kluk může v muzice představit…

Ale nebylo tomu tak?

S odstupem doby se na to dívám trochu jinak. Měl jsem přijmout kytaru a byl bych zcela určitě víc spokojený, protože kytara je moje doména, nikoli zpěv. Navíc mé probuzení z vize o hudbě bylo kapku drsné… No, jak to říct a neurazit… Prostě škrtneš v sobě všechno, cos měl rád, a budeš dělat to, co chci já, nebo můžeš bez diskusí odejít. Dnes to chápu a vím, že být příliš benevolentní nevede k ničemu. Lidi vám pak dělají z kapely anarchii a po čase se stejně rozejdou jinam. Podvědomě máme v sobě zakódovaný řád, který je třeba dodržovat. Takže pro mě byl Citron obrovská muzikantská škola.

S Citronem jsi nazpíval pouze album Sexbomby, které vyšlo v roce 1992. Jak ti v současné době skladby z této desky znějí?

V této věci mám jasno. Musíme se všichni vystřídat a každý je nahraditelný. Skladby znějí celkem fajn, byl tam u toho Guy Mann-Dude a Miloš Dodo Doležal, takže musí znít… Ale třeba Skid Row znějí z té doby přece o poznání líp…

Jak tedy vnímáš s odstupem mnoha let toto album?

Vnímám, že už nevnímám. Jsem jinde a i přesto, že jsem tam řval jak na lesy, tak to neposlouchám. Nicméně dodnes mně zůstaly texty v hlavě, a tak tam občas nějaký vyskočí do papuly a jsem zpět, aniž bych chtěl. Takže pokud shrnu předchozí věty, tak kecám. Na některé věci člověk prostě nezapomene, i kdyby chtěl. Mám to v hlavě.

Jaká v té době byla atmosféra uvnitř skupiny? Jak na tebe působilo neustálé srovnávání s Ladislavem Křížkem a Stanislavem Hranickým?

S tehdejšími členy Citronu jsme se znali z formace Bimetal. Myslel jsem, že tvorba bude mnohem tvrdší. Poslouchal jsem Mercyful Fate, Trouble a ani raná tvorba Citronu mně nebyla cizí. Radim Pařízek rozhodl, že bude street rock už dávno přede mnou, takže jsem se snažil holt street rockovat. Přirovnání se Standou bylo v dobrém. O Ladislavovi se nemluvilo, spíš Fanyho Michalíka mně sem tam někdo předhodil. V časopise tehdejší mládeže Sedmička pionýrů mě přirovnávali k Micku Jaggerovi. Ale on byl hezčí a s menší pusou. (smích)

Jak se v současnosti díváš na videoklipy Bláznivej sen a Sexbomby? Každopádně i po letech z těch písní vyzařuje určitá svoboda, nespoutanost, respektive pocit volnosti… Vnímáš to stejně? Co se ti vybaví jako první z natáčení těchto klipů?

Mladé energické já. Dobře, že to někde je. Budu klipy pouštět vnukům, že děda nevypadal vždycky stejně. Vybaví se mi Bratislava, kde se oba klipy točily. Dobrá atmosféra, dlouhé čekání a litry vína. Ty holky v Sexbombách jsme opravdu nestihli ani zahlédnout.

Bylo pro tebe překvapení, že jsi v Citronu musel po natočení zmíněné desky skončit? Neuvažoval jsi poté, že bys na české scéně zanechal ještě výraznější stopu? To znamená, nechtěl jsi v té době založit novou kapelu? Přece jenom jako zpěvák Citronu se z tehdejší situace dalo vytěžit více, nemyslíš? Samozřejmě pokud jsi o to vůbec stál…

Nevím, co se psalo o mém odchodu, ale jisté je, že jsem nemusel, ale chtěl. Jednoduše jsem na poslední zkoušce řekl, z jakého důvodu odcházím, a šel jsem. Vrátil jsem se dokonce i k Radimovi Pařízkovi do studia a s Bimetalem natočil EP Nech mě spát. Potom jsem na chvíli „usnul“, abych se probral v Illegal Illusion, se kterými jsme vymetli všechny české kluby a festivaly, co jen tenkrát byly. Pak se mně narodil syn a já s ním zůstal doma. Když spal, vznikly první nahrávky pro album My Theater od Lemonheart Club.

Aleš Hubáček (vlevo) s kapelou Lemonheart Club. (Foto: Archiv)

Tím jsme se dostali k tvé současné skupině Lemonheart Club, což je poněkud odlišný žánr. Dá se to tedy chápat i tak, že s klasickým heavy metalem či hard rockem už nechceš mít nic společného?

