Na konci řady pánských hajzlů hledí do běloby pisoárů, píše Ondřej Hložek ve Chvilce poezie

Malířka Michaela Kumhala Mainx vytvořila pro loňskou výstavu „So was? Němectví v nás“ v Prozatímní galerii Wurst plátno s výjevem ze zdevastovaného hřbitova v Sudetech, konkrétně v Razové na Bruntálsku. Rozmlácené náhrobky, bortící se ohradní zeď a z omítky vysvlečenou hřbitovní kapli. Chmurnou scénu, jak si ji pamatovala z dětství, když do Razové jezdila s rodiči na chalupu. Do vesnice s německým názvem Raase. „V roce 1946 byli Němci z Rázové odsunutí do anglického a amerického pásma Německa, v Rázové zůstaly jen 3 rodiny německé ze smíšeného manželství. Staří usedlíci Němci odcházeli neradi a s pláčem,“ stojí v kronice obce.

Pro Michaelu ty dětské cesty na chalupu v Razové měly tajemný nádech právě kvůli místnímu hřbitovu s nápisy v cizí řeči. A tehdy jí také začalo docházet, že tato zem bývala domovem nejen pro Čechy, ale už od třináctého století také pro české Němce. A to pro hodně Němců, před druhou světovou válkou zhruba pro tři miliony. Poválečný nářek Sudet je slyšet i z poezie básníka Ondřeje Hložka (ročník 1986). Vítkov, Vikštejn, Libavá, Mladecko, Nízký Jeseník, Bruntál, Široká Niva, Razová… Tíhu a vykořeněnost tohoto kraje dokáže popsat hodně úzkostnými náladami, takže není divu, že zmiňovanému obrazu Michaely Kumhaly Mainx věnoval samostatnou báseň.

SUDETSKÁ KAPLE
(Michaele Mainx)

Krovem prostřelila větev
lípy
Srdce rozšlapaná`
u vrzavé branky
Kraj to vše zapsal
Do smrti
a poházeného neklidu

*

Pivnice U Mnicha v Opavě v Ostrožné ulici sice nemá dlouhou historii a vznikla až po sametové revoluci, ale i tak si už dosti pamatuje. Semináře studentů Slezské univerzity, porady redaktorů Regionu, rvačky opavských rowdies i vznik kulturního časopisu Protimluv (zjara roku 2002 s požehnáním básníka Víta Slívy). Sympatické je, že nejde o pub ani restauraci, ale o jakýsi chlapský výčep. S vizáží z přelomu komunismu a raného kapitalismu.

OLTÁŘ
(pivnici U Mnicha)

Na konci řady
pánských hajzlů
hledí do běloby
pisoárů Dva
Mumlají něco
o věčné spáse
Žiše Christa
Oči s těžkými víčky
hypnotizují
desinfekční tabletu
Pak se svalí a hlasitě chrápou
alespoň na těch pár minut,
než se ten kousek
chlapského světa
připotácí omodlit někdo další

*

Jiří Gill je třiaosmdesátiletý opavský botanik, narodil se 24. února 1936 v Těšíně. Ale také svérázná postavička s hustým plnovousem, která hlásá: „Všichni jsme děti přírody.“ Kreslí, fotí, tiskne grafiky a svému dílu zároveň s přehledem říká „mazanice“. A básník Ondřej Hložek má pro podobné pábitele slabost takřka hrabalovskou.

OCÚNY
(Jiřímu Gillovi) 

Z otevřené schránky
padají předvolební sliby,
lesknoucí se tváře z nekvalitních
fotografií, jejich jistota
se mi zakusuje do zad 

Ty ocúny v Podzámce
letos ne a ne!
Sucho no…
Podávám ruku muži
s vousem po pás,
ševelí francouzskými holemi
– myslím,
že to sucho květin pohltí ty tváře z poštovních schránek,
jejich vůně vyčpí,
jejich sliby uschnou 

Jen strach o ocúny
ozvednout ty jejich povadlé
hlavy
Jen tak