Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Nedělní pohlazení i děsivé noční můry. Festival Hudební současnost hostil komorní soubor Trio Helix

Nedělní pohlazení i děsivé noční můry. Festival Hudební současnost hostil komorní soubor Trio Helix

12.11.2018 Hudba

Po pátečním mimořádně zajímavém DeCliché a přínosných víkendových workshopech pokračovala ostravská listopadová přehlídka nové hudby Hudební současnost koncertem pražského souboru Trio Helix, které tvoří renomovaný skladatel a violista Ondřej Štochl, houslistka Tereza Horáková a pianistka Lucie Tóth. Kontemplativní tvorba současných skladatelů zazněla ve vynikající interpretaci, vedle pozoruhodných autorů současnosti vyvolala hluboký dojem hudba amerického guru hudby 20. století George Crumba, jejíž výskyt na českých pódiích je velmi ojedinělý. Ostravan.cz byl u toho.

Zvětšit obrázek

Z nedělního koncertu, který byl součástí festivalu Hudební současnost.
Foto: Jana Macečková

Na úvod koncertu pronesl několik vět ředitel festivalu Daniel Skála, který projevil radost nad tím, že se festival koná a že může hostit také Trio Helix. Zatímco v hledišti byla rozmístěna výtvarná instalace Tomáše Volkmera, přišedší diváci mohli usednout na pódium za muzikanty a být tak v těsném kontaktu a pospolitosti s jejich produkcí.

Trio pro housle, violu a klavír Petera Grahama (alias Jaroslava Štastného) je inspirováno konkrétním zážitkem skladatele, který se udál během jeho pedagogického působení na JAMU. Z výkladu o Mortonu Feldmanovi a jeho experimentech s nekonvenční notací vyplynulo, že při zmínění slova „konvenční“ mají studenti problém rozumět významu. Nehledě na poněkud tristní stav obecné vzdělanosti Grahama po letech napadlo, „že to zase nebyla úplně hloupá otázka.“

Skladatel byl provedení svého díla osobně přítomen a uvedl jej.  Jeho Trio si prý pohrává s konvencemi nejrůznějšího charakteru, a sice nekonvenčním způsobem. „Otevírá se klamným závěrem, načež vznikne trapná pauza a potom se to začne nějak rozvíjet. Ostatní uslyšíte“, ukončil vtipně Peter Graham svůj výklad ke kompozici bezprostředně před jejím zazněním.

Daniel Skála uvádí koncert Tria Helix. V ústraní skladatel Ondřej Štochl (Foto: Jana Macečková)

Grahamovo Trio oscilovalo zpočátku v rytmicky pravidelnějším pulzu klavírního doprovodu, v dalším průběhu docházelo k střetům velice různorodé hudby, která místy působila až infantilní hravostí (repetováním malé septimy apod.), zejména však vtipem, neboť ony do uší bijící kontrasty se vzpíraly vážnější reflexi. Domnívám se, že ona kýžená hravost, determinovaná snahou Grahama o jiný přístup ke konvenčnímu zpracování hudebního nápadu, byla velmi transparentní a zněla zajímavě a neobnošeně.

Mikroludia pro housle a klavír Ondřeje Štochla uvedl sám skladatel a zakladatel Tria Helix. Ještě před tím vysvětlil, co se skrývá pod názvem souboru. „Znamená to spirála. Když dostaneme novou kompozici, tak při nacvičování musí vést cesty obojím směrem. To znamená dostředivě i odstředivě. Odstředivě tak, aby nás někdo pochopil, když ji zahrajeme. Ale dostředivě tak, abychom my nejprve pochopili, jak se máme cítit. Abychom našli nějaký společný střed my tři i s autorem dohromady“, vysvětlil Štochl.

Mikroludia jsou časosběrný cyklus, to znamená, že je dosud neuzavřený a podle vyjádření autora zřejmě nikdy uzavřený nebude. Impulsem k vzniku těchto drobných, ale pronikavých hudebních sond Štochlovi byla spolupráce s houslistkou Terezou Horákovou, jejímž pedagogem do roku 2016 byl. Dále už ponechme hovořit skladatele: „Na ta léta mám spousty krásných vzpomínek. Interpretační napojení, jakého jsme dosahovali i na té hudebce – byť bylo jen intuitivní a ještě technicky nepřesné – jsem chtěl zachovat. Vycházelo to i z mého nesplněného pedagogického snu, abych odnaučil snaživou houslistku se snažit příliš“, dodal s nadsázkou Štochl. „Tak jsem schválně napsal takové skladbičky, kde se snažit nejde“.

Trio Helix zleva: Lucie Tóth, Ondřej Štochl, Tereza Horáková. (Foto: Jana Macečková)

Mikroludia Ondřeje Štochla vycházejí z konkrétní realizace myšlenky, jejímž podnětem mohou být různorodé události, prožitky a poznatky. Odráží se to v jejich heterogenní tkáni: kombinace prázdných strun a tónové řady, z níž později vykrystalizují fosforeskující souzvuky i diametrálně odlišná struktura dalších mikroludií. Party obou nástrojů se vzájemně významově doplňovaly, zajímavým doplňkem byly vokální intonace obou hráčů, které rezonovaly s letošním podtitulem festivalu Onomatopoeia. Štochlova hudba má vzácný dar slyšení. Je to hudba, která rezonuje bohatým duševním životem, je štědrá a laskavá, co se citového života týče, je kompozičně virtuózní a přímo seismograficky citlivá pro rozlišení mezi volností a vědomím řádu.

