Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Divadlo Kateřina Vainarová: Nelze se divit, že divák chce v divadle zapomenout na to, co se děje venku

Kateřina Vainarová: Nelze se divit, že divák chce v divadle zapomenout na to, co se děje venku

14.2.2019 Divadlo

Kateřina Vainarová, herečka a členka souboru činohry Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, patří k těm, kterým není lhostejný stav světa, ve kterém žijeme. Patří k lidem, kteří vědí, co je to zodpovědný občanský postoj i zodpovědný rodič vychovávající své děti k osobnosti slušného člověka. Ale rozhovor, který nám poskytla, se točí samozřejmě hlavně kolem divadla.

Zvětšit obrázek

Kateřina Vainarová a Petr Panzenberger v inscenaci Dokonalá svatba.
Foto: Radovan Šťastný

Jste docela záhada. Na internetu není o vašem životě skoro nic dohledatelné. Pocházíte pravděpodobně z Čech, protože jste byla studentkou gymnázia v Hradci Králové …

Ale pocházím ze západních Čech.

No vidíte. Jak jste se dostala do Hradce Králové?

Z Chlumce nad Cidlinou, kde jsem žila v době, kdy se Hradci otevíralo jazykové gymnázium. Moje maminka mě vedla k jazykům, mne chytla angličtina, chodila jsem soukromě na němčinu a gymnázium byla taková nějaká samozřejmost.  V Hradci jsem se pak dostala k divadlu.

Přes studentský divadelní soubor?

Právě že ne. Přes lásku.

Jasně, studentský herec, šikovný kluk – a bylo to.

Platonická láska. Potkala jsem ho na plese, spolužačka s ním mluvila, zeptala jsem se, kdo to je, ona na to, že kluk od nich z loutkového dramaťáku v Divadélku Jesličky, a že za dva dny jsou přijímačky. Šla jsem to zkusit, klaplo to a já objevila nádherný svět plný otevřených tvořivých lidí.

Z gymnázia jste se hlásila na DAMU, nebo na JAMU?

Napřed na DAMU, ale byla jsem nepřipravené tele a nevyšlo to. Takže jsem šla studovat pedagogiku, abych ten rok nějak překlenula …

Ano, přestávka ve studiu není dobrá, mizí návyky učit se …

Přesně. Za rok jsem pak zkusila zkoušky na JAMU a vyšlo to.

Kdo byl vaším třídním profesorem?

Pan Karlík.

Takže legenda! Pan profesor Josef Karlík. Když na něho vzpomenete, co z toho, co vás učil, považujete za nejdůležitější?

Dal mi představu o celkové práci na roli. Komplexnost. Vnímání toho, jak se postava vyvíjí. Pojmenovat si, z čeho vychází, čím prochází, o co jí jde a kam směřuje.

A co se přímo hereckého řemesla týká?

Kladl důraz na propojení psychiky s fyzičnem. Způsob, jak vnitřní jednání dostat do těla. Hodně mu šlo o komunikaci. Dbal na to, aby lidé na jevišti jednali spolu, i když jeden si mluví svoje a druhý si mluví svoje, aby vždy vnímali jeden druhého. To je právě to, co mne na divadle baví nejvíc a pořád. A miluju jeho větu z prvního ročníku: „Herec je jako delfín, hraje si a neubližuje.“

Jeden z největších hereckých bardů českého divadla, pan Petr Kostka, mi řekl, že dnes mu na mladé herecké generaci vadí diletantismus v mluvním projevu, nedbalost při pohybu, prostě neznalost technických základů jevištní existence …

Ano, vím, o čem mluvíte, Pan Karlík i tyto věci považoval za velmi důležité a měli jsme na to i další pedagogy. Herecké vedl on a pan Bergman. Například paní Hlaváčková nás nádherně učila pracovat s hlasem. Usadit si hlas, rozezvučit ho, hlídat si koncovky atd. A obrovskou školou herectví a práce s rekvizitou pro mě byla půlroční spolupráce s Alexandrem Minajevem, který teď bude režírovat u Bezručů Mistra a Markétku. Moc jim ho přeju!

Kdyby vám vaše dcera řekla, až přijde ten čas, že chce být herečkou, co jí odpovíte? Budete ráda?

