Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Divadlo Robert ďábel v Ostravě: První premiéře vévodily ženské pěvecké výkony

Robert ďábel v Ostravě: První premiéře vévodily ženské pěvecké výkony

14.6.2019 Divadlo

Operně-baletní mystérium Robert ďábel je novou operní inscenací Národního divadla moravskoslezského. Nové hudební nastudování opery Giacoma Meyerbeera z roku 1831připravil Adam Sedlický v režii Dominika Beneše. Scénu vytvořil David Janošek a kostýmy Zuzana Přidalová. Opera je uváděna ve francouzském originále a ve čtvrtek se v hlavních rolích představili Jana Sibera, Michaela Zajmi, Martin Gurbaľ, György Hanczár, Václav Čížek, Petr Urbánek, Roman Vlkovič a Tomasz Suchanek.

Zvětšit obrázek

dsZ ostravsk operní inscenace Robert ďábel.
Foto: Martin Popelář

Giacomo Meyerbeer byl obratný skladatel. Jeho přizpůsobivost dobovému vkusu a aktuálním trendům je legendární: původní jméno Jakub Beer doplnil Meyerem, obdiv k Rossinimu demonstroval poitalštěním Jakuba na Giacoma. Jeho první operní práce jako by vypadly z pera italským operním skladatelům. Po kritice, že propadl „italskému šlendriánu“, si dal šest let pauzu, po níž představil jinou koncepci, která se nejvíc odrazila v opeře Robert Ďábel. Tou zahájil svou spanilou jízdu francouzské „velké opery“ s hrdinskými, historickými a fantastickými náměty.

Psychologicky poměrně zmatené libreto vypráví středověký příběh o vévodovi Robertovi ďáblovi, který své přízvisko získal, protože je údajným synem samotného démona. Opera by se spíše měla jmenovat Bertram ďábel, protože tento Robertův průvodce je strůjcem všech pekelných svodů a nástrah. Pod jeho vlivem Robert hazarduje, pije a páchá nepravosti. V opeře se mísí realita s fantaskními prvky: zlatá větévka dodává nesmrtelnost a bohatství, diváci se dočkají návratu oživlých mrtvol, nechybí ani klasické pohádkové zakletí, které je zlomeno půlnocí, apod. Důležitý uzlový bod překvapení, a sice že Bertram je otcem Roberta, je prozrazen hned ve druhém dějství. Tempo opery a dějové zvraty jsou i při značném zestručnění dosti zdlouhavé.

Z inscenace Robert ďábel. (Foto: Martin Popelář)

Nová ostravská inscenace stojí na skutečně velkolepé, ale přitom esteticky a výtvarně poutavé scéně Davida Janoška. Jejím ústředním motivem je pozdně gotická malba Pietera Brueghela Pád andělů, jejíž zvětšená reprodukce vyplňuje zadní plán jeviště. Také v dalších dějstvích je s obrazem symbolicky pracováno v kaleidoskopických miniaturách obrázků. Povedená je iluze pozlacené klece i motivy temných sil, flexibilně je využitý i kamenný podstavec uprostřed jeviště.

Dalším důležitým scénografickým prvkem je gotický chrlič umístěný z pravé strany jeviště. Jeho funkce není pouze dekorativní, v konkrétních momentech se z něj několikrát sype jakýsi světlý prášek, který režisér Dominik Beneš vysvětlil jako symbol pomíjivosti času. Vizuálně impozantní byl hořící podstavec a zejména stíny postav, promítaných na plátně za obrazem. Nechyběly ani působivé pyrotechnické gejzíry ohně a jisker.

S Janoškovou scénou jsou dovedně sladěny kostýmy Zuzany Přidalové, které reflektují historické reálie, fantazijní prvky i symboliku, mají nádhernou barevnost, vkus, eleganci i výpravnou vznešenost. Tematicky souzní s Brueghelovým obrazem šaty Alice, podobně krásné šaty zdobí Isabellu, sugestivní jsou také další kostýmy charakterizující stav rytířský nebo rej duchů.

Režisér Dominik Beneš interpretuje příběh opery jako jakési „peklo na zemi“, které je znázorněno na jevišti pouštním pískem z tlamy chrliče. Ten má také charakterizovat měření času. Ačkoli jsem se opravdu snažil, konotaci tohoto vynálezu s časovou strukturací opery, natožpak příběhem, jsem nezaregistroval, jakkoli to byl napoprvé vizuálně zajímavý prvek. Beneš také přistoupil k četným škrtům, patrně si dobře vědom logických a literárních slabin libreta. Jeho filozofické východisko však příliš nekorespondovalo s chováním a jednáním postav, které se hodně hledaly, působily nesourodě a místy zmateně. Řadě klíčových scén chyběla jasnější herecká a výrazová profilace, co se týče typologie a duševních pohnutek hrdinů. Režie Beneše si vytkla vznešený cíl, ale provedení bylo místy nedotažené do konce, přeplácané a nenacházelo rezonanci mezi myšlenkou a jejím ztvárněním.

Robert ďábel nedisponuje příliš působivou hudbou (pomineme-li vskutku robustní dynamiku), mystika temných sil je vyjádřena v úvodu opery fádním sestupným mollovým kvintakordem a posléze častými zmenšenými kvintakordy, melodika skladatele je po celou dobu vypočitatelná, klišovitá a vesměs se omezuje na zdůraznění technicky exponovaných pěveckých partů. Ty jsou mnohde skutečně na hranici možností interpretů.

