Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Chvíli temné, pruhované i zářící. Kazachstán nahrál své třetí a nejlepší album Tichý pohled

Chvíli temné, pruhované i zářící. Kazachstán nahrál své třetí a nejlepší album Tichý pohled

10.12.2018 Hudba

Přední ostravská art-rocková kapela Kazachstán vydala nové album Tichý pohled. Autorsky jsou pod třetí nahrávkou podepsáni kytarista a skladatel Robert Hejduk a básník Jaroslav Žila. Kazachstán není žádný nováčkem, na hudební scéně působí víc než 15 let. Album Tichý pohled přichází po více než sedmi letech od poslední desky a obsahuje sedm mnohovrstevných, košatých a pregnantních skladeb, podtržených aranžérskou vytříbeností a vynikajícím zvukem.

Zvětšit obrázek

Kazachstán má nové album s názvem Tichý pohled.

Tichý pohled je třetí deskou kapely (po albech V hrudi pták z roku 2011 a Bojím se bát z 2008), která zhudebňuje texty ostravského básníka Jaroslava Žily. Jeho loňské úmrtí tak bohužel zachycuje na novince Kazachstánu Žilovu textařskou labutí píseň. Smutku je ostatně na novém albu víc než dost. Ale je to smutek tesaný precizními hudebními i poetickými argumenty, který neústí do nihilistické skepse. Stylový projev Kazachstánu čerpá z klasického art-rocku s jeho typickými postupy: většina kompozic má charakteristickou introdukci, sloku, rozsáhlou instrumentální mezihru a finální část (v podobě opakování či rozvinutí sloky předehry, případně přičleněním hudebně nového materiálu). Kapela nahrála album ve složení Robert Hejduk (kytary, klávesy, vokál), Alan Grezl (zpěv, kytara, kaval, duduk), Josef Žerdík (basová kytara), Dalibor Dymáček (klávesy), Pavel Walas (bicí) a Jiří Geršl (bicí).

Kapela Kazachstán. (Foto: Monika Horsáková)

Nezaměnitelný zvuk Kazachstánu je do značné míry určován specifickým nástrojovým obsazením: hned v první písni Probuzení to výmluvně demonstruje klasická kytara zpěváka Alana Grezla, na kterou se nabalují bicí Jiřího Geršla, perkuse Viktora Dořičáka a další nástroje. Zvláštní zvukovost klasické kytary a perkusí posouvají stylový horizont kapely k východním etnickým inspiracím, kterým nelze spolu s rafinovaně barevnými klávesami Dalibora Dymáčka a ostře formulovanými kytarovými motivy a sólovými finesami Roberta Hejduka upřít místy až mystickou atmosféru. Struktura této konceptuální, filozofické hudebně-poetické proklamace je na první poslech komplikovaná, ve skutečnosti je utvořena ze tří rytmicko-melodicky kontrastních hudebních bloků, jejichž posláním je vnést do skladby napětí a pohyb. Zpěv Alana Grezla dotváří Pavla Gajdošíková vokálem beze slov, který nepůsobí pouze jako ornamentální výplň, nýbrž jako sugestivní a silný ženský element.

Talent napsat kvalitní groove Kazachstán potvrdil v následujícím songu Pruhovaná, jehož tři vzestupné akordy hrané unisono celou kapelou vyplňují vertikalitu prostoru, který je i v dalším průběhu naprosto zásadní: soumračnou, mysteriózní atmosféru písně diktuje magický zvuk arménského dechového nástroje jménem duduk i skvělý zpěv, šepot a šelest vypravěčsky podmanivého hlasu Grezla. Východní spirituální inspirací je prostoupena i následující instrumentálka Dvě, která trvá sedm minut a je doslova napěchována fyzicky nehmotnými harmoniemi i naléhavými riffy plnými hardrockové výbušnosti. V temných stínech této kompozice se s katarzní silou vyjímá durové jádro s dvojí citací motivu v klávesách (po druhé o oktávu výš!). Je to místo, v němž cítíte, jako by neproniknutelnou temnotu protrhl paprsek bělostného světla.