Ono už to přišlo. Myslím si, že to ještě nemá úplně uvážené, ale koketuje s tou myšlenkou. Vidí maminku stát na jevišti ve světlech a zdá se jí to hezké. Nicméně je jí teprve jedenáct … Nevím, asi bych se o ni trošku bála. Já jsem větší tvrďák, život už mne lecčemu naučil, a přesto někdy bulím v šatně jako malá holka. Nevím, jestli se moje dcera hodí do toho někdy poněkud drsného světa, je hodně citlivá. Já ji vidím spíš někde na farmě nebo někde, kde si bude malovat. Ještě zvažuje, že bude zubařka, protože můj bratr je zubař. To mi přijde jako dobrá volba, která půjde dobře skloubit s péčí o rodinu a děti. To má v krvi, starostlivost o druhé.  Ale hlavně to všechno musíme nechat na ní. Já si jen přeju, aby byla šťastná.

Na vaší velmi stručné vizitce na stránkách Národního divadla moravskoslezského máte větu o klokaní paní s plnou kapsou. Čtu to jako odkaz na mateřství a důležitost dětí, potažmo rodiny ve vašem životě.

Ano! Rodina je přístav, maják, loď i oceán s bouřemi v jednom.

A co je úkolem rodičů? Připravit své děti na nástrahy života. Samozřejmě poskytnout jim vzdělání. Dobře je vychovat, aby z nich byli slušní lidé. Ale na konec jim stejně nemůžete dát víc než svobodu v jejich rozhodování o vlastním životě …

Přesně řečeno. A k tomu jim být průvodcem na cestě jejich duše. Protože to není naše duše, to je jejich duše. My jim můžeme pomáhat tím, že je navedeme a určíme hranice. A měli bychom se snažit zkazit toho ve výchově co nejméně. Dát jim víru v sebe a svobodu volby. A další bod je to, co děti dávají nám. Jsou to obrovští učitelé.

Nebavíme se jen o vaší dceři, máte také syna. Takže kdyby se vaše děti rozhodly pro život spojený s divadlem, potěší vás to?

Zmínil jste našeho syna. To je velký komediant a herec už teď. Hláškař. Před Vánocemi spolkl skleněnou kuličku a bylo to trochu dramatické, ale on na sále, už s napíchnutou žílou pro narkózu, řekl doktorům, že jim drží palce. Smáli se ještě druhý den. Rád se předvádí a sleduje, jak na to kdo reaguje. O toho bych se až tak moc nebála, protože je na něm vidět, že to má zároveň všechno dost na háku. Ale u něho si nikdo zatím netroufneme odhadnout, kam ho vítr zavane.

Někteří adepti divadelního umění jdou cestou přes konzervatoře a pak už přímo na jeviště. Vy máte za sebou vysokoškolská divadelní studia. Považujete je za důležitá?

Vysokou školu jako takovou považuji za důležitou, i když zrovna u herectví takovou roli nehraje. Pokud by se moje děti rozhodly jít k divadlu, pak bych ráda, aby toto rozhodnutí padlo až později, tím pádem až jako vysokoškolské studium. Důležité je podle mě gymnázium, které vytváří prostor pro rozhlédnutí se, pro získání všeobecného rozhledu a možnosti uvážlivého rozhodnutí, čím chci být.

Mluvíte jako pedagog. Neuvažovala jste o tom, že byste učila na Janáčkově konzervatoři jako někteří vaši herečtí kolegové?

Nedávno jsme to řešily s kolegyní Renčou Klemensovou. Učí, má svůj ročník. Bavily jsme se o tom, jak je to zodpovědné a náročné. Když tuhle práci chcete dělat pořádně, musíte tomu věnovat plno času mimo samotné hodiny. Studenti jsou ještě svým způsobem děti, je jim čtrnáct. Provádíte je důležitým obdobím poznávání sebe sama. Protože o tom na začátku herectví je. A to je velká zodpovědnost.  Vy nejste jen pedagog, ale suplujete někdy rodiče, suplujete psychologa. Někdy musíte být tou náručí, která chybí. V současné době bych na to energii neměla, respektive chci ji věnovat svým dětem.

