Jiří Krhut: Každý rok si dávám předsevzetí, že budu říkat, co mám na jazyku

Jak jste si, Jiří, užil Silvestr, pokud patříte k těm, kteří konec starého a počátek nového roku slaví?

Silvestr jsem oslavil prací a vlastně zároveň, bohudík, i svým koníčkem, protože jsem dostal pozvání od Třech Tygrů vystoupit jako host v jejich silvestrovském představení v Divadle Mír. Příchod nového roku jsem pak oslavil s přítelkyní v kruhu přátel. Moc se nelumpačilo. Je fajn probudit se do nového roku čerstvý. Prostě žádné velké divočiny. K těm mám během roku příležitostí spousty.

V tom roce minulém se vám vedlo více než dobře. Nejzásadnějším milníkem asi je vydání debutového alba vaší kapely Nedivoč. Jak se nahrávce Vale pletichám během uplynulého roku vedlo?

Ano, to je pravda. Z desky Nedivoč mám velkou radost, protože se mi podařilo, a to hlavně i díky skvělým muzikantům, zaznamenat mé písničky a texty, které vznikly za posledních pár let. Deska se lidem líbí. Moc mě potěší, když mi zavolá nebo napíše kamarád nebo někdo z branže, že se deska povedla, jako například Maruška Rottrová nebo Xindl X. A co se týče rotace písní v rádiích, tak bohužel dnes to bez dobrého vydavatele, peněz a toho monopolu kolem moc nefunguje. Ale to je na delší povídání. Nicméně, několik písniček nám hraje Český rozhlas Ostrava a také Rádio Čas nebo Rádio Hey. Z čeho mám ale velkou radost, je to, že se nám ozval Supraphon a nabídl nám svou distribuci jak do obchodů, tak i na internetu. To prodeji hodně pomáhá.

Vale pletichám bezpochyby zaujalo nejen kvalitní hudbou, ale i velice zdařilými texty. Prozradíte, jak vypadá váš autorský proces?

Neprozradím. Ne, dělám si legraci. Bude to znít jako klišé, ale texty mi píše život sám. Poznal jsem, že lidi nejvíce osloví to, s čím se dokážou rychle ztotožnit, protože to už prožili nebo prožívají. Pravdivé příběhy. A ty se nedají jen tak vymyslet, i když i to někdy zkouším. V textech se nebojím nazývat věci pravými jmény. Nehledám zbytečné kličky a metafory. Nechci se za nic schovávat. Nebojím se projevit něžnosti, city, bolest ani lásku. To všechno k životu patří a ti, kteří to neradi slyší, tak před sebou jen utíkají. Hlavně neukázat, jak jsou zranitelní, jak moc milují, jak strádají a třeba i pláčou. Já to tak nemám. Přiznávám si všechny emoce, které mnou procházejí, a o tom pak píšu.

Píšete výhradně české texty. Jaké je třeba znát pravidla, aby text zněl dobře a přirozeně?

Důležitou věcí je akcent českého jazyka, který je a vždy bude na první slabice anebo na předložce, a to až do konce věků a nikdy jinak! To mě naučili kamarádi Zdeněk Vřešťál a Vítek Sázavský z kapely Nerez, kterou jsem od puberty poslouchal a ve které jsem pak i dlouho hrál. Když totiž ten přízvuk v písničce není tam, kde má být, tak text pak zní hrozně divně a nepřirozeně. Dnes je tohoto prohřešku plný český mainstream. Od Kryštofů přes Calty, Slzy, Pokáče až po Kluse. Přestože se mi i některé jejich písničky líbí, tak slova jsou v nich nasekaná „bum bác, prásk“, hlavně ať to vyjde do rytmu a do počtu slabik. Jeden z mála interpretů, jehož texty v tomto aspektu sedí, je David Stypka. Kéž by takových textařů bylo víc. Akcent, pravdivost, otevřenost, emoce a taky v neposlední řadě trpělivost a soudnost. Někdy se s textem mazlím i měsíc, než jsem s ním stoprocentně spokojený. Těmito pravidly se řídím a podle toho skládám a píšu.

S Nedivoč vaše hudební aktivity nekončí. Máte svůj vlastní pořad v klubu Heligonka. Jak je vaše „one man show“ koncipováno? Jde opět o vaši autorskou tvorbu, která konceptu Nedivoč nevyhovuje?