„My se vám omlouváme za ty vokály, ale tuhle skladbu není radno hrát, když jsme oba nastydlí,“ komentoval Štochl po doznění Mikroludií zdravotní indispozici obou hráčů, která však nebyla nijak relevantní, aby to znamenalo pomyslnou ztrátu kytičky.

Skladby následujícího autora brněnského okruhu Pavla Zemka Nováka charakterizuje velmi intenzivně žitá katolická víra. „V současné české hudbě se vedou spory o tom, co je duchovní hudba a co už není“, upozornil Štochl. „U Pavla Zemka Nováka jsem si naprosto jistý, že ta víra je z jeho hudby znát, i kdyby se to tak nejmenovalo“ dodal skladatel. Kompozice Doteky milosrdenství pro housle violu a klavír vznikla v době, kdy se Zemek Novák začetl do spisu polské duchovní myslitelky Faustiny Kowalské. Píše se v něm, že boží milosrdenství často mohou být náhody, nehody a bolesti, které nám život dává proto, abychom si něco podstatného uvědomili. Skladatel sám o skladbě řekl, že „milosrdenství boží se k nám musí probouchat přes pořádně silný krunýř.“

Doteky milosrdenství se dají jen obtížně charakterizovat, ostatně jako každá současná hudba, která se umí vymanit z šablonovitých stylových škatulí. Zemkova Novákova skladba byla prostoupena hlubokou subjektivitou a obnažeností. Nebála se přetvářet podobenství podle vlastního obrazu. V invenci stěžejních motivů a jejich následném zpracování a vrstvení je její největší potence a obrovská výrazová síla. Autorova místy až drásavá agresivita však nepůsobila negativně, naopak, vyvolala intenzivní odezvu, která rezonovala s duševním poselstvím slov náhoda, nehoda, bolest jako stigmata, která mohou skrývat vykoupení.

Americký skladatel George Crumb se kdysi zařekl, že nenapíše žádné dvě skladby pro stejné nástrojové obsazení, protože textura a aura každého nástroje má své specifické existenciální vyzařování. Pro jeho tvorbu je typický vliv čísel a numerické výpovědní hodnoty. Jeho 4 nokturna pro housle a klavír pocházejí z roku 1962. Crumbova hudba v nich není líbezná, přestože měla i tiché šlépěje a byla pozorná k nejrůznějším akustickým detailům a možnostem. Jeho nokturna asociovala poměrně bezesné noci, plné znepokojivých vizí, z nichž běhá mráz po zádech.

Tyto konotace byly hudebně vyjádřeny širokou škálou výrazových prvků, v nichž nechybělo hraní nehty na struny klavíru, četné perkusivní poklepy na rezonanční části klavíru apod. Psychologický fenomén úzkosti, deprese a téměř literárně „kingovské“ (myšleno s odkazem na krále amerického horroru) nespavosti se Crumbovi podařilo vyvolat skutečně obdivuhodně. Nicméně sluší se dodat, že nikoli jen hudební zhmotnění pocitů strachu, ale také empaticky účastná tvorba se sociálním dopadem je důležitou součástí díla amerického velikána. Svědčí o tom Crumbovo vůbec největší dílo Star Child, což nejsou žádné dětské hvězdičky, ale působivý protest proti zaměstnávání dětí v továrnách.

Poslední skladbou večera bylo Trio pro housle, violu a klavír současného německého autora Alberta Breiera, jež svou intimitou nejvíce konvenovalo s hudbou Ondřeje Štochla. Ten ostatně gentlemansky přiznal, že v souvislosti s kompozicí tohoto tria by to chtěl „také tak umět“. Formát Breierovy skladby je v rámci zvyklostí soudobé hudby poměrně rozlehlý, barvitost vjemů s výraznou synestetickou funkcí vedla k pocitu jakési nahosti a současně jednotného hudebního vtělení. Utváření tónového materiálu u Breiera neznamená konvenční symboliku, nýbrž intenzivní substrát duševních procesů, o něž v díle jde. Skladba byla vyvrcholením večera a potvrzením skvělé dramaturgie, ale zejména excelentní souhry všech tří interpretů.

Trio Helix se v Ostravě představilo jako interpretačně znamenitě semknutý komorní soubor, jehož předností je niterné napojení na skladatelskou poetiku toho či onoho autora. Ruku v ruce s tím kráčí mimořádná hudební komunikace všech tří hráčů a komplexní, smysluplná dynamicko-agogická organizace skladby v jejím hudebním časoprostoru. Současné skladby se v podání Tria Helix třpytily jako prastaré dřevoryty dávné čínské dynastie, spíše než jako hudba, která by byla jakoukoli svou složkou nesrozumitelná, nečitelná a nicneříkající. Trio Helix představilo tvorbu, jejíž emocionálně bohatá tkáň v kombinaci s účastným zaujetím interpretů, může znít jako závan naděje.

Hudební současnost realizací tohoto znamenitého koncertu ukázala, že i kdyby uspořádala jen jediný koncert, přesto tento bude výraznou a neopominutelnou uměleckou stopou, která obohatila duši města Ostravy o intravenózní duševní krmi.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.