Pojďme zpátky k divadlu. Odehrála jste řadu krásných rolí. Na které vzpomínáte s největší radostí?

Těch je víc. Na každé roli, i malinké, potřebuju najít něco, co mě baví. Na ty, u kterých jsem to nenašla, zapomínám. Ráda vzpomínám na Fragmenty z Oněgina, které s námi dělal Martin Čičvák v posledním ročníku JAMU a ve kterém jsem hrála Olgu. Z ostravských inscenací vzpomínám na Magdu v Kouzelníkovi z Lublinu, Sally v Kabaretu, Jenny v Žebrácké opeře. Bylo by toho hodně. V současnosti mě třeba moc baví Aneta v Bohu masakru v Divadle Mír a za chvíli se vrací Natálka v Kuřačkách.  A už jsem „obulela“, že mám nejméně vtipnou roli (neb ego je sviňa) v Dokonalé svatbě, a s radostí si užívám něžnou Judy.

Teď vás čekají dvě inscenace, Opilí a Rádce. Už zkoušíte?

Opilé od Vyrypajeva už zkoušíme. Je to o hledání Boha v nás, lásky uvnitř všeho. Moje role mi zatím, ale upozorňuji, že teprve začínáme, nepřipadá moc zajímavá. Není tam moc textu, a tak musíte vymyslet a vytvořit všechno, co tam děláte. Například v jedné situaci já a Renáta Klemensová hrajeme manželky dvou mužů, ty hrají David Viktora a Petr Houska. Dialog běží hlavně mezi těmi muži. Už jsem se ptala režiséra, jak moc můžeme s Renčou „zlobit“, jestli rozumíte, tedy co si můžeme dovolit, když oni dva filozofují. My nesmíme rozbít ten dialog, je třeba, aby myšlenky došly k divákovi, ale zároveň tam nemůžeme jen tak stát. V další situaci budu hrát úplný můj protiklad. Naprosto souzním s tím, co říká postava mého manžela, ale hraju manželku, která ho moc nechápe. Většinou si ve svých postavách najdu pochopení pro to, ve které fázi vývoje se postava nachází, ale tady jde o témata, která jsou mi hodně blízká. No jsem zvědavá, kam s Lorou dojdeme, ale ono je důležité, že myšlenka  zazní, ne kdo ji poví.

Občas přece musíte hrát postavy, které jsou úplně jiné, než jste vy sama jako člověk ve svém životě …

Ano, taková byla Natálka v Kuřačkách. Taková ta sebevědomá, načesaná, s nalakovanými nehty a perfektním ohozem, která má ve všem jasno – no tak to jsem si řekla, že tuhle „blbku“ já přece vůbec nezahraju …

… a byla z toho nakonec vaše výborná práce, skvělý herecký výkon …

… děkuju, umíte potěšit. Ale dostala jsem se k ní, až když jsem ji začala mít ráda. Takhle to musí být vždycky. Musím postavu pochopit, musím vědět, proč dělá to, co dělá, a musím ji začít mít ráda. Velkou pomocí byla režisérka Janka Ryšánek Schmiedtová, která čas od času přijela vlakem s takovou šílenou energií,  že jsem jen nasávala a vkládala do Natálky. Potřebovala jsem vidět, že i vzdělaná, tvůrčí žena umí mít navenek povrchní zájmy. Že jasný řez je někdy víc než dlouhé filozofování. To ona mě učila mít ji ráda. A dnes ji doslova miluju!

Další inscenace, která na vás čeká, je Rádce. Je vlastně politickým divadlem. Je to hra o moci, o ovládání společnosti.  A jsme zase u úlohy divadla. Mluvili jsme o rozvíjení studentů. Má divadlo rozvíjet i svoje diváky? Třeba i ve vztahu k veřejnému dění, k politice? Většina lidí přece chodí do divadla za zábavou, za odpočinkem od reality. Tak co má dělat divadlo?

Oboje. Dříve jsem v tomhle byla mnohem radikálnější. Myslela jsem si, že divadlo a televize musí vychovávat a vzdělávat. Jenomže je to diskutabilní. S nadsázkou řeknu, že do divadla chodí čtyři procenta a zbytek tam nedostanete.  Ale je to tahle většina, která nakonec rozhoduje o tom, jak se tady žije. Jenže se nemůžete divit, že dneska chce divák v divadle opravdu zapomenout na to, se děje venku. Svět je plný informací, které nepotěší.  Ale myslím, že je bytostně důležité hledat i v tom všem krásu, radost a naději. A k tomu nastavovat divadlem trochu zrcadlo.