V Heligonce mám svůj sólový koncert s názvem Jiří Krhut „Jen tak“. Pořad vznikl po boku Kabaretu Bo, který jsme spolu s Jarkem Nohavicou a Robertem Kusmierskim začali dělat před třemi roky. Tehdy jsem začal pro Kabaret BO! psát scénky, stand-upy, písničky a kuplety. A bylo toho tolik, že jsem to dával do šuplíku. Až jednou přišel Jarek s tím, ať si udělám svůj samostatný koncert a využiji v něm materiálu, který teprve na sebe čekal. A tak začal pořad „Jen tak“. Aby se to formou odlišilo od kabaretu, koncipuji to jako koncert, kde na kytaru a piano hraju převážně veselé písničky a kuplety a provázím je příběhy, anekdotami a vtipy. Pořad „Jen tak“ stojí převážně na humoru, i když tu a tam ho proložím nějakou písničkou od Nedivoč nebo i smutnou, melancholičtější písní, kterou jsem napsal třeba pro někoho jiného.

Pro koho třeba?

Třeba pro Michala Horáčka nebo Ondřeje Rumla, Františka Segrada, Ewu Farnou a další.

Má pořad úspěch? 

Musím říct, že mě překvapilo, jaký je o koncert zájem. Dělám ho jednou měsíčně a pokaždé je plno. Získal jsem si samozřejmě hodně fanoušků díky vystupování v Kabaretu Bo a teď jich díky „Jen tak“ ještě přibývá. Jsem za to Heligonce vděčný.

Chystáte v Heligonce ještě něco nového, na co by se mohli vaši fanoušci těšit?

Ano, chystám. V Heligonce mám díky důvěře Jarka Nohavici a promotéra Pavla Giertla otevřené dveře. Na jaře se v programu objeví něco nového. Nebudu prozrazovat nic konkrétního, ale můžu říct, že to bude pořad postavený převážně na scénkách, divadle, skečích atd. Takže oproti „Jen tak“ to bude herecky koncipovaný program. Už se na to moc těším.

Můžou se vaši fanoušci v budoucnu těšit také na vaši sólovou autorskou desku?

V tomto roce bych chtěl natočit dvě sólové desky. Jedna bude hodně veselá, kupletová a kabaretní a druhá bude více „emočně pestřejší“. Materiálu mám hodně a cítím potřebu to zaznamenat.

Takže fanoušci se mohou těšit na nové desky. Kde si je pak budou moci koupit?

Nejprve na mých představeních nebo přes můj oficiální facebookový profil a později snad i v kamenných obchodech.

Spousta lidí z hudební branže vás zná jako toho, který spolupracuje s Jarkem Nohavicou. Mohl byste nastínit vaši roli ve společném Kabaretu Bo a zmínit jaká jsou pravidla hry s ostravským bardem?

Pravidla jsou jednoduchá. Každý máme svou roli. Jarek je bard, který zpívá své písně, provází pořadem a drží nad ním záštitu. Já se starám o skeče, scénky a stand-upy, podle toho, co napíšu a donesu. No a Robert nás doprovází na piano a akordeon. Dalo by se říct, že ti dva jsou tam takové pilíře a já mezi nimi lítám jako torpédo. Baví mě to. Repertoár vybíráme podle toho, jak se nám co líbí. Jsme demokratický spolek, a tak si vždy jednotně odsouhlasíme, co použijeme a co ne.

Když už jsme u pravidel hry, ví se o vás, že jste hodně zapálený fanoušek sportu, hokeje zvláště. Nezkusíte vymyslet nějaký vlastní chorál pro Vítkovice, kterým fandíte?

Miluji hokej! Asi nejvíc ze všech sportů. Jako děcko jsem ho hodně hrával. I dnes si zajdeme s muzikanty tu a tam zabruslit. Jinak na Vítkovické hymně se pracuje. Už bude skoro hotová. A třeba se mi pak nebude líbit a zahodím ji. Je dobré nápad mít, ale je možná lepší umět myšlenku i opustit. Jinak bych tento rok chtěl natočit s fanoušky Vítkovic takové zajímavé video. No, kéž by se povedlo a použilo při play off. Věřím, že ano.

V loňském roce jste si zahrál i v polském Rybniku na pozvání tamější kapely Chwila Nieuwagi. Jak jste se k této spolupráci dostal? Potěšily vás reakce polského publika?

