Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Divadlo Druhé premiéře Pucciniho Triptychu kralovala vynikající Veronika Holbová v roli Angeliky

Druhé premiéře Pucciniho Triptychu kralovala vynikající Veronika Holbová v roli Angeliky

16.12.2018 Divadlo

Národní divadlo moravskoslezské v sobotu opět nabídlo jedinečný Triptych Giacoma Pucciniho, tentokrát v jiném osazení. Tři jednoaktové opery Sestra Angelika, Plášť a Gianni Schicchi i napodruhé vyvolaly velké emoce, byť ne ve všech třech případech se sešly výkony hodné plesání. Provedení řídil i v sobotu dirigent a autor hudebního nastudování Tomáš Brauner. V hlavních rolích účinkovali Veronika Holbová, Monika Jägerová, Daniel Čapkovič, Michal Lehotský, Alžběta Vomáčková, Jiří Sulženko, František Zahradníček, Eva Dřízgová-Jirušová a další.

Zvětšit obrázek

Veronika Holbová (druhá zprava) v první části Triptychu Sestra Angelika.
Foto: Martin Popelář

Nastudovat kompletní Triptych Giacoma Pucciniho je úkol nesnadný. Každá samostatná opera má své specifické osobité rysy, prostředí a obsazení: Sestru Angeliku tvoří jenom ženy a smíšený sbor se ozve až v samotném závěru. Stěžejní význam a nesmírně náročnou úlohu má představitelka Angeliky. Plášť klade důraz na psychologicky i sociálně hutně prokreslený obraz rozpadajícího se manželství a milostného trojúhelníku na pozadí bezmyšlenkovitého pracovního drilu. Poslední Gianni Schichci je z celého Triptychu nejpopulárnější. Málokdy se v dějinách opery objevilo dílo tak vyvážené a po všech stránkách nadčasové.

Národní divadlo moravskoslezské se přidrželo bratislavské verze a společná koprodukce představila jako první Sestru Angeliku. Při čtvrteční premiéře mi tato opera zejména zpočátku připadala trochu rozvleklá a fádní, po sobotní druhé premiéře jsem se však přesvědčil, že to bylo pouze mou vlastní nepozorností a nezkušeností poslechu. Sestra Angelika vtahuje do děje ihned od prvních tónů nádherně barevné hudby, v níž se zablýskne sólo pikoly i dalších nástrojů a divák je nenásilně pozván do jedinečného světa za klášterní zdí, který patří asketickému řádu jeptišek. Je úžasné, jak se Puccinimu podařilo i přes výlučně ženské vokály evokovat charakterovou pestrost a rozlišení individuálních povah žen.

Veronika Holbová jako Angelika. (Foto: Martin Popelář)

Působivá byla tvrdá a přísná vokální i herecká kázeň Abytyše Alžběty Vomáčkové, Kněžna Moniky Jägerové zaujala znělými a sytými hloubkami svého altu a vytvořila ostrý protiklad k stříbřitě hebkému sopránu Angeliky Veroniky Holbové. Jägerová překvapila technickou jistotou, jejímu pojetí ještě trochu chybí přesvědčivější herecké ztvárnění, ale jisté je, že muzikálnost a talent této zpěvačky je velice nadějný. Hudba této opery není vůbec unylá a jednostranná, poutavě a pestře jsou vykresleny výjevy odhalené krádeže květin i další všednodenní události z klášterního života.

Impozantní dramatický spád má ohlášený příjezd návštěvy a vše, co následuje. Magnetem sobotní druhé premiéry byla ostravská sopranistka Veronika Holbová. Ocenil jsem znamenitý interpretační výkon Lindy Ballové, která se v téže roli představila ve čtvrtek. Ovšem to, co na jevišti předvedla o dva dny později Veronika Holbová, bylo nedostižné. V sobotu se v podání ostravské sopranistky šťastně sešly veškeré přednosti jejího hudebního projevu v nejvyšší možné koncentraci: citová, přesto však dramaticky vyvážená vřelost, technicky výborně zvládnutý zpěv, čistý a nosný i v těch nejobtížnějších momentech. K tomu se druží její samozřejmá muzikálnost a herecká přirozenost, s níž upoutala obecenstvo.

Veronika Holbová jako Angelika. (Foto: Martin Popelář)

Veronika Holbová v roli Angeliky dospěla do osobnostní fáze, v níž se člověk chtě nechtě nechá strhnout a opájet silou jejího dramatického výrazu a hlubokou procítěností jednotlivých nuancí, jež v celkovém vyznění přesvědčí komplexním pochopením a psychologickou výstižností dané role. Soulad všech uměleckých prostředků měl v podání Holbové parametry dokonalosti a může se zařadit k jejím dosud nejlepším rolím. Veronika Holbová se stala největším pilířem celé sobotní inscenace a ohlas diváků tomu bezprostředně po její první děkovačce i v závěrečném rozloučení s diváky očividně nasvědčoval.