Z jiného soudku je následující kulhavý, undergroundový valčík Smutná vrána s nečekaně akutním hitovým potenciálem. Garážově otřískaný zvuk této kutálky skvěle imituje akordeon Standy Kotlára, tuba Petra Bodnára i ostinátní vyhrávka kytaristy Roberta Hejduka. Poetickou perlu Jaroslava Žily výborně koření sborový zpěv, atmosféra nikoli nepodobná absurdní grotesce stojí na výrazné melodii sloky (s parádně vsazeným stoptimem!) i refrénu. Prostřídání kratších (hovoříme však stále o art-rockovém albu, kde délka písní nespadne pod tři minuty!) songů s rozsáhlejšími kompozicemi přineslo albu svěžest a dobrý spád.

Nejvýpravnější, ústřední skladbu Někdo cizí zahajuje varhanní introdukce, na kterou navazuje další instrumentální pasáž. Ta kulminuje do jednoho z nejoslnivějších rockových momentů alba: práskavého kytarového riffu Hejduka, který má charismatickou rytmizaci a energii. Tento erbovní motiv je prostřídáván různorodými hudebními plochami s větší i menší zajímavostí. Když se objeví po šesté minutě zpěv, je to svým způsobem poněkud opožděné překvapení, které však má v celkovém kontextu svou pevnou logiku. V textové rovině kompozice disponuje znamenitým textem Žily, jehož verš „zda jsem to já anebo někdo cizí / kdo v mém těle přebývá“ je výsostným existenciálním zamyšlením nad vlastním nejistým a vratkým bytím. V písni je rovněž projektován i eponymní název alba „Tichý pohled“. Neklamná to instrukce k sémantickému jádru celého alba.

Lyrickou, ale i ostravsky rázovitou dimenzi má píseň Tvé vlasy, jejíž intro není instrumentálně mnohomluvné, ale volbou výrazových prostředků (chromatické sestupování klavíru nad prodlevou kláves) získalo neobyčejně přesvědčivou psychologii, která vyzařuje emotivní něžností a skvělým souzněním hudby a překrásného textu Žily. Vnitřní dialog s ženou, jejíž vlasy jsou symbolem intenzivního prožitku prchavého okamžiku, básníkovy verše zaklínají a vytváří metafyzicky zásadní, v jistém smyslu nadčasovou entitu. Žilovy přesné, poetické i civilní asociace tryskají za podpory báječné improvizace saxofonu Davida Gaduly, který vdechnul songu neopakovatelně provokativní, napínavý i erotický výraz.

Industriální témbry odprýskávají ze závěrečné, ocelově chladné písně s prozaickým názvem Čaj a rum. To je důstojné a vskutku existenciální rozloučení s hluboce pravdivým, barevným, šerým i osvíceným albem Tichý pohled, které je smutnou tečkou za aktivní spoluprací básníka Jaroslava Žily a skladatele Roberta Hejduka. Truchlivost, která vyzařuje z alba, je naštěstí umně dušena i zahlušena hudebně opojnými plochami, nefalšovanou touhou se vzepřít a roztrhat oponu času. Kazachstán vydal desku, která má nejsoustředěnější charakter a konceptuálně nejsevřenější podobu ze všech tří kapelních počinů.

Album bezpodmínečně stojí na nadčasových, deklamačně znamenitých textech Žily, současně se s přibývajícími léty kapela stabilizovala, co se týče rolí a osobnostního přínosu jednotlivých členů. Ten je na Tichém pohledu naprosto vyvážený, nikdo z kapely neční, ani nepřebývá, také všichni hosté protkali album Kazachstánu příjemnými a potřebnými instrumentálními či vokálními nitěmi. Co však považuji za nejzásadnější přínos, je míra přeneseně řečeno intravenózní niterné komunikace Hejdukovy hudby a Žilových textů. Ta v nejsilnějších momentech (nacházejí se porůznu ve všech písních alba!) smazává rozdíl mezi estetickými kategoriemi a objevuje novou kvalitu.

Jinými slovy: není podstatné, že kapela použila art-rockové premisy, důležitá je získaná syntéza. A ta se opravdu neslýchá, tak jak se to povedlo Kazachstánu – každý den, ani každý rok. I v tom smutku tedy zahřeje závěrečné Žilovo dvojverší: Jen chvíli mít na duši klid / a dokázat čas obrátit. Jaroslav Žila a Kazachstán to dokázali Tichým pohledem znamenitě.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.