Má to trochu hlubší kořeny než můj současný stav. Počátky bych datoval v setkání s Jiřím Bialíkem a Michalem Sobotkou v Illegal Illusion. Ti dva mi osvítili svět muziky z jiného úhlu, ukázali Björk, Nine Inch Nails a další. Pamatuji si, že mě zasypali po každé zkoušce něčím novým. Takže svět kopií zkopírovaných do kopií v kopiích tak nějak ztrácí smysl. Nicméně najdou se i výjimky jako Pain Of Salvation a jejich In the Passing Light of Day. U nich jsem letos na festivalu Brutal Assault chrochtal radostí a obdivem.

Už jsi zmínil, že s Lemonheart Club momentálně připravujete nové album… Můžeš o kapele i samotném albu prozradit více?

Album má pracovní název Tumpach. Bude tam pět věcí. Vypadá to málo, ale u nás tam, kde začíná zpěvák zpívat, tak většina kapel už hraje druhou skladbu a asi bych měl zmínit, že nezpívám já. Materiál vznikal velmi dlouho. Dva roky jsme testovali, co nám sedí a asi rok ho zhmotňujeme. Doděláváme špeky, vychytáváme mouchy, takže počítám, že do tří měsíců by to mohlo být venku. Vím, že to zní zvláštně, ale jsou to naše miminka, tak se s nimi pipláme a mazlíme. Navíc nás nikdo nehoní s termínem, děláme věci pro radost ze života. Tady bych rád zmínil naši současnou sestavu. Na baskytaru hraje Adam „Willy“ Řeháček, bubeníkem je Michal „Bota“ Sobotka, zpívá Jiří „Chorche“ Gewinner a čtvrtým členem jsem já jako kytarista.

S jakým záměrem skládáte nové písně, jak bys je definoval? Zůstane v nich ona syrovost a melancholie, které byly patrné pro předchozí tvorbu?

Definice hudby je velmi neuchopitelná a abstraktní. Když jsem se ptal bývalého kytaristy Marcela (Lázók – pozn. autora), jak na něj působí nové skladby, říkal že depresivně. Co v nich zůstalo z předešlého alba Deep, je asi jasné. A jisté je, že je to mnohem pomalejší.

Nutno zdůraznit, že Lemonheart Club prošel výraznou žánrovou proměnou. Od elektroniky jste se posunuli de facto k sludge… Co vás k tomu vedlo? Co vězí za těmito změnami?

Souvisí to s tím, kde se nalézám, co poslouchám, co mě baví, s kým zrovna dělám a kdo je schopný vnímat mě takového, jaký jsem. Jakmile cítím potenciál, tak se snažím z toho tvora vymáčknout co nejvíc. Třeba u již zmiňovaného Deep nosil nápady Marcel, které se pak společně transformovaly do výsledku, anebo nynější případ, kdy ze stálého sedícího a trpělivě poslouchajícího kamaráda ve zkušebně udělám zpěváka. Sem tam něco  probrkl přes mikrák a bylo to. Sedí mu to víc než mně, tak proč ne. Nebo stojím na pódiu dva roky se zpěvačkou Vítě (Vítězslava Kyselá – mimo jiné také bývalá baskytarista Illegal Illusion a doprovodná zpěvačka The Squirm – pozn. autora) v jiné kapele a vymyslím si pro ni popovou desku Likvidace. Jde přece o kapelu a ne o jedince. A co se týká nového posunu, tak tam bych zatím viděl vnější vlivy, konkrétně Botu. Umí hrát hodně pomalu a neustále do mě dvacet let cpe Neurosis. (smích)

Na hudební scéně už působíš řadu let. Máš tedy pocit, že se česká hudební scéna vyvíjí?

Myslím, že je to všude tak nějak podobně. Všude je scéna pro rádia a pro hledače. Pokud by se hledači překlopili do rádií, musela by vzniknout další alternativa. Celé je to o tom, co jsi jako jedinec schopný vstřebat a zároveň neodsuzovat jinou scénu. Je to velmi těžké se udržet a navíc se to dá vypnout nebo tam nejít. Nicméně je třeba zachovat si nadhled. Vždycky mám velkou radost, pokud česká kapela zpívá česky. The Kitchen nebo OTK jsou naše poklady. Je toho ale daleko víc. Když člověk hledá, najde spousty kapel, stačí si stáhnout například aplikaci Spotify. Mám jí prolezlý celý dům.  Letos jsem byl nadšený, když jsem slyšel Blues for the Redsun na Brutal Assault. Myslím si, že je to kapela, se kterou bychom mohli hrát, aniž by lidé odešli s tím, že si spletli koncert se Dnem města. Každopádně míst, kde bychom mohli hrát a fanoušci nás poslouchali, je velmi málo. Já si však jako metu vytyčil právě zmíněný Brutal Assault.

Petr Bidzinski | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.