Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Nikde není řečeno. Zamyšlení po prvním přečtení nové sbírky Petra Hrušky

Nikde není řečeno. Zamyšlení po prvním přečtení nové sbírky Petra Hrušky

19.2.2019 Obraz & Slovo

Dlouho avizovaná a očekávaná básnická sbírka Nikde není řečeno na sebe v posledních týdnech upoutává pozornost. Petr Hruška, který je jejím autorem, s ní jede turné, při němž ji křtí v Praze, v Ostravě, v Brně. Básníkova kniha byla v minulém týdnu představena v ostravském antikvariátu Fiducia. Celý večer byl umocněn skutečností, že ze své poslední sbírky Život lidí, zvířat, rostlin, včel četl verše také Pavel Kolmačka. Tak zněly v jednom prostoru a v jedné chvíli hlasy dvou výrazných básnických osobností soudobé literatury.

Zvětšit obrázek

Petr Hruška vydal novou sbítku s názvem Nikde není řečeno.
Foto: Jiří Zerzoň

Petr Hruška vstoupil do literárního života na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Patřil k těm (vedle Jaroslava Žily, Jana Balabána, bratra Pavla, Ivana a Petra Motýlových, aj.), kteří aktivovali ostravský literární život na počátku let devadesátých. Jako básník se představil prvotinou Obývací nepokoje v roce 1995, připravenou a vydanou ostravským, dnes neexistujícím, nakladatelstvím Sfinga. Na scénu vstoupil nepřehlédnutelný básník. Zaujal lapidárností výrazu, schopností zachytit ve zdánlivě každodenních situacích určující chvíle lidského života na předělu událostí (veřejných i intimních).

V jeho dalších sbírkách básnické Já stárlo, zůstávalo však zaujato chvílemi, kdy lze zahlédnout naděje i jejich odvrácenou stranu. Sledovalo sebeidentifikační cestu dětí, jejich střety se sebou samými, s vlastními sny, s jinakostí světa rodičů, s nástrahami reality. Básnické Já zachycovalo napětí, které přináší pobývání ve městě, zvláště v Ostravě, která v sobě stále nese stopy periferie a outsiderství. Pozorovalo sebe sama ve chvílích, kdy zklamává sebe i ty, které chtělo mít ve svém životě.

Určitou tvůrčí etapu zachycuje v roce 2004 v brněnském nakladatelství Host realizované souborné vydání sbírek Obývací nepokoje, Měsíce, Vždycky se ty dveře zavíraly, které doplnily nepublikované prozaické texty pod názvem Odstavce. Svou proměňující se poetiku a trvající nahlížení na svět představil v XXI. století v dalších sbírkách: Auta vjíždějí do lodí (2007), Darmata (2012), Nevlastní (2017). Je příjemné, že jednotlivé sbírky lze číst také jako provazující se knihy života, protože některé motivy, témata, ale i básně se v jednotlivých souborech opakují.

Básnická sbírka Nikde není řečeno vyšla v nakladatelství Host. Čím zaujme ještě před tím, než začneme číst verše, je její výtvarná a grafická složka. Sbírku doprovázejí na obálce, v knize, na předělech mezi jednotlivými oddíly sbírky fragmenty obrazů Jakuba Špaňhela. V záři, odlescích i v zatemnění se objevují reprodukce jeho obrazů Lustr, Lustr ve větru, Japonský lustr z let 2007 a 2008. Grafickou úpravu sbírce vtiskl Ivo Kaleta. Zlatá a černá barva, sazba a volba písma vnášejí do sbírky další rytmizující a spojovací prvky, které vytvářejí ze sbírky jedinečný celek. Sbírku doprovází i řada paratextů – mini profil autora i výtvarníka, jejich fotografie, jejich umělecké konfese a ještě jakýsi pandán v podobě ozvěny téměř všeho na záložce knihy – …jsou překvapená slova…. V mém vnímání sbírky charakter těchto doprovodných textů sbírku až příliš zatěžuje, vnáší do ní dimenzi uzavřenosti, definitivnosti, nepřekročitelné mimořádnosti.