Kapelu Chwila Nieuwagi mám moc rád. Jsou to nejen skvělí lidi, ale i muzikanti a mají krásné písničky. Koncert v Polsku byl pro mě velkou výzvou. Poctivě jsem se na něj připravoval. Překládal jsem si různé fóry, anekdoty i některé texty do písniček. Polské publikum je velice vděčné a otevřené. Ohlasy po koncertě mě příjemně zaskočily. Dostávám teď z Polska další pozvání, což mě nutí na svém „zahraničním“ repertoáru pracovat. Baví mě překládat a hrát si s jazykem, protože jsem vystudovaný anglista a dlouho jsem se překlady a učením živil, takže zde mohu svou současnou práci s tou předchozí hezky propojit.

Už neučíte?

Už ne. Pustil jsem to před pěti roky, abych mohl naplno dělat to, co dělám teď. Jinak to vlastně ani nejde. Nejde rozptylovat energii do všech stran. To pak dělám všechno, ale nic pořádně. Zaplaťpánbůh jsem to tehdy risknul a ze dne na den jsem skončil s fakultou, na které jsem devět let učil. A ono se to vyplatilo. Přeji to všem, aby se nebáli riskovat a šli si za tím, co je naplňuje, za činnostmi, během nichž nesledují a nevnímají čas. Jen tak poznáte, že jste tam, kde máte být, kde je vás potřeba. Teď trochu mudruju, že? Tohle je má zkušenost.

Nemudrujete ani trochu, naopak. Kromě textů, které prozrazují vybroušenost a myšlenkové hledačství, píšete i hravé básničky. Naposledy mne pobavila ta o soše Věry Špinarové. Přál byste si raději realistický portrét pěvecké legendy?

Ne, mi je to vlastě jedno. Věrka stojí kousek od mého domu a denně kolem ní chodím. Už jsem si asi zvykl. V básničce jsem chtěl jen poukázat na věci, o kterých se lidi a zejména úřady bojí mluvit. A samozřejmě jsem chtěl dát najevo, že se mi socha moc nelíbí. Na to máme každý právo. Nevím, jestli vlastně to, že si nakonec všichni na všechno zvyknou, není trochu smutné, ale takhle prostě lidská povaha funguje. Nicméně umění se stává uměním, začne-li v lidech vzbuzovat emoce, ať už pozitivní nebo negativní. No a tady se to povedlo. Představte si, jaké by to bylo, kdybyste šli kolem sochy a nic byste necítili. Proč by tam pak byla, že? Věru Špinarovou nicméně uznávám a beru za jednu z nejlepších zpěvaček. Byla, je a bude vždy takovou českou Tinou Turner.

Dal jste si nějaké novoroční předsevzetí?

Ano. Chci začít více cvičit. Teď nemyslím na nástroj, ale s tělem. Věkem to tak nějak přichází, že zjišťujete, že je třeba se začít starat nejen o duši, ale i tělo. No a ty Vánoce zase daly zabrat. A ještě každý rok si dávám předsevzetí, že budu říkat, co mám na jazyku. Že nebudu chodit kolem horké kaše. Protože, jak se na ostravsku říká: Bo, není čas, **čo! Život letí a není třeba si tu dokola vzájemně mazat med kolem huby, vyhýbat se nepříjemným názorům jen z loajality a přetvařovat se. Nemusíte se tímto přístupem stát moc oblíbeným, ale hodně vás to osvobodí. A těm, na kterých vám záleží, takto kupodivu můžete třeba pomoct.

Co z vaší hudební aktivity by letos čtenáře Ostravanu nemělo minout? Čeká vás hodně hraní a vystoupení?

Tak já být mnou, tak bych si určitě nenechal ujít svůj pořad „Jen tak“ v Heligonce (smích), potom 18. ledna budu hostem v Kafrárně, to je talkshow Petra Kubaly. 24. ledna máme s kapelou Nedivoč koncert v ostravském klubu Parník, 3. března budeme s Nedivoč za doprovodu orchestru a dětského sboru Permoník vystupovat na vyhlášení Cen Jantar v Gongu. No a 14. března hrajeme opět s Nedivoč ve studiu 1 Českého rozhlasu Ostrava. Do toho spadne nový pořad v Heligonce a na jaře mě čekají koncerty v Polsku. Nejbližší je 7. dubna ve Vratislavi.

Vidím, že nudit se opravdu nebudete. Tak ať se vám všude dobře daří! Svěříte se nám s vaším největším přáním pro rok 2019?

Nebudu asi moc originální. Přál bych si, aby všem vydrželo pevné zdraví. Od toho se pak odvíjí vše, co děláme.