Kladivo buší a železo sténá. Ondřej Durczak objevuje zapomenuté knihy o Vítkovicích

„Zas nové údery, dunění, cinkot a hvizd, / kladivo buší a železo sténá,“ popisoval železárny ostravský básník Vojtěch Martínek v roce 1952. A jak lze podobné pocity vykreslit s pomocí spouště? Ve Vítkovických železárnách se o to fotografové pokoušeli od konce 19. století a jejich práci nyní pečlivě zdokumentoval Ondřej Durczak v knize Fotografické publikace Vítkovických železáren.

Autor knihy je sám podepsán pod řadou skvělých snímků z areálu Vítkovických železáren, některé z nich vyšly v jeho monografii Ostrava v důchodu z roku 2015. Umělec tehdy zaznamenal především úpadek podniku, až „černobylskou“ atmosféru má třeba snímek chátrající dvanáctiposchoďového administrativní budovy Jaderné energetiky Vítkovických železáren. A podobně syrově zachytil i postupný zánik takzvané Aglomerace, která dnes připomíná „továrnu duchů“. Jde o závod nedaleko Dolní oblasti, v němž se připravoval takzvaný aglomerát čili vsázka do vysokých pecí. Ze železné rudy, vápence, hutního odpadu a dalších přísad.

Chátrající Aglomerace na snímku Ondřeje Durczaka.

Ego šlo tentokrát stranou a Durczak se namísto fotografování ponořil do titěrné archivářské práce. Výsledem je obdivuhodná stosedmdesátistránková studie, která ukazuje tvář železáren z mnoha pohledů. Vždy ovšem s dobře čitelným optimismem, s obdivem k těžké práci a k technologickému vybavení. Je to pochopitelné, vždyť třeba kolem roku 1900 byly železárny největším podnikem svého druhu v monarchii a vznikaly tady i ocelové pláty pro stavbu rakouských vojenských křižníků. A stejně zářivě byl podnik vykreslován za protektorátu i za socialismu. Jako „ocelové srdce“ celé země.

„Děsivě strašil zčernalý klenutý vjezd, / ohnivými chřtány byly výhně zející, / kladiva tam rozbíjela jisker tisíci / nejkrásnější z hvězd,“ líčil v roce 1932 poeta Jan Vrba ohromeného dělníka, který přišel do hutí na první šichtu.

Z knihy Witkowitzer Rehrenwalzwerk z roku 1914.

Autor v knize přináší pozoruhodná zjištění. Už v roce 1894 vznikl v železárnách Club der Amateur-Photographen, tedy Klub amatérských fotografů, jenž měl na sklonku roku 1897 neuvěřitelných 250 členů. V klubové fotokomoře se tedy musely rodit stovky zajímavých snímků zpodobňující „vítkovické peklo“, jak se někdy o fabrice psávalo v dobovém tisku. Bohužel tyhle snímky už nikdo nedohledá. Zachovaly se hlavně fotografie vydané v oficiálních publikacích, třeba od předsedy klubu Adolfa Sonnenscheina.

Zajímavé je, že Sonnenschein patřil k nejvyššímu managmentu hutí a na sklonku 19. století dohlížel coby generální manažér na stavbu oceláren v indickém Barakaru. V Indii také s nadšením fotografoval a snímky představil ve vítkovickém závodním hotelu v sobotu 18. prosince 1897, od té doby tedy uplynulo rovných 121 let. Publikace zmiňuje, že velký zájem o fotografování měl i generální ředitel Oskar Federer, proslulý sběratel soudobého umění z éry první republiky. Kniha je především průvodcem po jednotlivých fotografických svazcích, které byly Vítkovicím věnovány. Publikacím z éry Rakousko-Uherska (např. Werksalbum z roku 1900 či Vítkovické železárny z roku 1914), z předválečného Československa (100 let Vítkovických železáren z roku 1928) či těm z dob socialismu (Vítkovické železárny Klementa Gottwalda z roku 1958).

Z knihy Vítkovické železárny Klementa Gottwalda.

Po roce 1989 se železárnám věnoval třeba Jindřich Štreit v zajímavě strukturované monografii s efektním úvodním slovem spisovatele Jana Balabána. Štreita sice zajímal především úděl vítkovických zaměstnanců, neboť jeho doménou je sociální fotografie, knihu ale vyšperkoval až boudníkovskými detaily, které objevil na stěnách či podlahách výrobních hal. Na šatních skříňkách či na spletích z potrubí. Tvářím pracujících se věnovaly i budovatelské poválečné monografie, zajímavé portréty hutníků přináší třeba kniha Vítkovické železárny na výstavbě republiky z roku 1946.

Z knihy Lidská práce v železárnách z roku 1938.

Nejsilnějším sociálním dokumentem z „werku“ je ale zřejmě dvojjazyčná kniha Lidská práce v železárnách (Menschen Arbeit im Eisenwerke) vydaná na počátku roku 1938. „Ať se tu odvádí žhavá struska nebo spájejí se za jásáni jisker veliké pláty, vždycky je tu člověk, pán těch věcí, vládce nad tou velikostí,“ objevil Durczak dobovou recenzi v Lidových novinách, která knihu Lidská práce v železárnách vysoce chválila. Autorství fotografií je bohužel nejasné. Durczak snímky přisuzuje buď Franzi Lerchovi nebo přímo řediteli Federerovi.

Z knihy Lidská práce v železárnách.

Déšť jisker, kouř, pára a člověk. Hutník. Autor monografie z roku 1938 dokázal poetiku hutí přetavit ve fotografie podobně silné, jak to uměli někteří básnící. A Ondřej Durczak nyní ukázal, jak lze oživit jediný dochovaný exemplář této knihy v depozitáři Archivu města Ostravy. A vůbec celé „portfolio“ zapomenutých fotografů, kteří za posledních asi 130 let namířili objektiv směrem na vítkovické hutě. Na ten gigantický kolos, v němž „řeky žhavého železa tečou“ a „vysoký plamen k nebesům šlehá“, jak svého času napsal básník Vilém Závada.

*

Ondřej Durczak: Fotografické publikace Vítkovických železáren. Ostrava. Vydáno v roce 2018 s přispěním Institutu tvůrčí fotografie a grantů Slezské univerzity.