Jak vy vidíte dnešní realitu?

Máme prezidenta Zemana na Hradě, a to pro mne jistý problém je. Nejde o něj samotného, spíš to vypovídá o společnosti.  Ale není to středobod mého zájmu. Věřím, že každý musí začít u sebe a posilovat dobré vibrace ve svém okolí. Čímž neříkám, že i já občas neuhnu. Třeba v generálkových týdnech umím mít vibrace Olihně Beznaděje z Červeného trpaslíka. Ale je třeba s ní bojovat. A naštěstí mám kolem sebe tolik známých, kteří hledají a dávají radost, že se o lidi jako takové nebojím.

Myslíte si, že zavedení přímé volby prezidenta bylo dobrým krokem?

Dnes už si to nemyslím. Cyril Höschl mluví o tom, kolik procent lidí je schopno uvědomělého vnímání a jednání. Je to menšina. Já jsem se snažila pojmout volbu zodpovědně. Snažila jsem se s lidmi mluvit, bavit se s nimi o tom, koho budu volit a proč. Myslím si, že jsem udělala všechno, co jsem mohla. Dnes si říkám z nějakého vyššího metafyzického hlediska, že společnost to potřebuje, a to se týká i premiéra Babiše, že společnost tady je trochu slepá a spící, že potřebuje dostat svým způsobem přes „držku“. Lidé pomalu prohlédnou. Doufám v to. Anebo ne …  Ale i kdyby jen došlo k uvědomění toho, že potřebujeme dobré vzory, bude to výhra.

Tohle by bylo na úplně jiný a velmi obsáhlý rozhovor…

Celkově si myslím, že na světě je zatím potřeba rovnováhy. Jin a jang. Roli zla vnímám jako to, co nám ukazuje dobro.  Tedy do chvíle, kdy už to žádná duše nebude potřebovat, protože bude vědět.  Vezměte si teď skloňované slovo „lepšolidi“, užívané pejorativně.  Ale člověk se přece musí snažit být lepším a lepším člověkem. Každý z nás je živá bytost tady na planetě. A měli bychom se snažit se nějak vyvinout v to nejlepší, co ze sebe můžeme během tohoto života udělat. I když je to těžší cesta. A k tomu zažít Everest srandy, ať tu jen nemoralizuju.

Někteří říkají, že politiku by měli dělat jen bohatí, kteří už nemají cíl, aby jim politika přinesla peníze, protože jich mají dost …

Tohle jsem říkala mému muži, když nastupoval Andrej Babiš. A můj muž řekl hned, že mu nevěří. Mně trvalo chvilku, než jsem se smířila s tím, že jsem byla velmi naivní. Prvotní otázka by měla být … jak zbohatli? Od toho se potom odvíjí charakter jejich bytí v politice.

Kteří lidé by měli dělat politiku?

Určitě bych tam ráda viděla vzdělané lidi s rozhledem, zcestovalé lidi, kteří vědí, co funguje a nefunguje ve světě. Kteří vědí, kam svoji zemi chtějí vést. Kteří si uvědomují důležitost školství a vědí, jakým směrem měnit jeho leckdy zkostnatělost. Čímž neříkám, že už se to neděje, ale jde to pomalu. A ženy, protože vnímají věci z jiného úhlu pohledu. Muži často vidí branku a chtějí hlavně dát gól. Důležité je propojovat mužské a ženské vnímání. Motivace by měla být lidská. Už na JAMU jsem s nadsázkou říkala, že musíme porodit hodně dětí, vychovat z nich dobré lidi a pak je poslat do politiky.

A ne do divadla?

Tam je nemůžeme posílat, to je cesta, kterou si musí každý volit sám. Tedy pokud nemluvíme o dětech jako o divácích, tam můžeme pomáhat s výběrem a vkusem. A to platí i o literatuře. Je důležité, aby dnešní děti četly.

 

Ladislav Vrchovský | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.