Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Divadlo Když má opera jen čtyři noty a skvělé protagonisty, může to být pastva pro uši i bránice

Když má opera jen čtyři noty a skvělé protagonisty, může to být pastva pro uši i bránice

15.2.2019 Divadlo

Národní divadlo moravskoslezské má za sebou premiéru Čtyřnotové opery. Škarohlídové mohou odhodit své škrabošky a přijít se bez předsudků podívat, jak se dá vyzrát na minimalistickou operu, dát jí osobitý šarm, perlivý humor a skvělou nadsázku. Čtvrteční premiéra se podařila, nastudované dílo Toma Johnsona má čerstvý švih, eleganci a baví od první do poslední noty ze čtyř. V sólových úlohách se představili Eva Dřízgová-Jirušová, Anna Nitrová, Václav Morys, Lukáš Bařák a Martin Gurbaľ. Klavírní spolupráci a roli průvodkyně operou obstarali Michal Bárta a Dominika Škrabalová.

Zvětšit obrázek

Eva Džřízgová-Jirušová a Václav Morys.
Foto: Martin Popelář

Pojďme si povídat o čtyřnotové opeře. O opeře o čtyřech tónech. O tónech a, h, d, e. Zazpívali je čtyři zpěváci. Jmenovali se Soprán, Alt, Tenor a Baryton. Ještě přišel na okamžik Bas. Ale zase odešel. Opera má i průvodce. Má také klavíristu. Čtyřnotová opera se skládá z operních čísel. Sólových a sborových čísel…

Názory, že operní forma je přežitá, se objevují prakticky od počátku 20. století. Tendence vytvořit protiklad k vážné opeře však můžeme najít už v baroku. Co jiného než veselý a rozjařený kontrast měla za cíl komická opera buffa. Johnsonova anti-opera si zvolila jako materiál pouhopouhé čtyři tóny. Ono se to řekne: „jen“ čtyři tóny. Ale jen základní kombinací jednotlivých tónů a, h, d, e vznikne dvanáct dvojzvuků. O trojzvucích, čtyřzvucích a jejich variantách ani nemluvě. Johnson však nešel cestou skladatelské exhibice a jako roduvěrný minimalista vytvořil dílo, které nepostrádá stylovou jednotu a originálně slučuje princip imitace s parodií a humorem.

Z inscenace Čtyřnotové opery. (Foto: Martin Popelář)

Scénograf David Bazika využil decentního kontrastu velkého žánru na půdorysu komorního prostoru Divadla „12“. Iluzi „Gran Teatro Dodici“ podporují nenásilné klasicizující prvky (svícny, mušle), scéna je v souladu s minimalistickou hudbou nepřehnaně funkční a vyladěná s kostýmy Jitky Rusnák Stauder. Ty jsou ideálně vyšperkované a barevně, esteticky i funkčně nápadité. Zejména v kostýmech obou ženských hrdinek se kreativita kostýmní výtvarnice s labužnickou pikantností doslova vyřádila a podtrhla nejen komickou nadsázku, ale též přirozený půvab obou sólistek.

Anna Nitrová. (Foto: Martin Popelář)

Čtyřnotová opera není založena na dějovém schématu. Chce být zábavným průvodcem operním dílem ve smyslu střídání árií, recitativů a vokálních ansámblů. Před očima diváka tak na scéně stojí, pohybuje se, padá i levituje čtveřice umělců, jejichž úkolem je zazpívat své role. Je jim dovoleno být sám sebou a přitom se o nich také mnohé vyjeví.

Režisér Juraj Čiernik okořenil pěvecké líčení počtu taktů, peripetií s kostýmy a dalších patálií, objevujících se v libretu, řadou legračních prvků a inovací. Zábavně je vyřešeno parodování kanonických operních děl (Komedianti, Valkýra apod.), které ilustruje proměnlivá tabulka. Čiernik rozpoutal na jevišti sérii humorných situací, které přiváděly publikum k salvám smíchu. Přitom ponechal umělcům jejich vrozený temperament a iniciativně vsadil na jejich fantazii, svobodu pohybu a gesta, hereckou dikci a improvizační volnost. Nebudu prozrazovat jednotlivé gagy a scénky, protože je lepší zažít je v akci, než si o nich pouze číst. Podívejme se raději, s jakými výsledky se prezentovali jednotliví aktéři premiéry.