Básnickou sbírku Nikde není řečeno otevírá stejnojmenná sedmidílná báseň. Věty, které jsou fragmenty promluv, dozvuky komentářů rámují činnost poponášení, odnášení či odstraňování, jsou součástí kroků mezi položíme ho a zvedneme ho. Jsou ohlasem i aluzí slavných vět, veršů, formálních prohlášení, aktivizujících otázek, neopětovaných výzev. Jsou echem nesourodého zmatku veřejného života i ulpívajících ozvěn vnitřních světů.

Sbírka je členěna do pěti oddílů – kolečko mrkve, všechno se děje na lodi, vteřina světa, volání, zbytek řádků zničen -, ale nápadnější je dvojí linie sbírky. V jedné trvají obrazy a záznamy každodennosti ve své zraňující i zranitelné podobě, v druhé se ocitáme v zajetí dávných časů, v sugesci hliněných tabulek. Devět básní s totožným názvem HLINĚNÁ TABULKA nás přenáší až k příběhům, které mohou patřit ke Gilgamešově eposu, k zlomkům sumerských mýtů. Ale při prvotním poznávání sbírky se nestávají dominantní zlomky dějů a výroků. Tyto básně chápeme jako určující kód pro čtení a přemýšlení nad poezií a verši; nad úplností a smyslem básnění. Verše, které mají být dokladem časem zmarněného sdělení (předchozí řádky odlomeny, 3 řádky nejasné, 2 řádky poškozené, 3 řádky fragmentární, 1 řádek fragmentární, 1 řádek poškozený, následuje velká mezera, další řádky zcela zničeny; 42 řádků zničeno, 23 řádků zničeno, 22 řádků nejasných; 11 řádků fragmentárních, 2 řádky poškozené, 2 řádky zničené, konec tabulky chybí; 2 řádky nesrozumitelné, poškozeno, odlomeno; předchozí řádky chybějí, 14 řádků fragmentárních, 9 řádků nečitelných, následující řádky nelze zrekonstruovat; zbytek ztracen; následující řádky nesrozumitelné, zbytek nečitelný; 1 řádek porušen, 1 řádek porušen, 12 řádků nečitelných, 3 řádky silně fragmentární, následuje velká mezera, nedokončeno; poškozeno, 6 řádků nečitelných, 4 řádky fragmentární, zbytek řádků zničen), směřují k otázkám: čím jsou naše záznamy o lidském životě, o našem snažení, o ztrátách i dosažení cílů?

Básně, v nichž se ocitáme v přítomných okamžicích, mají podobu sebeoslovení, nebo svědectví. Uchovávají potřebu vyjadřovat se jedinečně a rebelsky. Odpoutávají se od Ostravy jako místa dění v básních a provázejí nás vzdálenými a snad exotickými místy, ale přicházejí opět s obrazy vyloučenosti. Co mě při prvních čteních sbírky upoutává jako jiné v poetice Petra Hrušky, je doslovování sdělení, multiplikace obrazů. Potřeba k jevům v básních dodávat příčinu i jejich následek. Dříve byly události, skutečnosti, stavy zachycovány v okamžicích, ve fázích, v podobách, u nichž jenom uhadujeme, co, komu, kdy a proč se stalo, k čemu odkazují, koho oslovují.

Těším se na další a opakovaná čtení osmé básnické sbírky Petra Hrušky Nikde není řečeno. Protože tak jako někde tady je básník a daleko je do ničeho, tak již existují texty a budou napsány verše, kde bude také a opět řečeno.

*

Autorka recenze prof. PaedDr Iva Málková, Ph.D. působí na Katedře české literatury a literární vědy Filozofické fakulty Ostravské univerzity.

Iva Málková | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.