Čtvrteční premiéře absolutně vévodily bezkonkurenční dámské pěvecké výkony. Isabella sopranistky Jany Sibery splnila všechny předpoklady, které náročný part ukládá. Její flexibilní vokál se bravurně vypořádal s virtuózními koloraturami, krkolomnými výškami, přitom nepostrádala ani hlasový objem v expresivních momentech.

Jana Sibera. (Foto: Martin Popelář)

Znamenitě svou roli ztvárnila i mezzosopranistka Michaela Zajmi, jejíž hlas oplývá mimořádně lahodnou barvitostí, suverénní technikou a širokými výrazovými možnostmi. Zajmi také potěšila brilantní výslovností, kultivovanou a příkladnou francouzštinou, její herecký projev nebyl křečovitý, ale podobně jako u Sibery přesvědčivý, trefný a adekvátní všem dějovým zvratům a peripetiím. Mimořádně povedená byla také pěvecká čísla, z nichž stojí za zmínku árie s doprovodem harfy v podání Jany Sibery, instrumentačně oděná jen subtilními rozklady harfy a melodickými kudrlinkami hoboje. Ta vyvolala v publiku vskutku dlouhé a frenetické ovace.

Mužští protagonisté bohužel tentokrát dámám sekundovali méně zdařile. Maďarský tenorista György Hanczár nebyl typologicky vhodným představitelem rozpolceného normandského vévody Roberta. Jeho chování na pódiu a silácká gesta vyznívaly až s trapnou rozpačitostí, chyběla mu přirozenost a v mnoha důležitých momentech též intonační jistota, neboť mnohokrát zpíval pod tónem, nebo byl jeho hlas překryt zbytečně agresivně hrajícím orchestrem.

Martin Gurbaľ. (Foto: Martin Popelář)

Martin Gurbaľ je sice svou fyziognomií ideálním démonem a záporákem, na pódiu působí přirozeně, ovládá skvěle pohyb a dokáže zaujmout, jeho pěvecký výkon však nepatřil k dominantám nové inscenace, chybělo mu psychologické odstínění, větší napětí a promyšlenost. Sympatický výkon představil spíše herecky i pěvecky vyrovnaný a spolehlivý Václav Čížek jako Raimbaut a v dílčí míře též Petr Urbánek, Roman Vlkovič a Tomasz Suchánek.

Francouzská grand opera stojí na významné funkci orchestru. Už v předehře k opeře se projevilo, že stěžejní článek výrazu budou sehrávat žestě, které vyzněly velmi zdařile, podobně jako dílčí dřevěné nástroje (hoboje a flétny). Jako celek však nastudování Adama Sedlického vykazovalo značné trhliny. Orchestr se rozcházel se sbory a působil místy nesehraně. Dirigent si také neohlídal dynamiku. Častokrát zvukový proud přebil sólové vokály, z kterých se prosadil pouze soprán Sibery.

K hudební přesvědčivosti mělo čtvrteční provedení opravdu daleko. Provedení však postupně gradovalo, dá se říci, že mělo vzestupnou úroveň. Páté dějství bylo zvukově příjemným překvapením – nejdůležitější funkci v něm zastaly varhany, jejichž part ztvárnil pohotový a spolehlivý Pavel Rybka.

Samostatnou kapitolu tvoří taneční choreografie, která byla avizována jako balet, s baletem však nemělo představení nic společného. Béla Kéri Nagy pojal taneční choreografii jako scénický tanec, jako bizarní konglomerát erotických motivů. Zvláště výživný byl moment, kdy jeptišky pod svými hábity odhalí masochistické černé negližé a začnou vrtěti nikoli psem, ale jinou částí svých nádherných těl. Nic proti erotice, ale dá se symbolizovat i vkusněji, zvlášť v díle s mysticko-démonickým podtextem. Baletky s křidélky, s pinožením a hemžením působily spíše groteskně a úsměvně než děsivě natožpak mysticky.

Vlevo György Hanczár a Jana Sibera. (Foto: Martin Popelář)

Naopak velmi důležitou položkou nastudování byl světelný design Daniela Tesaře, který podpořil naraci příběhu kombinací různých světelných prvků, s nasvícením důležitých detailů. Sbor opery Národního divadla moravskoslezského zazpíval v dobré pěvecké kondici a s mohutným gradačním výrazem všech sborových a ansámblových čísel.

Robert ďábel je zajímavé dílo. Bezesporu to musel být v minulosti velký námět, jakkoliv jsem přesvědčen, že libreto Eugéna Scribeho a Louise Marie Germaina Delavigne podle středověké legendy je děravé, psychologicky nepřesvědčivé a hodně přežité a ani zestručnění libreta dramaturgickou bezradnost Meyerbeera nezahladilo. Premiéra byla poznamenána i pádem nějakého předmětu ve dvanácté minutě, jehož zvuk se hlasitě ozval patrně z orchestřiště.

Každý den není posvícení, inscenace sice byla kvitována obecenstvem s velkým ohlasem, které bylo uchváceno krásou ženských hlasů i velkolepostí výpravy, je však jisté, že ke skutečně špičkovému provedení musí v případě Roberta ďábla tato inscenace a někteří protagonisté ještě několik důležitých kroků učinit.

Čtěte také: Recenze druhé premiéry operní inscenace Robert ďábel

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.