Eva Dřízgová-Jirušová. (Foto: Martin Popelář)

Eva Dřízgová-Jirušová mohla do důsledku uplatnit své jedinečné zkušenosti: její ztvárnění naivní operní divy, která touží jen a jen po nekonečném potlesku, bylo půvabné a nepřekonatelné. Sopranistka také dostala na pódiu nejvíc do těla (smekám klobouk k jejímu výrazovému rejstříku i fyzičce), měnila hbitě převleky a její charisma zastřešilo celou operu. Skvělý kontrast k ní vytvořila Anna Nitrová jako věčně naštvaná, protože vždy „ta druhá“ a v pozadí opomíjená altistka. Ta byla pro mne osobně příjemným překvapením, jak pestrou škálu emocí dokázala rozehrát. Václav Morys v roli Tenora řešil s rozkošnou sebestředností jen sám sebe a žehral nad nedostatkem příležitostí: padal, věšel se na hák, prostě byl k sežrání.

Václav Morys. (Foto: Martin Popelář)

Sestavu báječně doplňoval barytonista Lukáš Bařák, který své přirozené komické nadání obohatil mužnou, rytířskou dvorností, zamilovaností a skvěle operní čtyřlístek dotvářel. Povedené bylo též basové intermezzo, do kterého režisér zapojil také klavíristu Michala Bártu a inspicientku Martu Celárkovou. Martin Gurbaľ přišel na scénu jakoby z hospody s půllitrem v ruce, bodrý a dobře naladěný, podložil si krýgl krabičkou cigaret a vystřihl své číslo.

Čiernik dokázal Čtyřnotovou operu vylíčit jako pomyslnou Pandořinu skříňku, z níž vylézají typické manýry, chiméry, slabosti a vášně, které odkrývají lidské jádro se všemi jeho tužbami, ideály, neurózami… Velice oceňuji široký prostor, který režisér ponechal samotným protagonistům, jejichž typologie jednotlivých figur byla osobitá, osobní a trefná. Nečekejte, že v této opeře uslyšíte operní zpěv, tak jak jej znáte. Je to hra na operu, karikatura opery, nasvícená úlevným kuželem srandy, humoru a legrace. Zcela logicky absentuje suchopárná úcta k tradici a patos, i s pompézními scénickými a režijními prvky je zacházeno s hyberbolickou grácií.

Z inscenace Čtyřnotové opery. (Foto: Martin Popelář)

Ostatně, v interaktivním kvízu, do kterého šikovná průvodkyně operou Dominika Škrabalová zapojila jednoho z diváků, stála též otázka, jestli dotyčný pán vždy rozumí, o čem se zpívá. Schválně, zkuste hádat, jaká byla jeho odpověď. Hudební doprovod obstaral při premiéře spolehlivý a zkušený Michal Bárta, který je pro tyto příležitosti perfektní volba, protože má i dar herectví. Jeho vytříbený, mechanicky přesný a rytmicky pregnantní hra doprovázela pěvce, jejichž hudební přípravu zařídil osvědčený Paolo Gatto. Sluší se také upozornit na fakt, že inscenace se hraje bez dirigenta, jehož roli s provizorní taktovkou (deštníkem a čímkoli, co zrovna držela v ruce) šarmantně zvládla Eva Dřízgová-Jirušová. A to v dobré synchronizaci a souhře, přestože rytmických úskalí v nástupech je v opeře víc než dosti.

Byl to jeden z večerů, na které se nezapomíná. Poprvé v historii Národního divadla moravskoslezského byla uvedena opera na nové komorní scéně „12“. A ukázalo se, že to je na podobné produkce velmi šťastný prostor, který smazává onu pomyslnou vzdálenost mezi jevištěm a hledištěm a vytváří bližší komunikační most s diváky. Poprvé se jedná o dílo, v kterém se na základě nové dohody Fakulty umění a NDM představí v sólových úlohách taktéž studenti. Čtvrteční premiéra vsadila na jistotu. Bude zajímavé sledovat, jak se s čtyřmi tóny poperou i mladí adepti hudebně-dramatického umění, kteří se představí poprvé 10. března. Ať tak či onak, je jisté, že to bude pro diváky i samotné účinkující osvěžující a nespoutaná zábava pro všechny generace, operní gurmány i ty, kterým je tento žánr z duše protivný a chtějí se na jeho účet třeba jen pousmát.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.