*

V ponurém dramatu Plášť se v sobotu bohužel nepodařilo zopakovat syrovou psychologickou zhuštěnost a výstižnost čtvrtečních protagonistů. Herecká i osobnostní alchymie mezi Danielem Čapkovičem a Eliškovou Weissovou nefungovala dobře, byla příliš uspěchaná, zbytečně nervní. Mezzosoprán Weissové je lahodně mnohotvárný, ale jejímu pojetí chyběla trochu větší rozvaha, s níž by ventilovala emoce v plynutí děje. Narace opery neměla tentokrát hlubší oporu v přiléhavějším hereckém pojetí.

Scény z prostřední části Triptychu. (Foto: Martin Popelář)

Na druhou stranu se sluší ocenit výkon slovenského tenoristy Michala Lehotského, který zpíval už ve čtvrtek a v sobotu srdnatě zachránil představení, jelikož vystoupil i se zjevnou zdravotní indispozici, přičemž jeho role nemá alternaci. Obětavý přístup Lehotského značně kontrastoval s poněkud chladným výkonem Daniela Čapkoviče. Také další představitelé František Zahradníček, Václav Sibera a Alžběta Vomáčková působili proti čtvrteční inscenaci více či méně rozpačitě, jakkoliv své party interpretačně zvládli s noblesou. Dá se říci, že v typologické charakteristice postav na lodi, jejich pohybu a chování se projevily jediné inscenační trhliny.

*

Ani závěrečný Gianni Schicchi čtvrteční senzaci nezopakoval. Jiří Sulženko byl v titulní roli Schicchiho znamenitý a jeho výkon byl přinejmenším stejně kvalitní jako ten Beláčkův. Z dalších více zafungovaly herecké etudy elegantní Evy Dřízgové-Jirušové, potrhlého Josefa Škarky a rozjařeného tahouna Václava Moryse, než pěvecké výkony společných ansámblů či očekávaná árie Lauretty Terezy Maličkayové, jíž k zralé interpretaci této role v sobotu ještě krůček chyběl. Naopak z dalších postav se překvapivě mile prosadil bodrý notář Romana Vlkoviče.

Jiří Sulženko jako Gianni Schicchi. (Foto: Martin Popelář)

Režie Romana Poláka se snažila ve společném tématu všech tří oper najít jednotící tmel. Tím se s tvarovou jednoznačností stalo vždy osobitě uchopené a interpretované téma smrti v různých modifikacích tohoto fenoménu. Sluší se ocenit, že se Polákovi v tomto ohledu podařilo dosáhnout téměř optimálního výsledku a za přítomnosti úsporných prostředků charakterizoval každý konflikt v intencích specifického a přesného rámce. Obrazy a vztahy jednotlivých oper se prostě skvěle doplňovaly s geniální hudbou Pucciniho, jejíž psychologická výstižnost je v Triptychu zcela mimořádná. Od vysokých, bělostných poloh smyčců v Angelice přes ponurá ostinata v kontrabasech a violách a rytmických úderech Pláště až po groteskní, minimalistickou a vyloženě postmoderní hudbu Schicchiho je tato opera jako celistvý tvar mimořádně životným, strhujícím, vzrušujícím i zábavným dílem.

Škoda, že výkon orchestru byl v sobotu provázen vícero nepřesnostmi, než je únosné. Hudba Pucciniho i jedinečnost okamžiku, v němž byla na ostravské jeviště uvedena bez jednoho dne na den přesně sto let od její světové premiéry (která se konala 14. prosince 1918 v Metropolitní opeře v New Yorku), si zasloužila soustředěnější a osobně více interesantní výsledek.

Ze závěrečné části Triptychu. (Foto: Martin Popelář)

Přes náročnost celého Triptychu na počet sólistů, proměnu dějových fabulí a interpretačních vzorců se Národnímu divadlu moravskoslezskému podařilo vytvořit inscenaci, která je velice přínosná, poutavá a divácky atraktivní, přestože včetně přestávky trvá více než tři a půl hodiny. Nejde po efektu, vystačí si s minimem doprovodných prostředků (poměrně prostá scéna s akcentem na dynamiku pohybu jednotlivých postav, obrazů a výjevů) a přesto strhává úchvatnou silou hudební výpovědi, dramaticky pronikavou kvalitou libreta a zajímavými pěveckými i hereckými výkony. Těm v sobotu kralovala se zjevnou pokorou a sympatickým ostychem, s nímž takový úspěch evidentně nečekala, excelentní ostravská operní jitřenka Veronika Holbová.

Čtěte také: Recenze první premiéry operního Triptychu

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.